Na základě analýzy hierarchického chování ve 253 populacích 121 druhů primátů — včetně lemurů, opic, outloňů a nártounů — výzkum dospěl k závěru, že střety mezi jedinci opačného pohlaví jsou nejen časté, ale mají také velmi různorodé výsledky. Průměrně více než polovina těchto interakcí končí vítězstvím obou pohlaví, v závislosti na druhu a konkrétním kontextu.  The evolution of male–female dominance relations in primate societies | PNAS

Takzvaná „striktní samčí dominance“ — definovaná jako případy, kdy samci vítězí ve více než 90 % střetů s samicemi — byla zaznamenána pouze u 17 % druhů. Naproti tomu samičí dominance, která se vyskytuje u přibližně 13 % druhů, je typická například pro lemury, kde samice získávají moc prostřednictvím kontroly reprodukce a přístupu ke zdrojům. V naprosté většině případů však dochází k rovnováze nebo kontextuálním výkyvům, kdy žádné pohlaví nemá stálou převahu.

Studie uvádí, že faktory jako pohlavní dimorfismus — zejména rozdíly ve velikosti těla a přirozené „zbraně“, například špičáky — ovlivňují rozložení moci. U druhů, kde jsou samci fyzicky výrazně větší, jako jsou někteří paviáni a šimpanzi, má dominance tendenci přechylovat se ve prospěch samců. V těchto případech je fyzická síla doprovázena agresivním chováním a takzvaným „reprodukčním dohledem“: samci pečlivě sledují samice v plodném období, aby zabránili konkurenci.

Naopak samičí dominance se objevuje především v situacích, kdy mají samice kontrolu nad reprodukcí. U bonobů například nejsou vizuální známky ovulace spolehlivé, což samcům znemožňuje rozpoznat plodné období. Tato nejistota nahrává samicím, které si mohou vybírat partnery svobodněji, čímž oslabují moc samců.

Dominance samic se objevuje také v společnostech, kde mezi nimi probíhá intenzivní konkurence — zejména pokud se samci aktivně podílejí na péči o mláďata. V takových skupinách bývá sociální struktura selektivní, často směřující k monogamii a výlučnosti.

Navzdory nasbíraným důkazům autoři studie upozorňují na složitost celého jevu. Dominance není pevně daná vlastnost, ale flexibilní adaptace na prostředí, demografii skupiny a ekologii chování daného druhu.

Závěry výzkumu mají i širší význam. Přestože nelze přímo aplikovat poznatky z chování primátů na člověka, výsledky jsou v souladu s pozorováními rovnostářštějších vztahů mezi pohlavími u sběračsko-loveckých společenství, na rozdíl od hierarchických zemědělských společností, které vznikly později.

Tato rozmanitost zpochybňuje představu univerzální samčí nadvlády mezi primáty. Namísto pevného modelu se objevuje síť strategií a vztahů, v níž je moc rozdělována, zpochybňována a znovu formována podle ekologických a sociálních podmínek. Obraz „alfa samce“ tak přestává být univerzálním vzorem a stává se jen jednou z mnoha možností v evolučním repertoáru primátů.