Na Kubě je patová situace pravděpodobnější než uzavření dohody s USA
28. 4. 2026
čas čtení
6 minut
„Věřím, že budu mít tu čest převzít Kubu,“ řekl prezident Trump novinářům minulý měsíc v Oválné pracovně. „Myslím, že si s ní můžu dělat, co se mi zlíbí, pokud chcete znát pravdu. Je to velmi oslabená země.“
A skutečně tomu tak je. V eskalujícím konfliktu se Spojenými státy nemá Kuba mnoho trumfů, jak rád říká Trump. V měsících, které uplynuly od chvíle, kdy Spojené státy převzaly kontrolu nad venezuelským vývozem ropy, přerušily dodávky na Kubu a pohrozily sankcemi každé zemi, která by se odvážila poslat na ostrov palivo, bylo ochotno vzdorovat washingtonskému ropnému embargu pouze Rusko. V důsledku toho se kubánská ekonomika postupně zastavuje, uvádí William LeoGrande.
Zdá se, že je vše připraveno k tomu, aby Trump uspěl tam, kde jeho dvanáct předchůdců selhalo, a konečně „získal“ Kubu zpět od mladých revolucionářů, kteří před zhruba sedmi desítkami let sebrali Severní Americe její karibské hřiště.
A přece se při bližším pohledu na možnosti Washingtonu ukazuje, že získat Kubu nebude tak snadné, jak se zdá. Washington a Havana zahájily jednání, aby zjistily, zda existuje dostatečná shoda mezi požadavky Trumpovy administrativy a kompromisy, které je kubánská vláda ochotna učinit. Ministr zahraničí Marco Rubio však veřejně prohlásil, že na Kubě „musí nastoupit noví lidé“, a deník New York Times uvádí, že Washington požaduje odchod kubánského prezidenta Miguela Díaze-Canela.
Kubánští představitelé na to reagovali vytyčením červené linie a odmítají jednat jak o podobě politického systému, tak o tom, kdo bude jejich vůdcem. Pokud se obě strany zaměří na ekonomické otázky, které se zdají být na americké agendě na předních místech, stejně jako tomu bylo ve Venezuele, dohoda by mohla být možná. To by byl dobrý výsledek pro obě strany, ale nesplnil by požadavky některých Kubánců a Američanů na změnu režimu.
Realisticky je však pravděpodobnější patová situace než dohoda. To by zřejmě odsoudilo Kubu k pokračující ropné blokádě, hlubšímu utrpení a hrozícímu riziku amerického vojenského útoku.
„Možná se zastavíme na Kubě, až s tímhle skončíme,“ řekl Trump s odkazem na válku v Íránu. Ale jak možnost vzdušné války, tak možnost „vojáků na zemi“ představují pro Spojené státy skutečné problémy.
Za prvé, Kuba nepředstavuje pro Spojené státy žádnou bezprostřední hrozbu, takže Washington nemá žádný důvod k útoku. To možná netrápí Stephena Millera v Bílém domě, pro kterého je moc to jediné, na čem záleží. Ale dále to poškodí spojenectví USA v Latinské Americe i v Evropě. Navíc vojenská operace proti Kubě nijak nezaručuje, že přinese politickou změnu, jakou si přeje Trumpova administrativa.
Jedním z ponaučení z války v Íránu je, že změnu režimu nelze prosadit bez nasazení pozemních sil. Ani likvidace nejvyššího vedení není žádnou zárukou; druhá linie vedení může být ještě tvrdohlavější. Kuba, na rozdíl od Íránu nebo Venezuely, nemá žádnou organizovanou opozici, která by měla nějaký význam, takže by bylo marné doufat, že se Kubánci prostě vzbouří proti své vládě.
Letecké údery na Kubu by tedy nepřinesly nic jiného než ještě větší utrpení pro běžné obyvatelstvo. Americká armáda by mohla ostrov relativně snadno napadnout a obsadit. Kubánské ozbrojené síly, kdysi dost silné na to, aby v Angole přivedly Jihoafrickou republiku do patové situace, stále operují s vybavením ze sovětské éry a s omezeným množstvím paliva.
Nemohly by zorganizovat žádnou významnější konvenční obranu. Ale ani to nemají v plánu. Pokud by Spojené státy okupovaly Kubu, okamžitě by se staly zodpovědnými za životy 10 milionů lidí, kteří v současné době nemají dostatek jídla, nemají přístup k adekvátní lékařské péči a nemají dostatek paliva k osvětlení.
Jaký scénář zbývá, pokud Kubánci nejsou ochotni souhlasit se změnou režimu u jednacího stolu, letecká válka sama o sobě není schopna změnu režimu vynutit silou a invaze je považována za příliš nákladnou a riskantní? Bílý dům se může rozhodnout jednoduše zvýšit ekonomický tlak v naději, že vláda dříve či později podlehne. Ale navzdory zhoršování veřejných služeb je Kuba daleko od toho, aby se stala selhávajícím státem.
Vláda má nad společností stále pevnou kontrolu a je schopna potlačit sporadické nepokoje. Kubánské úřady se snaží situaci nějak zvládnout tím, že zavádějí přísná úsporná opatření k omezení spotřeby, urychlují přechod na solární energii (s pomocí Číny) a dovážejí omezené množství ropy pro soukromý sektor a z Ruska.
Pokud uspějí, Trump nedosáhne změny režimu. Pokud kubánský stát nakonec selže a společenský řád se zhroutí do chaosu a násilí, bude Trump čelit další krizi hromadné migrace .Ačkoli si tedy Trump myslí, že má v jednání s Kubou všechny trumfy v ruce, nejde o nijak silnou pozici. Při snaze vyjednat dohodu by udělal dobře, kdyby se řídil Reaganovou radou, že „polovina chleba je lepší než žádný“. ¨
I přes současnou slabost Kuby neexistuje žádná jasná cesta, jak by Washington mohl dosáhnout změny režimu. Existuje však příležitost k obnovení ekonomických vztahů s Kubou, která by byla prospěšná pro obě země, a to je dohoda, která je příliš výhodná na to, aby se dala odmítnout.
Celý text v anglickém originále ZDE
230
Diskuse