Nemůžeme vyjednávat s USA a Izraelem

18. 3. 2026 / Daniel Veselý

Nejstarší žijící Íránci mohou mít v živé paměti krátký demokratický experiment Íránu, který před 73 lety udusil anglo-americký puč. Washington poté 25 let vydržoval represivní šáhův režim a podporoval jeho obávanou tajnou policii Savak. Populární protesty proti šáhovi a nespokojenost s represivním režimem vedly v roce 1979 k islámské revoluci. Poté, co Husajn v roce 1980 napadl Írán, Spojené státy Bagdádu tajně poskytovaly vojenskou pomoc a zpravodajské informace o pohybu íránských vojsk. A to navzdory vědomí, že irácká vojska proti Íráncům nasazovala chemické zbraně. Jenže USA tajně prodávaly zbraně také Íránu, aby mohly financovat Contras proti sandinistické vládě v Nikaragui. Izrael v uplynulých letech likvidoval íránské jaderné vědce a vojenské představitele z IRGC. Už Obamova vláda se snažila sabotovat íránský jaderný program a uvalovala na Teherán sankce. Když jsem v roce 2015 navštívil Írán, v euforickém čase vyvolaném příslibem zrušení sankcí, lidé překypovali optimismem a očekáváním. Všude visely podobizny mučedníků z války s Irákem, podle místních je po celé zemi rozmístěno okolo jednoho milionu podobizen. Některé oblasti v Íránu byly ještě v té době zaminované. Íránci prostě poznali válečné útrapy na vlastní kůži a nezapomněli na ně. Íránci podle svých vlastních slov odolávali prakticky celému světu, kdy Husajnovi dodával zbraně a jinou podporu ve velkém Sovětský svaz a další západní země. Za Írán se postavila hlavně Asadova Sýrie. Vytvoření oné chobotnice, kdy Teherán udržuje vazby s Hizballáhem, Hamásem, Húsiji apod., je třeba chápat i v kontextu hlubokého traumatu z války v 80. letech. Írán si vytvořil odstrašující potenciál, kdy si chce jakýkoliv konflikt držet daleko od těla.

V západní Asii se konečně splnil dávný sen Benjamina Netanjahua o vojenském útoku na Írán. Teherán jako jediný stojí v cestě naprosté izraelské dominanci v oblasti. Zvláště pak, když máte za zády na ruku jdoucí americkou vládu. Za současné situace by byl Írán šílený, kdyby se o získání jaderné bomby nepokusil. Nikdo se režimu ajatolláhů nemůže divit, když bojuje o své přežití. Diplomatické řemeslo už je ve fázi klinické smrti, neboť USA a Izrael ho neuznávají. Vyznávají pouze hrubou sílu. Když na vás dopadají bomby, na svou obranu použijete vše, co máte k dispozici. Nový nejvyšší íránský lídr Modžtaba Chameneí není na rozdíl od svého otce vázán fatvou zakazující výrobu jaderné zbraně. Okázalá americko-izraelská dekapitace podle očekávání nevedla k venezuelskému scénáři, ba naopak. Teherán je vystaven vojenské operaci namířené na změnu režimu. Jenže jak ji provést bez masivní pozemní invaze?

Pokud se Íránci pokusí vyrobit jadernou zbraň, vyvolá to efekt sněhové koule. Tradiční soupeř šíitského Íránu, sunnitská Saúdská Arábie, ji bude chtít stejně tak jako Erdoganovo Turecko. Tel Aviv a Washington mohly mít luxusní dohodu, která by Teheránu znemožnila proliferaci atomové bomby. Místo toho se bombardováním a ostřelováním pokoušejí Íránce zlomit a dostat je na kolena. Asymetrická povaha konfliktu však rozdala lepší trumfy do íránských rukou, nehledě na skutečné ztráty íránských ozbrojených sil. Především se jedná o výtečnou geografickou polohu a kontrolu Hormuzského průlivu. A čas je na straně Íránců.

V tuto chvíli se podle všech indicií zdá, že prezident Trump žadoní o navázání dialogu s Teheránem, avšak rozhovory tamní režim prozatím odmítá. Ačkoli musíme brát stanoviska zúčastněných v íránském válečném konfliktu s pochybami, věřit cokoli Trumpovi se nevyplácí. Jenže americkému prezidentovi očividně teče do bot. Zdá se, jako by nevybíravá kritika jeho íránského dobrodružství zaznívala z jeho domovské platformy.

Pokud Donald Trump nakonec uzná porážku, kterou se doma pokusí překroutit jako vítězství, jaké záruky má ale Írán, že může Washingtonu důvěřovat? O Tel Avivu nemluvě... Proč by měl vyjednávat s tyranskými zeměmi, které v nedávné době bombardovaly víc než půl tuctu zemí? Proč by vlastně totéž mělo dělat Rusko na Ukrajině, když už neplatí žádné úmluvy? Není lepší porazit nepřítele na bojišti než spoléhat na vágní sliby na papíře? Samozřejmě že nikoli. Jenže jak můžete spoléhat na dobrou vůli nepřítele, který vás opakovaně podvedl? A to platí pro všechny, jak pro Washington, tak Tel Aviv i Kreml.

Ale jak chcete vést seriózní rozhovory s někým, kdo fyzicky likviduje íránské předáky s diplomatickým potenciálem? Čeho chtěl asi Tel Aviv dosáhnout, když vědomě usmrtil národního poradce pro íránskou bezpečnost Alího Laridžáního? Tato vlivná postava symbolizovala svorník v polarizujících trendech íránského establishmentu a představovala potenciálního partnera pro Spojené státy, jak míní Trita Parsi. Tel Aviv má bohatou historii ve vraždění svých politických oponentů. Ale tato strategie k ničemu nevede, což by mohl být záměr. Izrael chce teheránský režim eliminovat za jakoukoli cenu, i za cenu destrukce ropné architektury, ekologické katastrofy v Íránu a širším regionu. Opravdu můžeme s vážnou tváří jednat se státem, který chce volky nevolky vyvolat rozsáhlý požár v západní Asii?

Arabští klienti Spojených států v Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech, Kataru, Bahrajnu, Ománu či Kuvajtu s hořkostí zjistili, že existence amerických základen na jejich území je bezpečnostním rizikem. A případné americko-izraelské bombardování ropné infrastruktury na ostrově Charg či hypotetická námořní invaze spustí cyklus vzájemných úderů a odvet na ropnou infrastrukturu a odsolovací zařízení v klientských režimech USA v Perském zálivu. Jenže tuto klíčovou infrastrukturu žádné Patrioty nechrání. Americká ochrana arabských monarchií v Perském zálivu se ukázala být trójským koněm. Rijád a spol. by z geografických důvodů po válce raději navázali užší vztahy s Teheránem, nebude-li v cestě stát destrukce ekonomik a vzájemná nevraživost.

A co tradiční spojenci Spojených států v Tokiu a Soulu? I ty ponechal Trumpův Bílý dům na holičkách. Japonsko a Jižní Korea jsou životně závislé na importu nezpracované ropy z Perského zálivu. V prvním případě hovoříme o 95 procentech a v druhém o 70 procentech. Nyní panují obavy z vypuknutí nejhoršího ropného šoku za uplynulé dekády. Trumpova tvrdohlavá neústupnost ignoruje bytostné zájmy spojenců Washingtonu v Japonsku a Jižní Koreji proti Číně.

Staří „spojenci” Spojených států a Izraele na starém kontinentu se kromě kurážného španělského premiéra Pedra Sáncheze k agresi proti Íránu postavili ambivalentně. Nejednou žaloba z úst vrcholných představitelů Evropské unie směřovala k Íránu jako hlavnímu ohnisku regionální agrese. Evropská unie ústy Kajy Kallas 11. března odsoudila Teherán a uvalila sankce na další íránské činitele obviněné z vnitrostátní represe. Kallas ale jednoznačně nepojmenovala pachatele agrese. Šéfka unijní „diplomacie” však nešetřila odsudky na adresu Hizballáhu. Libanonské šíitské hnutí prý v tandemu s Íránem „ohrožuje celý region”. Pozoruhodný logický kotrmelec. 

Jako by Írán v tomto konfliktu – nehledě na povahu režimu ajatolláhů – nepředstavoval oběť nevyprovokované agrese. Mezinárodní právo nehodnotí represivní parametry vlád a režimů, které se stanou terčem ilegální agrese. Jestliže vláda v Teheránu splňuje měřítka autoritářského režimu, na Ukrajině v roce 2022 podle prozápadní Freedom House panoval „hybridní či tranziční režim”. Mezinárodní právo při vnějších agresích proti suverénním státům nerozlišuje mezi diktaturami a demokraciemi. Nemusíme si snad představovat obdobnou pochybnou morální ekvivalenci, kdyby Kallas odsoudila Zelenského vládu za to, že se odvažuje bránit Rusku.

Evropa se však už předtím namočila do izraelské genocidy, takže od ní nelze čekat zpytování svědomí a zaujetí nekompromisního postoje. Evropské metropole nyní čelí Trumpovu tlaku, aby se zapojily do jeho války proti Íránu. Německo, Velká Británie, Francie a Řecko jakoukoli účast na Trumpově válečném projektu odmítají. Kdo potřebuje vyšinutého spojence, který vám u krku drží nůž? Vzpomeňme si na Grónsko. Trump po zpackané íránské operaci zase může obrátit svůj hněv vůči evropským spojencům.

Mezitím ze řetězu utržená Netanjahuova vláda zahájila „omezenou pozemní invazi“, do jižního Libanonu. Izrael brutálně zareagoval na ostřelování Hizballáhem leteckými nálety, které vyhnaly více než milion Libanonců z domovů. Každý šestý Libanonec musel opustit svůj domov. Izraelská armáda při vytváření Lebensraumu pro Izrael uplatňuje šíření destrukce, zmaru a násilí. Idea „Velkého Izraele“ od Eufratu až po Nil, která by mohla začít anexí jižního Libanonu, už není z žánru fantasy, ale politický izraelský mainstream. Libanon mezitím hlásí téměř 900 obětí izraelského bombardování, včetně nejméně 66 žen a 107 dětí. A opět se táži, jak chcete diplomaticky jednat s darebáckým státem, neustále útočícím na domorodou populaci a ostatní země?

Izrael si po ukončení války s Hizballáhem v listopadu 2024 (se 4 000 mrtvými na libanonské straně) ponechal své vojáky na libanonském území, zatímco pokračoval v leteckých útocích téměř na denní bázi. Norský výbor pro uprchlíky na podzim roku 2025 informoval o systematickém porušování „příměří“ mezi Izraelem a Hizballáhem. Prozatímní síly OSN v Libanonu (UNIFIL) rok po zahájení zdánlivého klidu zbraní zaznamenaly více než 7 500 případů izraelského narušení vzdušného prostoru a téměř 2 500 případů narušení pozemního prostoru, což zvláštní zpravodaj OSN označil za „naprosté pohrdání dohodou o příměří“ ze strany Izraele. Hizballáh porušoval příměří v mnohem menší míře, když se jeho příslušníci pohybovali mimo určenou zónu.

Nu, povězte, jak chcete s takovými lumpy po dobrém vyjednávat?