Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Je Achilles možný v době prachu a olova?

21. 3. 2026 / Martin Švehla

čas čtení 4 minuty

Nedávno se v českých médiích objevila zpráva o tom, že americká firma Foundation Future Industries testuje svoje autonomní humanoidní roboty Phantom MK-1 na ukrajinském bojišti. Pro mne jako člověka, který se zajímá o historii a současnost války, byla taková zpráva v běžném mainstreamovém médiu přelomová.

Od chvíle dopadu atomové bomby na japonské ostrovy se může pozastavení nad destruktivními schopnostmi lidstva zdát jako klišé, které by mělo být ponecháno písním Boba Dylana. Schopnost ničivé síly atomového hřibu, jasného záblesku nad cílem, znamenala konec vývoje zbraní v horizontálním směru. Dnešní posun je plíživější. Není akcelerován přímou globální konfrontací. O to více je ale děsivější ve vertikální rovině idejí. Nevstupujeme pouze do nové fáze zbrojení, ale do nové éry. Nejde o to jakým způsobem se zabíjíme, ale o to, kdo drží zbraň. Humanoidní robot Phantom MK-1 není jen další principiální iterací trebuchetu se schopností probít 300 milimetrů válcované homogenní oceli, ale vyslancem nové doby

Už v polovině 19. století si Karel Marx v úvodu ke své Kritice politické ekonomie položil mrazivou řečnickou otázku: „Je Achilles možný v době prachu a olova?“ Marx tušil, že s příchodem pušek mizí nezbytné podmínky pro antické hrdinství a eposy. Pokud hrdina neprokazuje svou zdatnost v osobním souboji, ale hyne po náhodném výstřelu z dálky, „Ilias“ se “dopsat nedá”. Z války mizí božský osud a nahrazuje ho slepá statistika, v níž smrt hrdiny už není tragickým vyvrcholením příběhu, ale jen položkou v excelové tabulce ztrát.

Jakým způsobem měnil technologický vývoj zbraní lidskou společnost, můžeme ukázat na demokratizaci armády a střelném prachu. Tyto dva jevy odstavily kopyta těžké jízdy z bojišť Evropy a vyčistily prostor pro národní a sociální revoluce. Kromě všeobecně známých revolucí ve Francii a Americe, vzpomeňme na městská privilegia během husitských válek, právo a povinnost nosit zbraň byly neoddělitelné od práva podílet se na správě věcí veřejných. Trefně tento historický přerod myšlení popisuje ve svém díle Miguel de Cervantes. Hrůza rytíře nad zbloudilou kulkou třebas od zbabělce, která jej nečestně vmžiku skolí, zatímco on celý svůj život zasvětil válečnickému umění. Anonymní, strojové a v neposlední řadě masově aplikovatelné zásluhou průmyslové výroby.

Ve své eseji Vy a atomová bomba George Orwell rozděluje zbraně na jednoduché a složité. Jednoduché na výrobu a ovládání jsou zbraněmi obyčejných lidí a pojistkou svobody. Složité jsou zbraněmi tyranů a jejich armád servisních techniků. Atomová bomba je pro Orwella ultimátní zbraní tyranů, která je schopná uvrhnout celý svět do totalitního celku a zmrazit případné konflikty do nekonečného statutu quo. Kde se na této škále umístí autonomní technofeudální ráb? Není právě on odpovědí na tento stav, který činí válku opět přijatelnou? Nemohu se ubránit pocitu, že takový stroj je atomovou bombou v pěchotní technologii. Plně schopen nahradit ten poslední slabý prvek tj. člověka.

Německý filosof a veterán dvou světových válek, Ernst Jünger, chápal válku jako zrcadlo, které ukazuje stav naší civilizace. Pokud je naše civilizace technická, racionální a mechanická, bude taková i naše válka. Nyní se nacházíme v bodě, kdy se nejedná o “pouhé” zprůmyslnění a zdokonalení válečné mašinerie, tak jak ji známe od první světové války, ale v bodě kdy nastupuje na bojiště úplně nová “entita”. Nyní tvoříme “nového hrdinu”, který nemůže zemřít protože nikdy nežil. Nejedná se o samostatnou bytost, ale o manifestaci Titána, který ukončuje věk Olympu. Je to jen další odosobnění mezilidských interakcí života, kterých si můžeme všímat na každém kroku. Od samoobslužných pokladen až po seznamovací aplikace, kde jste vydáni na milost algoritmu. Pokud stroj necháme rozhodovat o našem partnerském životě, bytostně nejlidštějších pudech a citech, proč mu nepředat i AGM-114R Hellfire II?

Svými řečnickými otázkami nevolám po sentimentální úpravě Ženevských konvencí nebo po davech neoludditů, kteří budou brázdit ulice a rozbíjet veškeré stroje. Realita bojiště se takovým vzdechům jen tiše vysmívá. Volání po transparentnosti algoritmů a právní odpovědnosti výrobců je jen posledním záchvěvem starého neoliberálního světa, kde správně vyplněný DEI formulář je pouhou okrasnou záplatou na protržený pytel systému.

Umělá inteligence, AI