Bezejmenní mrtví: vědci pátrají po totožnosti tisíců zemřelých lidí, kteří se snažili dostat do Evropy

2. 1. 2025

 

Akce MDVI (Migrant Disaster Victim Identification), která byla zahájena v listopadu loňského roku, sdružuje odborníky z celé Evropy, aby řešila problém, který její předsedkyně, profesorka Caroline Wilkinsonová z Liverpool John Moores University (LJMU), popisuje jako rostoucí humanitární krizi neidentifikovaných zemřelých migrantů v Evropě.

Ačkoli neexistuje žádný oficiální záznam o tom, kolik lidí zemřelo při pokusu o překonání Lamanšského průlivu, nedávná zpráva organizace openDemocracy odhaduje, že v letech 1999 až 2023 došlo k nejméně 391 úmrtím, zatímco Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) při OSN již vyhlásila rok 2024 za nejsmrtelnější v historii, přičemž od ledna do října došlo k nejméně 57 úmrtím v Lamanšském průlivu.

Taková čísla jsou však „minimálním odhadem, zejména proto, že při zámořských plavbách je opravdu vysoká pravděpodobnost, že lodě prostě zmizí“, uvedla Julia Blacková z projektu IOM zaměřeného na pohřešované migranty. „Pokud zmizí beze stopy, reálně jediní lidé, kteří vědí, že jsou nezvěstní, jsou jejich rodiny.“

Ačkoli se na britské pobřeží těla vyplavují poměrně zřídka, „někdy se tak stane a francouzské úřady na tom mají také svůj podíl“, řekl detektiv nadrotmistr Jon Marsden, britský národní koordinátor pro identifikaci obětí katastrof. „Pokud se nacházíte v blízkosti události, doufejme, že naleznete neporušené tělo, ale pokud se na něm podepsal čas, může se stát, že skončíte buď s částmi těla, nebo s kosterními pozůstatky, které je třeba identifikovat a pokud možno repatriovat. Je to velmi náročná, obtížná a komplikovaná práce.“

Jedním z problémů je, že na rozdíl od jiných katastrof u sebe lidé často nemají pasy ani jiné formy identifikace, které by mohly vyšetřovatelům poskytnout silná vodítka o jejich totožnosti. Dalším důvodem je neochota přátel nebo rodinných příslušníků spolupracovat s úřady v zemích, kde mají podezření, že jejich blízký zmizel, přestože o něm zoufale chtějí získat informace.

Výzkum zadaný IOM zjistil, že stávající rámce pro řešení pátrání po pohřešovaných osobách ve Spojeném království nejsou dostatečně inkluzivní, aby podpořily potřeby takových rodin. Rozhovory s osobami žijícími ve Spojeném království, které pátraly po někom, kdo se ztratil na cestě do Spojeného království, naznačily, že dalším společným faktorem je strach o vlastní imigrační status.

„Velmi mě zaujal jeden respondent, který řekl: 'Nemůžete přece pátrat po někom jiném, když se musíte skrývat,'“ řekl Black.

Donedávna se země zdráhaly považovat úmrtí migrantů za případy identifikace obětí katastrof (DVI), což znamená, že nemusí být dodržovány určité forenzní protokoly a nemusí dojít k optimálnímu sběru dat. „Pokud se jedná o DVI incident, mohou země požádat o pomoc také Interpol a další členské země, což vede k získání více potenciálních zdrojů,“ řekl Wilkinson. „Pokud se nejedná o incident DVI, může být vyšetřování často považováno za trestný čin, což má negativní důsledky pro všechny pozůstalé, podpůrné skupiny nebo rodiny obětí.“

V posledních dvou letech se však v rámci pracovní skupiny Interpolu pro DVI zintenzivnily diskuse týkající se migrantů. Podle Marsdena, jejího místopředsedy, se zaměřují především na propojení a podporu programů, jako je Wilkinsonův.

Akce MDVI je zaměřena především na zvýšení schopnosti Evropy řešit tisíce úmrtí na jejích hranicích, a to prostřednictvím budování výzkumné spolupráce a zvyšování počtu lidí s odbornými znalostmi, kteří mohou s takovou identifikací pomoci.

Jednou z jejích iniciativ je zkoumání využití „sekundárních identifikátorů“, jako jsou rysy obličeje, mateřská znaménka, tetování nebo piercing, jako legálního prostředku identifikace. Ačkoli se tyto znaky neformálně používají, v současné době jsou jedinými právně uznávanými identifikátory zubní záznamy, DNA a otisky prstů. Nedůvěra k úřadům však znamená, že rodinní příslušníci nemusí být ochotni poskytnout vzorky DNA pro porovnání s neidentifikovanými lidskými ostatky, zatímco záznamy o otiscích prstů a zubů pohřešované osoby nemusí existovat.


Často jsou snadněji dostupné fotografie pohřešované osoby - možná dokonce pořízené během její cesty - které mohla zveřejnit na sociálních sítích. V srpnu Wilkinsonová a její kolegové zveřejnili studii, v níž porovnávali posmrtné snímky 29 identifikovaných zemřelých migrantů s archivem snímků pořízených v době, kdy tyto osoby žily. Podle protokolu, který dříve vypracovali, zkoumali vědci různé oblasti obličeje, aby zjistili, zda mohou přiřadit zemřelé jedince ke správné žijící osobě. Celková míra přesnosti byla 85 %.

Další spoluprací, která vzešla z iniciativy MDVI, je vývoj ručních skenerů, které by mohli první záchranáři nebo pracovníci charitativních organizací použít k zaznamenání rysů zemřelých migrantů dříve, než dojde k dalšímu rozkladu, čímž se zvýší šance na úspěšnou identifikaci. „Kouzlo 3D je v tom, že jakmile je obraz zachycen, můžete měnit úhly, osvětlení a zavádět různé artefakty, díky nimž může být obličej lépe rozpoznatelný pro někoho, kdo danou osobu zná, zatímco 2D fotografie [zesnulého] by mohla být spíše problémem,“ řekl Dr. Frederic Bezombes z LJMU, který skenery vyvíjí.


Dabrowski řekl: „Dříve byste se museli zeptat místního odborníka, který ví, jak se v dané lokalitě chovají příliv a odliv a oceánské proudy a jak se vzájemně ovlivňují s větrem a tlakem vzduchu, aby předpověděl nejpravděpodobnější trajektorii pohřešované lodi nebo osoby.“

Ačkoli tato technologie není financována z projektu MDVI a zatím se nepoužívá při pátracích a záchranných operacích po migrantech ve Spojeném království nebo Francii, podle Dabrowského má tento potenciál, protože model pokrývá západní Skotsko, Irské moře, Lamanšský průliv a francouzské pobřeží Atlantiku.

Výzkum těchto metod je teprve na začátku a bude zapotřebí dalšího výzkumu, aby se zjistila jejich platnost, ale morální důvod pro pojmenování tisíců lidí, kteří zahynou při pokusu dostat se do Evropy nebo do Spojeného království, je obrovský.