Od slepé závislosti k strategické rovnováze

Po léta byla irácká zahraniční politika poznamenána podřízeností nátlakovým vlivovým osám. Rozhodnutí byla často reaktivní nebo podmíněná, formovaná vnitřní mocenskou nerovnováhou, kterou ovlivňovaly nelegální zbraně a regionální tlaky. Současná irácká vláda však – využívajíc slábnoucího vlivu Íránu v Sýrii a Libanonu – zahájila jasné přesměrování. Nové nastavení vztahů neznamená přerušení vazeb, ale rozhodné odmítnutí jednostranných vztahů budovaných bez zapojení či zájmu Bagdádu.

Dnes Bagdád jedná podle jiné logiky: jako ústavní stát hledající partnerství, nikoli závislost. Rovnováha zde neznamená pasivní neutralitu, ale nezávislé rozhodování a zapojení na základě obnovené suverenity – i za cenu zpochybnění dosavadních vnitřních i vnějších dynamik.

Známky skutečné, i když opatrné změny

Tato transformace už není jen rétorikou nebo záměrem – projevuje se konkrétními činy v praxi:

V Sýrii:
Když letos v létě požáry zpustošily Latákii, Bagdád rychle zareagoval – vyslal hasičské jednotky prostřednictvím ministerstva vnitra. Tento krok byl výjimečný nejen svou humanitární hodnotou, ale i nezávislostí na tradičních íránských koordinačních strukturách. Šlo o přímé oslovení Damašku – bez zprostředkovatelů a paralelních ozbrojených aktérů – následované významným jednáním v Dauhá, které signalizovalo další posun.

Na mezinárodní scéně:
Bagdád obnovil spolupráci s Interpolem a po letech zdržování začal vydávat osoby hledané mezinárodním zatykačem. Symboličtějším krokem pak bylo odstranění dlouhodobých překážek, které bránily iráckému zapojení do informačního systému BICES NATO – dříve politizovaného vnitřními mocenskými hrami. Tyto kroky ukazují skutečné odhodlání zapojit se do mezinárodních rámců mimo logiku regionálních bloků.

Mimo oblast bezpečnosti Irák formuluje nový regionální diskurz – založený na institucionální logice, nikoliv na příslušnosti k určité ose:

> V Sýrii poslal zásilky pšenice navzdory domácím nedostatkům – gesto politické i humanitární solidarity přesahující vnucené agendy.

> V Libanonu podpořil oficiální vládu a státní instituce po nedávné válce – nikoliv ozbrojené nelegální aktéry.

> Na summitu Ligy arabských států sehrála irácká delegace klíčovou roli při překonávání rozporů a odmítla politizaci citlivých témat.

> V Jemenu Bagdád hostil mezinárodně uznávanou vládu a poskytl jí prostor v samotném srdci hlavního města – jasný odklon od předchozí nejasné či pasivně neutrální pozice.

Proč by měl Západ věnovat pozornost

Protože Irák už není jen „bezpečnostní problém“ nebo „sféra vlivu“, jak byl dlouho vnímán. Dnes má reálný potenciál stát se stabilizačním aktérem v neklidném regionu.

Ignorování této proměny – nebo reakce s podezřením či paternalismem – pouze zopakuje cyklus selhání, který  západní vztahy s Irákem definoval po desetiletí. Naopak realistické partnerství – postavené na posilování institucí, nikoliv jednotlivců – by mohlo dát Iráku šanci konečně se vymanit z transnacionálních projektů a vlivu milic.

Pokud to Západ se stabilním partnerem v regionu myslí vážně, není lepší chvíle než nyní přijmout Irák jako demokratický experiment v redefinování Blízkého východu.

Bagdád se tiše, ale rozhodně distancuje od Teheránu – nikoli provokací, ale pevnou vůlí. Obnovuje svou vnější legitimitu skrze racionální, nekonfliktní diskurz, ale odmítá návrat do područí závislosti.

Toto je výsostně irácký okamžik – a Západ by měl naslouchat pozorně. Irák už není opuštěnou arénou ani stát, kterého se lze snadno zbavit. Je to země, která se učí ze své minulosti a sebevědomě vstupuje do nové role – role, která může pomoci přetvářet regionální uspořádání směrem od slepých aliancí a mstivé rétoriky.

Dostane-li Irák skutečnou šanci, může znovu zaujmout pozici centrálního státu – takového, který vede, nikoli následuje; který vyvažuje, nikoli jen reaguje. Ale to vyžaduje, aby s ním bylo jednáno jako s hlavou, ne s ocasem – jako s partnerem, ne s přívěskem. 

Svět musí začít vnímat Irák jako pilíř nově se formujícího globálního ekonomického pořádku – ne jako okrajový stát držený jako rukojmí tlaky, které jej půl století vyčerpávaly.