Nacista z Damašku

23. 12. 2024

Při mé první cestě do Damašku v roce 2009 mi během ranní kávy s místním diplomatem bylo sděleno jedno z temnějších tajemství Sýrie Bašára Asada. Nedaleko kavárny, v luxusní čtvrti Kafr Sousa, žil v té době nejhledanější nacistický válečný zločinec na světě – bývalý hlavní poradce Adolfa Eichmanna. Jmenoval se Alois Brunner.

Dnes, kdy Syřané a organizace pro lidská práva procházejí Asadovy věznice a mučírny, jsou zvěrstva jeho režimu srovnávána se zkažeností nacistických válečných zločinů. Ale tyto paralely nejsou náhodné, řekli mi tento týden tři externí vyšetřovatelé. Říkají, že Brunner hrál přímou roli v rozvoji policejního státu Asadova režimu v jeho raných letech, kdy radil ohledně sledování, výslechů a metod mučení, včetně nástrojů jako "německá židle", napínací stojan používaný k lámání páteře oběti.

"Brunner byl Eichmannovou pravou rukou a nedostalo se mu spravedlnosti... Žil dlouhý, dlouhý, dlouhý, příliš dlouhý život," řekl Mouaz Moustafa, výkonný ředitel Syrian Emergency Task Force, skupiny se sídlem v USA, která vyšetřuje Asadovy zločiny. "Brunner radil [Bašárovu otci] Háfizovi al-Asadovi, architektovi systému, který jeho syn použil k zabití milionu lidí."

Brunner, narozený v roce 1912 v Rakousku-Uhersku, pomohl Eichmannovi poslat během 2. světové války více než 100 000 evropských Židů z Rakouska, Francie, Slovenska a Řecka do nacistických táborů smrti. Bývalý velitel SS uprchl z Německa v 50. letech, nejprve do Egypta, věří historici, a poté do Sýrie, odkud pomáhal arabským státům vést války proti Izraeli.

Nakonec se stal poradcem bezpečnostních sil Háfize Asada, který se v Damašku chopil moci v roce 1971 po vojenském převratu o pět let dříve. Asadové chránili Brunnera před stíháním po celá desetiletí, navzdory snahám Francie, Izraele a lovců nacistů v Centru Simona Wiesenthala o jeho dopadení. Brunner údajně přišel o oko a prsty v důsledku dopisových bomb zaslaných izraelskou špionážní službou Mossad.

Moustafa a další externí vyšetřovatelé, kteří v posledních týdnech vstoupili do syrských věznic, říkají, že systematický způsob, jakým Asadové mučili a věznili své politické nepřátele – a pak to zdokumentovali – připomíná nacistické tábory smrti. V nejznámějším damašském vězení Sednája byly nalezeny hluboké kobky spolu s výslechovými centry vybavenými vrtačkami, paličkami, kyselinou a dalšími mučícími nástroji. Nejvíce znepokojující pro ty, kteří vstoupili do věznice, byl průmyslový kompresní stroj, který podle vyšetřovatelů mohl být použit ke stlačení těl před jejich uložením do masových hrobů.

Asadové a jejich vládnoucí strana Baas se v průběhu let inspirovali jinými autoritářskými režimy. Hlavním z nich byl Sovětský svaz – a jeho zpravodajská služba KGB – který se stal nejbližším spojencem Sýrie během studené války. Spojenectví Bašára al-Asada s Kremlem se jen prohloubilo poté, co rebelové pozvedli zbraně proti jeho vládě od roku 2011. Vladimir Putin poslal ruské letectvo, aby bombardovalo nemocnice a další civilní zařízení, a podporoval syrské útoky chemickými zbraněmi na politické oponenty. Íránská elitní vojenská jednotka, Islámské revoluční gardy, a jejich libanonská zástupná síla, Hizballáh, také vstoupily v uplynulém desetiletí do Sýrie, aby podpořily Asada.

"[Brunner] určitě radil... a Sověti s tím měli také dost společného," řekl mi tento týden Stephen Rapp, který v letech 2009 až 2015 působil jako americký velvyslanec pro válečné zločiny. Je v Sýrii a vyšetřuje Asadův vězeňský systém. "Určitě to [živilo] myšlenku státního teroru a pak celou tuto mašinérii, kde tyto bezpečnostní a zpravodajské agentury, prostě, víte, pracují nepřetržitě, aby se každý bál i jen udělat vtip."

Moustafa a Rapp spolupracují se syrskými nevládními organizacemi a přechodnými úřady, aby zdokumentovali zločiny režimu v naději, že Asad a další budou nakonec souzeni v revitalizovaném syrském soudním systému. Po pádu nacistů v roce 1945 bylo mnoho jejich vůdců obviněno – a někteří popraveni – v procesech organizovaných spojeneckými zeměmi v německém Norimberku. Toto řízení však bylo nezávislé na německém soudním systému.

Moustafa v posledních letech úzce spolupracoval s Muzeem holocaustu Spojených států ve Washingtonu, D.C., aby zdokumentoval Asadovy zločiny. To zahrnovalo i výstavu tisíců fotografií tajně pořízených v syrských vězeňských komorách bývalým armádním důstojníkem s krycím jménem Caesar, který přeběhl na Západ. "Muzeum rozpoznalo v našich záznamech, co se dělo v Sýrii, jasné paralely čistého zla proti civilistům," kterého se dopouštěli jak nacisté, tak Asad, řekl mi Moustafa.

Příběhy o Brunnerově životě v Sýrii se v posledních desetiletích objevily v novinových článcích z Damašku. Vystupoval pod přezdívkou "Dr. Georg Fischer" a byl viděn, jak se prochází parkem poblíž svého bytu na Rue Haddad, prominentní dopravní tepně Damašku, v doprovodu Asadovy ochranky. Evropští novináři také uvedli, že Brunnera viděli v damašském hotelu Le Méridien, oblíbeném návštěvami podnikatelů a diplomatů. (Bydlel jsem tam během své cesty v roce 2009, ale nepamatuji si, že bych viděl staršího evropského hosta.)

V 80. letech německý časopis Bunte a Chicago Sun-Times publikovaly krátké rozhovory s Brunnerem, ve kterých se zdálo, že se nekajícně vyrovnává se svou nacistickou minulostí. "Všichni [Židé] si zasloužili zemřít, protože byli ďáblovými agenty a lidským odpadem," řekl Brunner Sun-Times. "Nelituji a udělal bych to znovu."

Není jisté, kdy přesně Brunner zemřel. Některé zprávy uvádějí rok 2001, ale většina uvádí rok 2011, což znamená, že byl naživu během mé první návštěvy Damašku. Centrum Simona Wiesenthala o dva roky později poznamenalo, že "dokud nebudou získány přesvědčivé důkazy o jeho skonu", bude pátrání po Brunnerovi pokračovat. Některé zprávy uváděly, že se nepohodl s Asadovou rodinou a v pozdějších letech byl uvězněn.

Bašár al-Asad někdy mluvil jazykem nacistů. Dělal jsem s ním rozhovor na začátku roku 2011, právě když se Blízkým východem začaly šířit revolty arabského jara. Působil sebevědomě a vykresloval se jako mladý reformátor, který se chystá svézt na politické vlně změn. Měl radost z povstání, která destabilizovala některé z nejvěrnějších regionálních rivalů Sýrie, včetně egyptského prezidenta Husního Mubaraka a bývalého libanonského premiéra Saada Harírího.

Přesto byl způsob, jakým Asad popsal revolucionáře, znepokojivý a slyšel jsem ozvěny způsobu, jakým Brunner a nacisté pohlíželi na Židy. Asad nepopsal rebely a protestující jako lidi, ale jako nemoc.

"Pokud máte stojatou vodu, budete mít znečištění a mikroby," řekl Asad kolegovi a mně, když jsme seděli v přijímací místnosti jeho prezidentského paláce s výhledem na Damašek. "Takže to, co vidíte v této oblasti, je určitý druh nemoci. Tak to vidíme my."

Zdroj v angličtině: ZDE