Jak přežít v Gaze

2. 1. 2025

Bylo to útočiště i klec zároveň - její pravidelný rytmus mě uklidňoval, ale její ulice byly příliš známé a obzory příliš úzké pro touhy, které jsem v sobě nosil. Vážil jsem si jeho tepla a blízkosti, ale přitažlivost života za jeho hranicemi byla neodolatelná. Byl jsem připraven odejít, jakmile se mi naskytne příležitost. 

Letos jsem se sice vydal na cestu, ale ne takovou, jakou jsem si vysnil. Místo cesty za bezstarostným poznáváním zahraničí jsem se ocitl na cestě, na níž jsem se pohyboval v genocidní válce a v boji o přežití na úzkém pruhu palestinské země, který nazývám domovem. Cestou jsem se toho hodně naučil - o sobě i o svém vnitřním světě. 

„Cesta“ začala v lednu. Zatímco většina lidí vítala nový rok pod oblohou plnou ohňostrojů, písní a radosti, moje nebe přineslo příkaz k evakuaci. Padaly na nás zmačkané papíry se vzkazem napsaným v arabštině: „Tábor Nusajrát je příliš nebezpečný. V zájmu svého bezpečí se přesuňte na jih.“ 

Nikdy jsem si nemyslel, že opustit domov bude tak těžké. Vždycky jsem se považoval za někoho, kdo nemá silný vztah k domovu nebo vlasti. Ale mýlil jsem se. Odchod mi připadal jako opuštění části mé duše.

S rodinou jsme se vydali do Rafáhu k mé tetě, která nás vřele přivítala. I když jsem tam cítil jistou útěchu, v duchu jsem myslel jen na svůj domov. A tak jsem únor, „měsíc lásky“, přivítal s neuvěřitelným steskem po domově a uvědomil si, jak moc miluji dům, ve kterém jsem vyrůstal. 

V polovině února se izraelská armáda stáhla z Nusajrátu a my jsme spěchali domů. Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků války - a celého mého života -, když jsem zjistil, že můj domov zůstal nedotčený. Jeho vchodové dveře byly zničené, naše věci ukradené a dovnitř se zřítily trosky ze sousedova domu, který byl bombardován. Ale jeho dům stále stál.

Ačkoli nás obklopovala zkáza, v troskách naší čtvrti bylo stále tepleji než na jakémkoli bezpečném místě jinde na světě. Poprvé v životě jsem coby vnuk uprchlíků cítil, že někam patřím. Moje duše, moje identita - to vše patřilo sem.

Radost z návratu domů však brzy zastínila válečná realita. Přišel březen a s ním svatý měsíc. Pro muslimy je ramadán obdobím duchovního klidu, modliteb a sounáležitosti. Letos však byl plný ztrát, odloučení a strádání. Nebyly žádné společné večeře ani rodinná setkání, žádné mešity, kde by se dalo modlit - jen jejich trosky.

Místo klidu jsme zažívali neúprosné bombardování a teror. Bomby padaly bez varování a každý výbuch rozbil jakýkoli náš pocit bezpečí. Byli jsme trestáni, bylo s námi zacházeno jako s „lidskými zvířaty“ - jak řekl jejich ministr obrany - za neznámý zločin.

V dubnu přišel a odešel Íd al-Fitr, zbavený radosti, která tento ceněný muslimský svátek definuje. Ráno nás neprobudil dětský smích, žádné rušné přípravy ani výzdoba na přivítání hostů. Jediným návštěvníkem v palestinských domovech v Gaze byla smrt.

Pak přišel květen a s ním příležitost, na kterou jsem čekal celý život. Mé rodině se podařilo shromáždit dostatek peněz, aby zaplatila egyptské společnosti, která mi pomohla opustit Gazu. Ten proces byl plný nejistoty. Kolovaly zvěsti o podvodech a úplatcích. 

Myšlenka na útěk z neutuchající hrůzy kolem mě byla opojná. Chtěl jsem svobodu, ale mělo to svou cenu. Měl jsem za sebou nechat celou rodinu a svůj domov s nejistou vyhlídkou, že se někdy vrátím. 

Nezasvěceným by se to mohlo zdát jako jednoduchá volba: jít za svými sny, riskovat a odejít! Ale pro mě to bylo vše, jen ne jednoduché.

Jednoho pozdního odpoledne jsem seděl se svou sestrou Ayou na naší střeše pod oblohou plnou špionážních letadel, když jsem si uvědomil skutečnou váhu svého rozhodnutí. Aya, které bylo teprve patnáct let, byla plná energie a naděje, její světle hnědé oči zářily ctižádostí.

„Chci se učit programovat jako ty,“ řekla nadšeně. „Chci si založit vlastní firmu jako ty. Chci se zdokonalit v angličtině jako ty.“

Jak jsem ji mohl opustit a opustit svou rodinu uprostřed války? Zasloužil jsem si lepší život, zatímco Aya zůstala doma, bojovala o jídlo, spánek, sny? Jak jsem mohl žít život jinde, když jsem věděl, že moje sestra čelí nočním můrám sama? Jak jsem mohl opustit zemi, která ze mě udělala to, čím jsem?

V tu chvíli jsem si uvědomil, že moje duše nikdy nebude svobodná, pokud Gazu teď opustím, pokud ji zavrhnu jako místo trosek a ruin. Uvědomil jsem si, že moje identita je spjata s tímto místem, s tímto bojem.

Když jsem poprvé řekl své rodině, že chci zůstat, odmítli to přijmout. Trvali na tom, abych odešel, abych přežil, a báli se o mé bezpečí. Po dlouhých tahanicích nakonec mé rozhodnutí respektovali, ale jejich strach nikdy úplně nezmizel.

O několik dní později obsadila izraelská armáda přechod Rafáh a odřízla mi přístup do okolního světa. Svého rozhodnutí jsem nelitoval.

Zatímco izraelská armáda pokračovala v útocích na civilní oblasti po celé Gaze a vysídlila statisíce lidí, přišla řada na naše příbuzné. Nevítali jsme je jako vysídlence, ale jako naši rodinu. Je naší povinností stát při sobě v nouzi. Na podzim nás bylo v našem domě třicet.

Během léta jsme začali pociťovat rostoucí dopad omezení nejen humanitární pomoci, ale i veškerého placeného zboží. Z trhů zmizely základní potraviny. Organizace poskytující pomoc se potýkaly s problémy při distribuci potravin.

Bylo stále jasnější, že ty, kteří přežijí bombardování, čeká jiná, pomalejší smrt hladem. Příděly potravin byly tak striktní, že se přežití změnilo v krutou soutěž. Život připomínal spíše džungli, kde mohou přežít jen ti nejsilnější.

Na podzim hlad ještě zhoršoval déšť a vítr. Viděli jsme lidi, kteří byli nuceni žít ve stanech a přemáhali bídu.

V listopadu došlo k rodinné tragédii. Můj osmiletý bratranec Ahmad, který byl pro mě jako malý bratr, vypadl ze třetího patra naší budovy a utrpěl krvácení do mozku. Myšlenka na jeho ztrátu byla zdrcující.

Spěchali jsme s ním do nemocnice mučedníků Al-Aksá, která byla přeplněná zraněnými z náletů a neměla potřebné vybavení k provedení CT jeho hlavy. Pokusili jsme se jít do dvou okolních nemocnic, jen aby nám řekli, že ani ony pro něj nemohou nic udělat. Do večera se nám podařilo najít zdravotnické středisko, které mu mohlo pomoci, ale bylo daleko. Poslat ho v sanitce po setmění představovalo obrovské riziko - vozidlo by se mohlo stát terčem útoku dronu, jako se to stalo mnoha jiným. Byla to volba mezi dvěma smrtmi.

Rozhodli jsme se držet se naděje a poslali jsme Ahmada v sanitce. I v těch nejtemnějších dnech se dějí zázraky. Ahmad dorazil v pořádku, podstoupil nezbytnou operaci a přežil. Začal se zotavovat, i když stále potřebuje fyzioterapii, kterou v Gaze nemůže absolvovat.

Jak jsme se o Ahmada starali a pečovali, přišel prosinec. Brzy jsme se dozvěděli nečekané zprávy ze Sýrie: Brutální režim v Sýrii se zhroutil. Cítil jsem se nesmírně šťastný.

V Gaze jsme byli se syrským lidem solidární už dlouho. Známe utrpení války a útlaku a měli jsme upřímnou radost, že syrský lid je konečně svobodný. Jejich osvobození nám dodalo pocit naděje. Připomnělo nám to, že jednoho dne můžeme i my zažít takovou úlevu v osvobozené vlasti, kde se už nebudeme bát o život.

S blížícím se koncem roku jsme pozorně sledovali zprávy o jednáních o příměří, ale rok 2024 pro nás Palestince končil bez chvíle úlevy.

Tato roční cesta na mně zanechala stopy: bílé pramínky v černých vlasech, křehké tělo, špatně padnoucí oblečení, tmavé stíny pod očima a unavený pohled, který ztratil lesk. Ale nezměnil se jen můj fyzický vzhled. Tento rok se mi jako požár propálil do duše.

Ale i popel nese semínka. Cítím, že se ve mně objevilo něco nového - odhodlání zůstat, vytrvat, změnit se, odolat všem pokusům vymazat mé vzpomínky, mou identitu, mé lidi. 

Smrt a zkáza byly zdrcující, ale nedokázaly mě srazit na kolena. Pokud něco, pak cítím hlubokou touhu žít ještě mnoho let v Gaze, v Palestině. Cítím, že jsme kvůli mučedníkům povinni zůstat v této zemi, obnovovat ji a žít. Odpovědnost za obnovu naší země leží na našich bedrech. 

Už nejsem tím, kým jsem býval, plný snů o tom, že opustím Gazu a budu žít snazší život daleko od ní. Zůstanu ve své vlasti a budu se i nadále držet víry, že mír, ať už jakkoli křehký, se může jednoho dne do Gazy vrátit. Budu i nadále snít o Palestině, kde její obyvatelé mohou být konečně svobodní. 

Celý článek v angličtině ZDE