Vaše prezentace případu staví výrazným způsobem na emocích, čemuž lze s ohledem na to, že se jedná o případ úmrtí malého dítěte rozumět. Výsledkem však je, že pod Vašimi příspěvky na sociálních sítích, stejně jako v internetových diskuzích, či na webových stránkách hodnocení soudců, se diskutující předhánějí v šíření dehumanizačního slovníku („feťák“, „narkoman“, „schizofrenik“), a útočí na sociální pracovnici OSPOD i soudkyni. Případ prezentujete tak, že s ohledem na rizikové faktory na straně rodičů Viktorky, především otce, muselo být zřejmé, k jaké tragédii dojde. Vědomě či nevědomě tak šíříte narativ o apriorní nebezpečnosti lidí s určitým znevýhodněním nebo potýkajících se se závislostmi.  

Tento narativ je nejen nesprávný, ale vůči lidem s těmito charakteristikami též velmi poškozující, a to v mnoha oblastech jejich života. Jako právnička působící v oblasti lidských práv se setkávám s řadou případů, kdy jsou tyto charakteristiky používány ke zdůvodnění preventivního donucujícího zásahu, a to i zásahu v podobě odebrání dětí.

I za těmito případy přitom zůstává velká bolest a trauma zcela konkrétních lidí, včetně dětí. Hodnocení ohrožení dítěte je vždy prací s pravděpodobností. Dovozovat pravděpodobnost z charakteristik člověka však přispívá ke stigmatizaci a diskriminaci. I z tohoto důvodu např. Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením v čl. 23 odst. 4 stanoví, že „dítě nesmí být za žádných okolností odděleno od rodičů z důvodu jeho zdravotního postižení nebo zdravotního postižení jednoho či obou rodičů.“ Ohrožení dítěte je třeba dovozovat nikoli z charakteristik rodiče, ale z konkrétního způsobu, jakým rodič péči o dítě zajišťuje. K odebrání lze přitom přistoupit jedině tehdy, pokud dítěti ze strany jeho rodiče hrozí závažné a pravděpodobné ohrožení jeho života či fyzického nebo duševního zdraví. Toto ohrožení je však třeba dovozovat z konkrétní interakce rodiče a dítěte, nikoli z charakteristik rodiče.  

Rozhodování o opatřeních v případech ohrožených dětí je tak daleko komplexnější, než jak ho prezentujete ve svých rozhovorech a reportážích. Je zde větší prostor pro legitimní úvahy jak pracovníka/pracovnici OSPOD, tak i pro soudce/soudkyni.  Plně rozumím tomu, že tento prostor může být hůře srozumitelný širší veřejnosti, jelikož jde proti široce zažitým předsudkům o nebezpečnosti určitého typu lidí. Mám však za to, že úlohou novinářů, kteří se chtějí řadit mezi seriózní novináře s ambicí kultivovat veřejnou diskuzi a nepřispívat ke společenskému útlaku a nenávisti, musí být alespoň tuto problematiku nezjednodušovat.  

Domnívám se, že při hodnocení konkrétních případů bychom měli jako profesionálové, ať již z oborů, jichž se případ dotýká, tak i z oblasti žurnalistiky být především zdrženliví, jelikož nikdy nemůžeme znát všechny souvislosti. Případ Viktorky může skutečně otevírat některá systémová selhání, avšak jiná než jaká pojmenováváte Vy. Osobně mi v tomto případu rezonuje téma chudoby a s ní spojeného stresu, poskytování pěstounské péče s osvojitelskou motivací a nedostatečného zastoupení hlasu dítěte v řízení o úpravě jeho poměrů. Mám za to, že právě naslouchání hlasu dítěte je klíčovým faktorem, podle kterého by v řízeních o životním uspořádání dítěte mělo být rozhodováno. A podle mého názoru by právě toto hledisko vedlo k výsledku, k němuž podle Vás soud v řízení týkajícím se Viktorky měl dospět – Viktorka by si s největší pravděpodobností přála setrvat s pěstounkou, která ji přijímala s motivací pečovat o ni natrvalo bez kontaktu s přirozenou rodinou, tedy s osvojitelskou motivací.  

Nevyhovění názoru dítěte je však v případech ohrožených dětí v českém prostředí velmi časté. Jistě se jedná o velmi významnou skutečnost, které je třeba věnovat pozornost i mediálně. Vaše rozhovory a reportáže v případu Viktorky však k diskuzi o tomto tématu nepřispívají. Naopak se stáčejí spíše na stranu znaleckého zkoumání, které míru, s jakou je nasloucháno lidem, o nichž se rozhoduje, naopak nezřídka snižuje. Navíc je třeba si uvědomit, že odbornosti na člověka vždy pracují s pravděpodobností, definovanou navíc na základě zobecnělých zkušeností, nikoli s pevně danými pravdami o konkrétním člověku. Soudní řízení však přetavuje pravděpodobnost na pravdu, jelikož právě tu od znaleckého zkoumání očekává. Člověk je spojen s rizikem na základě zkušeností získaných pozorováním jiných lidí. Posiluje se pojetí člověka jako předvídatelného příslušníka lidského druhu, potlačuje se vnímavost vůči konkrétním lidem jako bytostem s jedinečnou životní cestou. Člověk se snadno ocitne vězněm předem naformulované identity. I z tohoto důvodu je posilování znaleckého zkoumání člověka cestou, která je z lidskoprávního hlediska mimořádně problematická.  

Oba voláte po systémové změně. Prosím, neformulujte tuto změnu s nárokem, že se nikdy nic nesmí stát. Takový nárok je objektivně nedosažitelný. Nikdy nelze předejít všemu, co se může stát. Dětem je ubližováno ve všech prostředích, v nichž se ocitají – ve vlastních rodinách, v náhradních rodinách i v institucích. Ta možnost je zde bohužel vždy, ale budeme-li mít ambici eliminovat veškeré riziko, projeví se to především v nárůstu nepřiměřených preventivních zásahů. I ty přitom mají své reálné oběti. V České republice je dlouhodobě ročně odebíráno asi 3 300 – 3 500 dětí, případy týrání a zneužívání z toho představují asi 5–7%. Drtivá většina dětí se mimo rodinu dostává na základě blíže neurčeného zanedbávání, do něhož se nezřídka promítají sociálně-kulturně podmíněné představy o tom, jak by děti měly být vychovávány. Nejedná se přitom o případy dětí a rodičů, kteří by se vzájemně neměli rádi. Jen třeba společně čelí náročné situaci, podmíněné nezřídka systémovými selháními, jakými je např. destabilizující chudoba, sociální vyloučení, rasová diskriminace apod. Prostředí, v nichž tyto rodiny žijí, s sebou nesou vyšší míru rizika než např. v případě rodin ze střední třídy. Ambice, že se nikdy nesmí nic stát, nepřiměřeně poškodí právě je.    

Prosím, informujte o případu věcně, nerozdmýchávejte již tak vyhrocené emoce, nepřispívejte k nenávisti ve společnosti a šíření strachu z lidí s psychosociálním postižením nebo zkušeností s užíváním návykových látek, a nepodporujte lidové soudy. Buďte si vědomi váhy svého hlasu, vyplývající z postavení bývalé novinářky veřejnoprávní televize a redaktora prestižního média, i společenských důsledků, které způsob, jakým tento hlas používáte, za sebou zanechává.  

Děkuji za vyslyšení.  

Nechávám tento dopis otevřený případné podpoře pro všechny, kdo s jeho vyzněním souzní.  

S pozdravem  

Mgr. Anna Sležková, Ph.D., právnička