Je Achilles možný v době prachu a olova?
21. 3. 2026 / Martin Švehla
čas čtení
4 minuty
Od chvíle dopadu atomové bomby na japonské
ostrovy se může pozastavení nad destruktivními schopnostmi lidstva zdát jako
klišé, které by mělo být ponecháno písním Boba Dylana. Schopnost ničivé síly
atomového hřibu, jasného záblesku nad cílem, znamenala konec vývoje zbraní v
horizontálním směru. Dnešní posun je plíživější. Není akcelerován přímou
globální konfrontací. O to více je ale děsivější ve vertikální rovině idejí.
Nevstupujeme pouze do nové fáze zbrojení, ale do nové éry. Nejde o to jakým
způsobem se zabíjíme, ale o to, kdo drží zbraň. Humanoidní robot Phantom MK-1
není jen další principiální iterací trebuchetu se schopností probít 300
milimetrů válcované homogenní oceli, ale vyslancem nové doby
Už v polovině 19. století si Karel Marx v
úvodu ke své Kritice politické ekonomie položil mrazivou řečnickou
otázku: „Je Achilles možný v době prachu a olova?“ Marx tušil, že s příchodem
pušek mizí nezbytné podmínky pro antické hrdinství a eposy. Pokud hrdina
neprokazuje svou zdatnost v osobním souboji, ale hyne po náhodném výstřelu z
dálky, „Ilias“ se “dopsat nedá”. Z války
mizí božský osud a nahrazuje ho slepá statistika, v níž smrt hrdiny už není
tragickým vyvrcholením příběhu, ale jen položkou v excelové tabulce ztrát.
Jakým způsobem měnil technologický vývoj
zbraní lidskou společnost, můžeme ukázat na demokratizaci armády a střelném
prachu. Tyto dva jevy odstavily kopyta těžké jízdy z bojišť Evropy a vyčistily
prostor pro národní a sociální revoluce. Kromě všeobecně známých revolucí ve
Francii a Americe, vzpomeňme na městská privilegia během husitských válek,
právo a povinnost nosit zbraň byly neoddělitelné od práva podílet se na správě
věcí veřejných. Trefně tento historický přerod myšlení popisuje ve svém díle
Miguel de Cervantes. Hrůza rytíře nad zbloudilou kulkou třebas od zbabělce,
která jej nečestně vmžiku skolí, zatímco on celý svůj život zasvětil
válečnickému umění. Anonymní, strojové a v neposlední řadě masově aplikovatelné
zásluhou průmyslové výroby.
Ve své eseji Vy a atomová bomba George Orwell
rozděluje zbraně na jednoduché a složité. Jednoduché na výrobu a ovládání jsou
zbraněmi obyčejných lidí a pojistkou svobody. Složité jsou zbraněmi tyranů a
jejich armád servisních techniků. Atomová bomba je pro Orwella ultimátní zbraní
tyranů, která je schopná uvrhnout celý svět do totalitního celku a zmrazit
případné konflikty do nekonečného statutu quo.
Kde se na této škále umístí autonomní technofeudální ráb? Není právě on
odpovědí na tento stav, který činí válku opět přijatelnou? Nemohu se ubránit
pocitu, že takový stroj je atomovou bombou v pěchotní technologii. Plně schopen
nahradit ten poslední slabý prvek tj. člověka.
Německý filosof a veterán dvou světových
válek, Ernst Jünger, chápal válku jako zrcadlo, které ukazuje stav naší
civilizace. Pokud je naše civilizace technická, racionální a mechanická, bude
taková i naše válka. Nyní se nacházíme v bodě, kdy se nejedná o “pouhé”
zprůmyslnění a zdokonalení válečné mašinerie, tak jak ji známe od první světové
války, ale v bodě kdy nastupuje na bojiště úplně nová “entita”. Nyní tvoříme
“nového hrdinu”, který nemůže zemřít protože nikdy nežil. Nejedná se o
samostatnou bytost, ale o manifestaci Titána, který ukončuje věk Olympu. Je to
jen další odosobnění mezilidských interakcí života, kterých si můžeme všímat na
každém kroku. Od samoobslužných pokladen až po seznamovací aplikace, kde jste
vydáni na milost algoritmu. Pokud stroj necháme rozhodovat o našem partnerském
životě, bytostně nejlidštějších pudech a citech, proč mu nepředat i AGM-114R
Hellfire II?
Svými řečnickými otázkami nevolám po
sentimentální úpravě Ženevských konvencí nebo po davech neoludditů, kteří budou
brázdit ulice a rozbíjet veškeré stroje. Realita bojiště se takovým vzdechům
jen tiše vysmívá. Volání po transparentnosti algoritmů a právní
odpovědnosti výrobců je jen posledním záchvěvem starého neoliberálního světa,
kde správně vyplněný DEI formulář je pouhou okrasnou záplatou na protržený
pytel systému.
1550
Diskuse