Svět na pokraji propasti: Trump bombarduje Írán a rozpoutává válku na Blízkém východě. To nebylo nutné

28. 2. 2026

čas čtení 9 minut
 
Nemůžeme vědět, kam tento pošetilý a bezohledný útok povede – ale vyvolá novou vlnu nenávisti, teroristické odplaty a nakonec toho moc nedosáhne
, argumentuje Simon Tisdall.
 
Nikdy se nepoučí. Opět jednou válečnický americký prezident nasadil drtivou vojenskou sílu, aby donutil suverénní národ kleknout na kolena. Opět jednou se šíří očividné lži a přehnaná tvrzení, aby se útok ospravedlnil. Dvojaká americká diplomacie se stala zástěrkou pro předem připravenou agresi. Varovné rady spojenců byly odmítnuty. OSN, mezinárodní právo a veřejné mínění byly ignorovány. Chybí demokratický konsenzus. A opět existuje jen málo definovaných cílů, podle nichž by bylo možné posoudit úspěch, a neexistuje žádný dlouhodobý plán.

 

Stejně jako v minulosti bude i dnes předvídatelným výsledkem obnovené, rozšířené a zjevně neomezené agrese USA a Izraele proti Íránu okamžitý a šířící se chaos. Budou zabiti civilisté, děti zůstanou sirotky, rodiny budou rozvráceny. Regionální nepokoje a mezinárodní panika ohledně cen ropy budou následovat íránskou odvetu, která již začala a kterou mohou podpořit Teheránovi spojenci z Hizballáhu a Húsiů. Bude zaseto nové množství nenávisti, bude zasetá teroristická odplata. Nepřátelé Západu se budou radovat. A nebude dosaženo téměř ničeho trvalé hodnoty. To byl hořký výsledek neúspěšných intervencí vedených USA v Afghánistánu a Iráku. Dnes je řada na Teheránu, aby sklidil bouři.

Jak zdrcující – jak neodpustitelné! – že se z minulých lekcí nepoučili. Jak neuvěřitelné, že zvolený americký prezident 21. století stále věří, že je účinné a přípustné, natož morální, diktovat světu z hlavně zbraně. Jakým právem se USA chovají tímto způsobem?

I když existují určité rozdíly, podobnosti mezi obléháním Íránu Donaldem Trumpem a katastrofální invazí George W. Bushe do Iráku v roce 2003 jsou zarážející. Obě krize zapadají do širšího vzorce nakonec neúspěšného a nákladného intervencionismu USA, který sahá až do Vietnamu – a do převratu v Íránu vedeného CIA v roce 1953. Trump slíbil, že se bude vyhýbat zahraničním dobrodružstvím. Překvapení! Lhal. Kdokoli věří, že radikálně změnil způsob, jakým USA vstupují do vztahů se světem, by si měl připomenout tuto nechvalnou ságu imperiální pýchy po roce 1945. V tomto ohledu se neliší od svých předchůdců.

Trump je neobvyklý v tom, že jeho vlastní zájmy jsou tak zřejmé. Ačkoli dnes řekl, že chce „svobodu“ pro íránský lid a aby Írán byl „bezpečným“ místem, není to žádný Woodrow Wilson, který ospravedlnil vstup USA do první světové války v roce 1917 slovy „svět musí být bezpečný pro demokracii“. (Ukázalo se, že Wilson měl na mysli demokracii v Evropě, nikoli v koloniálních říších Afriky, Středního východu a Asie. Poté, co v lednu zaútočil na Venezuelu, Trump bez obalu přiznal, že mu šlo jen o ropu. V jiných ohledech však to, co se nyní děje, působí velmi povědomě.

Stejně jako Bush i Trump vyvolal krizi založenou na lžích a účinně se dostal do slepé uličky. 

Je rukojmím vlastních očekávání, protože loni popletl své vlastní falešné tvrzení, že „zničil“ íránské jaderné kapacity. Stejně jako Bush a jeho komplic Tony Blair Trump záměrně zveličuje hrozbu. Jeho nepodložené tvrzení ve zprávě o stavu Unie, že balistické rakety Teheránu by „brzy“ mohly dosáhnout území USA, připomíná notoricky falešná tvrzení USA a Velké Británie o bájných zbraních hromadného ničení Saddáma Husajna. Tvrzení Izraele, že provedl „preventivní“ údery, je rovněž zavádějící. Neexistuje žádný jasný důkaz, že Írán chystal útok. Naopak, po ničivém útoku USA a Izraele v červnu loňského roku zoufale doufal v zachování míru.

V projevu na Truth Social Trump tvrdil, že Írán opakovaně selhal v odřeknutí se jaderných zbraní. To není pravda. Režim, od nejvyššího vůdce po nejnižší úroveň, to opakovaně dělal více než 20 let. Ministr zahraničí Abbas Aragči minulý týden znovu prohlásil, že Írán „za žádných okolností nikdy nevyvine jadernou zbraň“. Existují tvrzení a protitvrzení, ale faktem je, že ani USA, ani inspektoři OSN, ani ultra-nepřátelský izraelský vůdce Benjamin Netanjahu nepředložili důkaz, že Írán plánuje nebo chce vyrobit jaderné zbraně.

Před útokem Trump odmítl definovat své cíle, navzdory obavám arabských a evropských spojenců z regionálního konfliktu. Nyní se jeho požadavky blíží bludu. Říká, že se snaží (opět) „zničit“ íránská jaderná zařízení, zničit jeho balistické rakety, zničit Islámskou revoluční gardu (nebo přijmout její bezpodmínečnou kapitulaci výměnou za „úplnou imunitu“) a nějakým způsobem také zničit íránské spojenecké proxy síly v regionu.

Trump také otevřeně povzbuzuje íránský lid, aby povstal a svrhl svou vládu, poté co dříve prohlásil, že změna režimu je „to nejlepší, co se může stát“, a slíbil, že „pomoc je na cestě“. Neříká však, jak lze této změny dosáhnout bez nasazení pozemních vojsk, jako v Iráku a Afghánistánu, bez dlouholeté okupace země a bez boje proti povstalcům, který nemá konce – a žádné takové nasazení amerických vojsk se neplánuje. Když George H. W. Bush po válce v Perském zálivu v roce 1991 vyzval Iráčany podobným způsobem, následovalo masové vyvražďování šíitského muslimského obyvatelstva, které provedl Saddámův neporažený režim.

„Toto bude pravděpodobně vaše jediná šance po celé generace,“ řekl Trump, když vyzval k národnímu povstání. „Po mnoho let jste žádali Ameriku o pomoc, ale nikdy jste ji nedostali. Žádný prezident nebyl ochoten udělat to, co jsem ochoten udělat já dnes večer. Nyní máte prezidenta, který vám dává to, co chcete, tak uvidíme, jak na to zareagujete.“ Existují však dobré a rozumné důvody, proč žádný předchozí prezident neudělal v Íránu něco tak bezohledného. A rozhodně to není žádný „dárek“. Je to nezodpovědná výzva k anarchii a chaosu. Mohlo by to vyvolat rozpad íránského státu na mnoho etnických a náboženských složek a katastrofickou občanskou válku, do které by se zapojily i státy v regionu. Pokud k tomu dojde, bude to Trumpova vina. To je vrchol hlouposti.

„Trump představuje exponenciálně větší nebezpečí pro Američany a svět – ne proto, že je historickou anomálií, ale spíše proto, že odráží nejhorší impulsy z americké minulosti,“ varoval Ben Rhodes, bývalý zástupce poradce pro národní bezpečnost Baracka Obamy, v nedávném eseji. Trump zosobňuje zakořeněný problém domýšlivé americké výjimečnosti. „Jaká vrozená důvěra v naši vlastní výjimečnost vede americkou vládu k pokusu ovládnout svět, který se nechce podřídit naší vůli a nevěří v naši nadřazenost?“ ptal se Rhodes. „Nyní vstupujeme do dalšího záchvatu agrese, který je prezentován jako nutnost.“

Trump podruhé nabídl Íránu jednání, zatímco zjevně plánoval útok. Nyní je zřejmé, že jednání v Ženevě tento týden byla fraška.
 
Není ani žádný náznak, že Trump a Netanjahu, kteří si stanovili maximalistické cíle, brzy útoky zastaví. To by totiž znamenalo neúspěch. Trump chce být prezidentem, který konečně pomstí ponížení USA během íránské revoluce v roce 1979 a přivede Írán zpět do západního tábora. Chce také „vítězství“, aby zapůsobil na voliče v listopadových volbách do Kongresu – vítězství, které oživí jeho nízkou popularitu. Netanjahu, který je posedlý Íránem, chce nemožné: zaručenou bezpečnost navždy, podle neokolonialistických podmínek Izraele.

Není jasné, jak tento nebezpečný a neuvážený zásah skončí. Ačkoli jsou údajně napadány „cíle vedení“ (tj. nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí a jeho blízcí spolupracovníci), náhlý pád vlády je v tuto chvíli nepravděpodobný. Z toho vyplývá, že režim, i když oslabený, bude i nadále představovat vážné a možná ještě větší domácí a mezinárodní problémy. Írán nelze bombardováním přetvořit ve fungující demokracii. Jeho vzdor vůči Západu nelze vyřešit pouhými příspěvky na sociálních sítích. Dokud budou u moci Chameneí nebo jím určení duchovní nástupci, bude pokračovat brutální represe a regionální nepokoje.

Přesto existuje společná půda, na které by bylo možné vybudovat mírové soužití. Koncepty demokratického sebeurčení, politické autonomie, individuálních práv a dodržování morálních principů jsou pro autoritářské vládce, jako jsou Trump a Chameneí, nepochopitelné a nepřijatelné. Ale ne pro obyvatele jejich zemí. Stejně jako perský císař chce „král“ Donald od Íránců kapitulaci, oslavu a hold. Podobnou strašlivou věrnost vyžaduje i od občanů ve své zemi.

Navzdory veškeré nenávisti, vzájemné nevědomosti a dezinformacím je drtivá většina Američanů a Íránců na stejné straně. Jejich společným nepřítelem je tyranie. Problémem jsou jejich vůdci. Tento boj není nutný.

Zdroj v angličtině ZDE 

0
Vytisknout
1048

Diskuse

Obsah vydání | 27. 2. 2026