Edvard Beneš byl skutečný státník, měl by být oslavován, nikoli zatracován

16. 6. 2026 / Milan Mundier

„Motorem“ prvního odboje

Nechal-li se T. G. Masaryk slyšet, že „bez Beneše bychom republiku neměli“, pak velmi dobře věděl, co říká. Masaryk během první světové války celý odboj de facto zaštiťoval. Byl již řadu let veřejně známou osobou, ať už díky své vědecké práci (některé jeho myšlenky byly vskutku pokrokové), nebo díky svému působení v politice (jeden čas byl poslancem Říšského sněmu, postavil se na odpor proti hilsneriádě). Skutečným „motorem“ celého odboje byl ovšem jeho talentovaný žák Edvard Beneš. Během svého pobytu ve Francii jednal s politickými představiteli dohodových mocností a přispěl ke vzniku časopisů Československá samostatnost a La Nation Tchéque, jejichž prostřednictvím prosazoval myšlenku československé samostatnosti u francouzské veřejnosti. Společně s Milanem Rastislavem Štefánikem pak v Itálii sehrál rozhodující úlohu při formování československých legií. Pravdou ale je, že Benešovy zásluhy vážící se ke vzniku Československa v roce 1918 nezpochybňují – až na pár výjimek – ani jeho největší kritici.

Masaryk rozpoznal v Benešovi jeho mimořádný talent. Když vznikala československá ústava, usnesli se její tvůrci, že na funkci prezidenta může kandidovat osoba od 35. roku věku. A Benešovi bylo na konci první světové války 34 let. Sám Masaryk chtěl Benešovi předat ono pomyslné žezlo v roce 1928 u příležitosti desátého výročí vzniku Československa. Tehdejší politická scéna však byla natolik fragmentovaná, že Benešovo zvolení bylo prakticky nereálné. Beneš, celoživotní dříč, se však rozhodně nenudil. Setrvával ve funkci ministra zahraničí a po velmi krátkou dobu (1921–1922) byl dokonce předsedou vlády. Zde je třeba se ještě na chvíli vrátit do roku 1919. Právě tehdy se totiž konala Pařížská mírová konference. Byť stál v čele československé delegace předseda vlády Karel Kramář, hlavní slovo tam měl právě Beneš. Konstituování hranic nově vznikajícího státu představovalo zapeklitý problém – jednak kvůli Těšínsku (kde došlo ke střetu s Polskem), jednak kvůli Slovensku (kde došlo ke střetu s Maďarskem). Neobstojí ani kritika, že Beneš a Masaryk podcenili národnostní otázku. I slavný britský historik Paul Johnson ve svých Dějinách 20. století oceňuje, že „se Češi ve 20. letech usilovně snažili o spravedlivou menšinovou politiku“.

V předmnichovské československé armádě sloužilo také mnoho vojáků německé a maďarské národnosti. Přestože neovládali češtinu nebo slovenštinu, podle zákona přijatého v roce 1920 mohli užívat svého rodného jazyka. Když se o osm let později slavilo desáté výročí vzniku Československa, pronesl Beneš děkovnou řeč k důstojníkům německé a maďarské národnosti za to, že zachovali loajalitu. Světová hospodářská krize, jež vypukla v roce 1929, zasáhla Němce mnohem víc než Čechy, těžko z toho ale vinit vládu. Sudety byly do velké míry průmyslovou oblastí (s lehkým průmyslem – sklářství a textil, které krize zasáhla nejvíce) – a právě průmysl byl zmíněnou krizí zasažen zcela zásadním způsobem. Vztahy mezi Čechy a Němci byly tedy poznamenány spíše vnějšími okolnostmi. A když se pak v Německu dostal k moci Adolf Hitler, bylo rázem zaděláno na obrovský problém.

Mnichovské trauma

Edvard Beneš byl zvolen československým prezidentem dne 18. prosince 1935. Bylo mu tehdy 51 let, což z něj dodnes činí naši nejmladší hlavu státu. Ze 440 platných hlasů obdržel 340, což byl obrovský úspěch. Často se mu předhazuje, že pro něj hlasovali i komunističtí poslanci. To je sice pravda, musíme si však uvědomit, že pro komunisty byl Beneš mnohem přijatelnější než kandidát sjednocené pravice Bohumil Němec. Představoval záruku určité kontinuity, nehrozilo u něj, že se bude paktovat s Hitlerem (ten Beneše považoval za svého osobního nepřítele) a navíc měl velmi dobré kontakty v zahraničí. Beneš stál také po nějakou dobu v čele Společnosti národů a dokázal řadu věcí předvídat. Je však třeba si uvědomit, že vůči událostem, jež zachvátily svět v roce 1938, byl zcela bezbranný. Nebyl ani tím, kdo o všem rozhodoval, byl si vědom své ústavní role, tedy i toho, že poslední slovo měla vláda a parlament. Jistě, těšil se obrovské autoritě, takže vláda s ním nikdy nechtěla jít do přímého střetu, ale stejně tomu bylo i za Masaryka. Beneš byl bytostný demokrat, možná ještě větší než jeho prezidentský předchůdce. Zatímco Masaryk byl jakýmsi „mostem“ mezi monarchií a republikou, Beneš už reprezentoval republikánské hodnoty se vším všudy. Je to zcela logické, Beneš byl o 34 let mladší než Masaryk. A kontext doby hraje vždy rozhodující roli.

Hrdinní Češi se postavili na odpor Hitlerovi. Zní to krásně, že? Měli jsme moderní armádu, která byla odhodlaná bojovat. Československý lid ji plně podporoval. Ale jak by to dopadlo? Jak říká prof. Hanzlík, hodnotíme dnes tyto události s tím, že víme, k čemu nakonec vedly. Musíme vzít ovšem v potaz celou řadu dalších faktorů. Za prvé: Zhruba 20 % mobilizovaných vojáků tvořili Němci. A kromě Němců mezi nimi byli také Maďaři. Za druhé: Většina oněch pevností se nacházela na nepřátelském území. Za třetí: Plukovník generálního štábu Oskar Pejša působil tehdy na Vysoké škole válečné v Paříži. Posílal našemu velení zprávy o tom, jak se francouzští důstojníci i veřejnost staví k možné obraně Československa. Dodejme, že zcela odmítavě. Za čtvrté: Již lord Walter Runciman Benešovi naznačil, že vypukne-li válka, protože Československo odmítne německé požadavky, bude označeno za jejího přímého viníka. 

Zohlednit bychom měli také to, co Beneš napsal ve své knize Šest let exilu a druhé světové války. A sice: „Mnozí říkají, že to dlouho bylo pořád 50:50. A v tom právě byla ta strašná naše situace: Každý náš chybný krok by byl býval těžkým závažím a byl by přetrhl celou rovnováhu na stranu našich odpůrců. Uvažte, že když konečně se naše vláda na návrh ministra vnitra samého rozhodla prohlásit proti vnitřnímu rozvracování stanné právo, přišel francouzský vyslanec ostře vytýkat, že to vyvolá v Berlíně zlou reakci a že to s nimi nebylo dohodnuto! A takových věcí bylo více. Bojoval jsem proti tomu všemu zoufale, měl jsem frontu uvnitř, frontu tzv. sudetoněmeckou, frontu slovenskou, frontu francouzskou a anglickou – vedle Hitlera. Musil jsem dávat pozor na vojáky, aby neudělali neprozřetelnost, neboť na to se čekalo; čekal jsem také nepřátelský zákrok polský. Ale hlavně jsem, pokud nehrozila přímo válka, pořád viděl možnost a nebezpečí duchovního rozdělení národa na fronty dvě; přes všecko mé úsilí po celá tři léta, nepodařilo se mi plně překlenout rozpor mezi agrárníky a ostatní částí koalice.“

Prezident Obnovitel

Nepravdivé je také tvrzení, že se Beneš sám postavil do čela druhého odboje. Ve skutečnosti ho k tomu vyzvali českoslovenští krajané žijící ve Spojených státech. Ti také kritizovali diplomata Štefana Osuského, který se nechal slyšet, že Beneš na to nemá právo, neboť v říjnu 1938 dobrovolně abdikoval. Dokonce chtěl Beneše kvůli přijetí Mnichovské dohody postavit před mezinárodní soud. Českoslovenští krajané v USA, kteří bojovali – jako příslušníci americké armády – v první světové válce, naopak odsoudili postoj Francie a Velké Británie. U příležitosti 20. výročí konce první světové války odevzdali všechna vyznamenání, jež obdrželi od francouzských a britských vlád. Nešlo o žádnou bezvýznamnou akci: francouzské a britské velvyslanectví ve Spojených státech navštívilo tehdy za tímto účelem kolem 42 tisíc Čechů a Slováků. V březnu 1939 se v USA začala připravovat mezinárodní výstava. Jelikož Československo v té době již neexistovalo (14. března došlo k odtržení Slovenska a o den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava), činilo si Německo nárok i na československý pavilon. Bývalý velvyslanec Vladimír Hurban a další zaměstnanci zrušeného československého velvyslanectví však odmítli Němcům pavilon předat a začali organizovat jeho přípravu. Celou akci podpořil také starosta New Yorku Fiorello Henry La Guardia. Když pak na výstavu dorazil i Beneš, dostalo se mu přijetí jako legitimní hlavě státu.

Dalším důležitým momentem bylo Benešovo setkání s americkým prezidentem Franklinem D. Rooseveltem v květnu 1939. Roosevelt byl politik, který se těšil velké autoritě a od samého začátku podporoval země, jež byly vystaveny nacistické hrozbě. Ubezpečil Beneše, že tak jako jeho země v roce 1918 podpořila vznik Československa, podpoří i jeho obnovu. Jak jemu, tak Benešovi bylo jasné, že další celosvětový vojenský konflikt je jen otázkou času. Mnozí dnes Benešovi zazlívají, že šel příliš „na ruku“ sovětskému vůdci Josifu V. Stalinovi. To samé však nezřídka vyčítají i Rooseveltovi. V případě obou státníků jsou ovšem tyto výtky ne úplně spravedlivé. Stalin uměl velmi dobře manipulovat s druhými lidmi a seznam těch, kteří se jím po druhé světové válce cítili zrazeni, by byl hodně dlouhý. Pravda je taková, že Američané i Britové Stalina potřebovali jako svého spojence proti Hitlerovi. Ještě když působil ve funkci ministra zahraničních věcí, vyjednal Beneš spojeneckou smlouvu mezi Československem a Sovětským svazem. Psal se totiž květen 1935 a v Československu narůstaly obavy ze sílícího Hitlerova Německa. Uzavřela-li československá exilová vláda v červenci 1941 se Sovětským svazem další spojeneckou smlouvu, bylo to proto, aby při jednání s Brity a dalšími evropskými zeměmi dosáhla zrušení Mnichovské dohody.

Benešovy představy o poválečném vývoji v obnoveném Československu však nebyly příliš reálné. Moskevské vedení Komunistické strany Československa postupovalo podle Stalinových „not“ a nikdo nemohl pochybovat o tom, že komunisté budou hrát v poválečném Československu velmi významnou úlohu. To se nejpozději ukázalo ještě na konci druhé světové války, kdy spolu jednali vedoucí představitelé politických stran, které se nějakým způsobem podílely na odboji. Prokop Drtina, tehdejší předseda národních socialistů, z jednání odešel, protože ho rozezlilo arogantní chování komunistů. Doufal, že se mu dostane podpory od Beneše, ale ten mu pouze řekl: „Musíte se domluvit.“ A měl pravdu, neboť českoslovenští komunisté byli podporováni Sovětským svazem. Dokazuje to i pozdější výrok ministra zahraničí Jana Masaryka: „Jak chcete zastavit parní válec komunistů, který zezadu tlačí sovětský tank?“ Neobstojí ani argument, že Beneš nechal zrušit některé předválečné politické strany, např. agrárníky. Stalo se tak z rozhodnutí politických stran, o nichž tu byla řeč před chvílí. Jejich vedoucí činitelé doufali, že tím získají velké množství nových voličů. Z toho však nakonec profitovali právě komunisté. Ti využili jednak toho, že byli rozděleni na Komunistickou stranu Česka (KSČ) a Komunistickou stranu Slovenska (KSS), tudíž měli v první poválečné vládě největší zastoupení, a jednak se jim podařilo – i za pomoci nestraníků – obsadit klíčové rezorty. O budoucím vývoji v poválečném Československu bylo tedy rozhodnuto už dlouho dopředu.

Státníkova labutí píseň

Smrt prezidenta Franklina D. Roosevelta dne 12. dubna 1945 bezesporu ovlivnila poválečné uspořádání světa. Existují důkazy o tom, že Československo mělo spadat do západní sféry vlivu. Ony sféry vlivu nebyly nikde písemně zakotveny, pouze kopírovaly operační pásma bojujících armád. Po Rooseveltově smrti se stal novým americkým prezidentem Harry Truman, jenž byl v zahraničně-politických otázkách naprostým nováčkem. Iniciativa tak částečně přešla do rukou amerických nejvyšších vojenských představitelů: gen. George C. Marshalla (náčelníka štábu americké armády) a gen. Dwighta D. Eisenhowera (vrchního velitele spojeneckých expedičních sil v Evropě). Ti situaci v Evropě nehodnotili politicky, ale čistě vojensky. Chtěli, aby tam válka skončila co nejdříve a s co nejmenšími ztrátami. Operační pásmo se tedy posunulo na linii Plzeň-České Budějovice-Karlovy Vary. Dodejme, že se tak stalo k velké nelibosti gen. George S. Pattona (jehož jednotky osvobodily Plzeň) a britského premiéra Winstona Churchilla. Nic z toho už Edvard Beneš nemohl ovlivnit.

A nebyl to ani Beneš, kdo rozhodl o poválečném odsunu Němců. Onen název „Benešovy dekrety“ se vžil až dlouho po válce a hlavní slovo tu opět měla československá vláda. Košický vládní program pak jednoznačně stanovil, že odsunuti budou pouze ti, kteří k nám přišli po 1. říjnu 1938, což byli říšští Němci, za protektorátu označováni jako „národní hosté“, a ti, kteří se prokazatelně dopustili zločinů na českém a slovenském národu. Ani dekret č. 33, který stanovoval podmínky pro odnětí československého občanství Němcům a Maďarům, se nezmiňoval o žádné „kolektivní vině“. Dokonce byli zohledňováni ti, kteří se účastnili odboje nebo byli za války perzekuováni. Současně je třeba zmínit, že si každý mohl do šesti měsíců zažádat o československé občanství. Předchozí řádky tohoto textu však nijak nezpochybňují excesy v podobě divokého odsunu. Na něm se podíleli ve velké míře i ti, kteří rozhodně měli co skrývat. Když se Beneš o těchto excesech dozvěděl, trval na tom, že musí být okamžitě prošetřeny. Požadoval dokonce odvolání šéfa Obranného zpravodajství (OBZ) Bedřicha Reicina, neboť měl informace o tom, že příslušníci jeho bezpečnostních oddílů nesli za divoký odsun svůj díl odpovědnosti.

Mohl Edvard Beneš zabránit komunistickému převratu, k němuž došlo 25. února 1948? Sotva. Komunisté drželi v rukou nejen klíčová ministerstva, ale měli také „pod palcem“ tajné služby a národní bezpečnost. Nekomunistické strany byly doslova prolezlé jejich špehy. Archivní dokumenty také svědčí o tom, že komunisté měli vypracovaný plán na obsazení celé republiky. Za tímto účelem měly být nasazeny i pohotovostní pluky Sboru národní bezpečnosti (SNB), přičemž 2 byly rozmístěny v Čechách, 1 na Moravě a 1 na Slovensku. Beneš byl na Pražském hradě de facto izolován, každý jeho krok byl bedlivě sledován. Premiér Klement Gottwald měl navíc seznam poslanců, kteří se zavázali, že budou hlasovat pro jeho novou vládu. Přestože mu stačilo pouze 151 podpisů (tehdejší Národní shromáždění mělo 300 členů), získal jich nakonec 200. Vzhledem k tomu, že v sociální demokracii tehdy existovalo „pravicové“ křídlo, jehož představitelé (byl mezi nimi i předseda strany Bohumil Laušman) by pro novou Gottwaldovu vládu nikdy nehlasovali, znamená to, že Gottwald získal podpis také od 60 poslanců národních socialistů a Demokratické strany Slovenska. Za těchto okolností tedy nemohl Beneš udělat vůbec nic.

Jedno ale přece jen nakonec udělal. Krátce po únorovém puči ho v Sezimově Ústí navštívili generálové Ludvík Svoboda, Antonín Hasal či Karel Klapálek. Všichni také byli bývalými legionáři. Žádali Beneše, aby ještě neabdikoval (což měl původně v úmyslu), protože věděli, že generální tajemník KSČ Rudolf Slánský a Reicin už mají připravený seznam 16 generálů, kteří mají být okamžitě uvězněni. Beneš tedy ve funkci ještě chvíli setrval a vymohl si na Gottwaldovi slib, že tito generálové uvězněni nebudou. Většině z nich se pak dokonce podařilo odejít do exilu. Až do poslední chvíle tedy Edvard Beneš hájil principy demokracie. Jistě, bez chyb nebyl, sám se pár velkých dopustil. Ale zásluhy tu jednoznačně převažují. Ba co víc, nikdo toho pro naši zemi neudělal tolik jako Beneš. Kromě toho, že se zasloužil o vznik Československa, zasloužil se také o jeho obnovu, navíc v jeho takřka původních hranicích. A přestože utrpěl hned dvě těžké porážky, nikdy neztratil svoji důstojnost.