Ruská imperiální mentalita: Pochopení kořenů války na Ukrajině

3. 1. 2025

čas čtení 7 minut
Zatímco se druhá Trumpova administrativa připravuje na převzetí vedení americké zahraniční a bezpečnostní politiky, probíhá ve Washingtonu intenzivní debata o tom, jaký by měl být konečný stav na Ukrajině, jaký druh mírové dohody lze vyjednat s Putinem a jaké by mohly být dlouhodobé vyhlídky na dosažení modu vivendi s Ruskem, píše Andrew A. Michta.

Velká část diskuse je svázána s americkou domácí politikou, protože sleduje poslední prezidentské volby. Skutečně, k této válce nemělo nikdy dojít, a ať už "vysvětlovači Ruska" říkají do budoucna cokoli, nemělo by být pochyb o tom, že strašlivá cena ukrajinských a ruských životů je přímou odpovědností Vladimira Putina a jeho pomahačů v Kremlu.

Co chce Putin na Ukrajině

Zaujetí principiálního postoje však neposune ručičku směrem k trvalému příměří. Ve skutečnosti, podle všech známek, Moskva nemá zájem na ničem menším než na totální kapitulaci Kyjeva, včetně vyloučení jakýchkoli vyhlídek na členství Ukrajiny v NATO, de facto rozpuštění ukrajinských ozbrojených sil a odeslání Ukrajiny do ruské sféry vlivu. Putin nemá žádnou skutečnou motivaci vyjednávat v dobré víře, protože věří, že v této fázi vyhrává, a bohužel má pravdu.

Po tři roky USA a Evropa upřednostňovaly řízení eskalace, které zanechalo Ukrajinu bez jasné cesty vpřed ke spravedlivému vyjednávání o trvalém míru, nebo přinejmenším k trvalému příměří s Ruskem.

Dnes Putin nadále signalizuje, že neexistuje žádná dohoda, kterou by přijal a která by se nerovnala vítězství Ruska, protože věří, že může porazit Ukrajinu za přijatelnou cenu, a tak zasadit zničující úder americkým zájmům po celém světě a podkopat systém, který Spojené státy a jejich demokratičtí spojenci zavedli po studené válce. Za tři roky této války Západ nenabídl žádnou strategii pro vítězství, zatímco strašlivé opotřebování na bojišti v kombinaci s masovým útěkem civilistů z fronty sebralo Ukrajině zhruba čtvrtinu populace.

Abychom si uvědomili rozsah krveprolití a s tím spojenou emigraci z Ukrajiny, vezměme v úvahu, že v den nezávislosti na Sovětském svazu v roce 1991 měla Ukrajina přibližně 52 milionů obyvatel, v předvečer druhé ruské invaze v roce 2022 to bylo necelých 40 milionů, zatímco dnes v zemi zbývá něco mezi 27-30 miliony lidí. Takže zatímco se velká část debaty ve Washingtonu soustředila na to, zda pokračovat v dodávkách Ukrajiny penězi, zbraněmi a municí, tvrdou realitou je, že zemi začínají docházet lidé.

Jednoduše řečeno, při absenci západní strategie pro rozbití ruské armády na Ukrajině, která by na Moskvu uvalila prohibitivní náklady, je Putinův přístup k válce připraven zajistit mu de facto vítězství, jehož důsledky si lídři ve Spojených státech a Evropě ještě musí plně uvědomit, protože nevede válku proti Ukrajině. ale civilizační válku proti Západu. Dokud ho skutečné nezdary nedonutí uvědomit si, že nemůže vyhrát za přijatelnou cenu pro svou mocenskou základnu, nezastaví se.

Ujasněme si, co je dnes možné, pokud jde o vyjednávání s Ruskem. Nakonec můžeme dosáhnout nějaké formy dohody s Ruskem, ale bude to přinejlepším oddech, který Putin použije k přezbrojení, než se znovu pokusí buď plně podmanit, nebo zničit nezávislý ukrajinský stát.

Pokud bude takového dočasného příměří dosaženo, bude hodně záležet na tom, co se bude dít dál, tj. zda Spojené státy a Evropa vytvoří důvěryhodný vynucovací mechanismus a hlavně vyzbrojí Ukrajinu do té míry, že další ruská invaze nebude mít šanci na úspěch.

Spojené státy a jejich evropští spojenci potřebují vést upřímný rozhovor o tom, jakým státem Ruská federace je, a o realistických vyhlídkách na dlouhodobé mírové urovnání s Moskvou. "Ruskou otázku", v níž západní lídři nadále selhávají nebo ji odmítají pochopit, tj. problém představovaný ryze revizionistickou mocností rozprostírající se na euroasijské pevnině v jedenácti časových pásmech, nelze redukovat na tradiční formuli "hodný car – zlý car", která definovala jak americké, tak evropské přístupy během desetiletí po studené válce. Tato otázka je jak historická, tak systémová, a dokud to západní lídři nepochopí, nemáme žádnou realistickou vyhlídku na vytvoření funkční strategie pro jednání s Ruskem, ať už dnes nebo v budoucnu.

Jak přemýšlet o Rusku: jako o impériu

Jakákoli ruská politika musí začít uvědoměním, že Ruská federace není národním státem, jak bychom ji chápali na Západě; spíše je a vždy byla říší, ať už v carské, sovětské nebo oligarchické variantě. Obyvatelstvo se skládá z mnoha národností ovládaných centrálně řízeným represivním státem, s tlakem shora dolů jako historickým způsobem vládnutí a expanzionismem jako raison d'être státu. Rusko se skládá z více než 80 dílčích entit, včetně 21 neslovanských autonomních republik. Etničtí Rusové – i když tvoří většinu obyvatelstva – jsou na ústupu.

Na Západě mají političtí lídři sklon představovat si Rusko na základě vlastních zkušeností s národní konsolidací, která dala vzniknout demokratické vládě. Západní lídři, kteří neustále doufají, že se objeví demokratické Rusko, nebo alespoň pluralitní, se musí smířit s tím, že protože neexistuje sjednocený ruský národ, neexistuje žádná šance, aby demokracie nebo jakýkoli druh polyarchického systému zapustil kořeny. Západní analytici – z nichž mnozí nemluví rusky ani nemají hluboké základy v ruské kultuře a historii mimo kremelskou verzi – nechápou systémová a kulturní omezení, která definují politická rozhodnutí této země.

Ruská federace je imperialistickou mocností řízenou shora. Ve své současné podobě systémová povaha tohoto impéria nenabízí Západu žádnou cestu vpřed, aby dosáhl trvalého modu vivendi s Moskvou. Rusko lze zablokovat a zadržovat, jak tomu bylo během půlstoletí studené války, ale dokud nedojde uvnitř Ruska k zásadní systémové změně, která by začala proměňovat jeho politickou kulturu, zůstane myšlenka přeměny Ruska v zodpovědného podílníka v mezinárodní soustavě tím, že se uspokojí jeho současné požadavky, pouhým snem. To by měl být pro Washington výchozím bodem při jakémkoli vyjednávání s Moskvou o zastavení války na Ukrajině a měli bychom tomu přizpůsobit naše očekávání ohledně její trvanlivosti.

Cesta vpřed na Ukrajině

Rusko bude brát Západ vážně a bude dbát jeho varování pouze tehdy, pokud uvidí, že máme vojenské schopnosti, a co je nejdůležitější, vnitřní sílu odstrašit agresi a v případě potřeby bránit naše zájmy silou.

Potřebujeme znovu investovat do naší armády a potřebujeme, aby se naši evropští spojenci rychle a v rozsahu přezbrojili, aby zajistili hlavní část konvenčního odstrašení a obrany v rámci NATO. Ale možná ze všeho nejvíce naléhavě potřebujeme, aby političtí lídři na obou stranách Atlantiku uznali realitu toho, co Rusko je, a ne to, čím by si přáli, aby bylo. Teprve pak lze dosáhnout dohody s Ruskem, která přinese Ukrajině mír, nebo alespoň trvalé zastavení nepřátelských akcí na frontové linii, a tím i bezpečnost pro Evropu.

Zdroj v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
3298

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2025