Jak Boccaccio obrátil středověk na hlavu
24. 12. 2024 / Boris Cvek
Musíme se vrátit hodně dozadu, abychom našli kulturu, která se tomuhle smála. Ano, asi už tušíte, že mířím k Dekameronu (kolem 1350). Ne k tomu, co se stalo pak známo jako renesance! Renesance jsou ezoterické bláboly. Dekameron není předpovědí renesance, ale ozvěnou minulosti. V kouzelné knize The Arabic Role in Medieval Literary History její autorka (Menocal) ukazuje, jak Božská komedie, Suma teologie a ještě více Dekameron jsou reakcí na arabský vliv (znáte křesťanského sultána Fridricha II. krále sicilského v letech 1198-1250?). Někde tam se asi skrývá odpověď na to, kde se vzal náš svět, který se musel prosazovat proti tzv. racionalismu osvícenství vlastně až po druhé světové válce.
Ne že by osvícenství bylo zcela v rozporu s dekameronovským světem, jehož ozvěny sahají až k Rabelaisovi a Montaignovi. Ale pak někde právě s objevením se tzv. racionalismu mizí. U Descarta nic takového není. Fabliau je ten žánr, který je náš. A fabliau podle A New History of French Literature (editor: Denis Hollier) bylo něco v západním světě ve středověku zcela nového a cizího.
Ale zpět k Dekameronu. Guido Ruggiero ve své knize Love and Sex in the Time of Plague ukazuje, jak Boccaccio dokázal otočit příběh vladaře, který má dceru, již nechce provdat, a která si najde tajně milence hluboko pod svou společenskou úrovní. Normální středověké čtení spočívá v tom, že dcera je hříšná, zejména v tom, že poškozuje čest rodiny vztahem se společensky nízkým člověkem, a otec právem nechá milence zavraždit.
Boccaccio tento příběh (Dekameron, první vyprávění čtvrtého dne) převrací: dcera zde vystupuje jako rozumná, cílevědomá, argumentující normální sexuální potřebou a ukazuje možnosti pragmatického řešení, které by zachránilo štěstí všech zúčastněných. Otec je naopak pod vlivem destruktivních emocí způsobených důrazem na čest, které vedou k tragédii. Dcera argumentuje také tím, že její milenec je ve skutečnosti ten nejlepší člověk z celého otcova okolí, protože záleží na skutečném důvtipu, ne na původu a postavení. Dcera je zde postavena nad otce, mládí nad stáří, poddaný nad vladaře v souvislosti s tím, co je skutečná hodnota člověka.
Ruggiero ukazuje, že s nástupem komun (Chris Wickham v knize Sleepwalking in a New World tvrdí, že tento proces byl dokončen už v roce 1150) jsou tradiční hodnoty původu a aristokratického postavení v městech severní Itálie zavrženy a místo nich se hledá alternativa, což je složitý proces, v němž se postupně prosazují hodnoty vyšších vrstev měšťanské společnosti.
Nesmíme si tedy tak úplně idealizovat zmíněný příběh jako hájení práv bezzemků a propagace rozvoje jejich skutečného nadání. Z hlediska středověku je to však příběh šokující a blízký našemu pohledu na svět. Dekameron stojí někde uprostřed na cestě návratu od komun k aristokratickým strukturám v podobě renesančních signorií (např. Medicejská Florencie). Po úpadku obchodu a převedení podnikání zpět k pozemkové aristokracii docházelo v Itálii k něčemu jako refeudalizaci sahající až do 19. století (v The Cambridge History of Capitalism I, str. 306 je uváděn příklad města Romagna).
Jisté je to, že ještě v 19. století, byť dochází k dramatickému rozvoji vědy, jsme měli společnost, v níž práva žen, mladých lidí, neprivilegovaných lidí byla ještě retardovanější než v tom, co popisuje a o co usiluje Dekameron. Podle mě se osvícenství a Dekameron doplňují, i když zastánci eugeniky nebo rasové teorie nebo rigidní morálky světlých zítřků by se mnou jistě nesouhlasili, nicméně dostat se zpět k Dekameronu přes epochu nástupu moderní vědy nebylo vůbec jednoduché a spojil bych to asi nejvíce se jmény jako Joyce, Ginsberg nebo dokonce už Rimbaud.
Mimochodem: největší rozmach čarodějnických procesů je doba, kdy moderní věda prožívá svůj první triumf, zároveň platí, že jedním z typických znaků hlupáka v Dekameronu je to, že věří v magii. Výsměch magii, ostatkům, pokrytecké prolhanosti církve v roce 1350! To se ještě ani nenarodil Hus, který fanaticky odmítal tanec.
Diskuse