Bulharsko, jen pár dní před oficiálním vstupem do eurozóny, se tak stalo první evropskou zemí, která podlehla jevu, který se dnes – s určitou ironií i úctou – označuje jako „jarní probuzení mladých“. Jde o globální povstání generace Z, neorganizované politickými stranami, odbory ani charismatickými vůdci, ale poháněné morálním rozhořčením, digitální propojeností a postideologickou etikou, která spojuje idealismus s technickým pragmatismem.

Co tyto protesty po celém světě spojuje, není žádná ideologie, ale spíše citlivost. Zatímco starší generace vnímaly korupci jako abstraktní jev – něco, co se odsuzovalo v úvodnících nebo šeptalo u baru – generace Z ji vidí. Vidí ji ve videu nepálského korupčníka pózujícího u vánočního stromečku z kabelek firmy Louis Vuitton. Vidí ji ve sportovních autech filipínských stavitelů financovaných z prostředků určených na protipovodňové projekty, které nikdy nebyly postaveny. Vidí ji v nákladech na stadiony v Maroku, zatímco školy nemají pitnou vodu.

Pro ně korupce není politickým přečinem – je to osobní urážka. 

Tato nová politika se neodehrává v parlamentech ani sídlech stran, ale v digitálních vrstvách: TikTok poskytuje emocionální repertoár – patnáctivteřinové video s melancholickou hudbou a fotkou dítěte bez elektřiny na Madagaskaru dokáže mobilizovat více lidí než dvouhodinový proslov v kongresu. X (dříve Twitter) propojuje nespokojené po celém světě a činí z Nepálu a Bulharska součást jediného příběhu. A Discord – ta platforma neviditelná očím tradičních médií – se stává „velitelstvím“ v tichu, kde se plánují taktiky, píší manifesty a upravují trasy protestů v reálném čase.

Je to architektura mobilizace, která nepotřebuje charismatické vůdce, jen sdílené emoce. Právě tato decentralizace ji činí zároveň silnou i křehkou. Silnou, protože uniká státní kontrole. Křehkou, protože bez institucí a trvalých struktur hrozí, že protesty rychle vyprchají – nebo, což je horší, zradikalizují se v reakci na represi.

Co tyto pohyby dojemně odlišuje, není jen rozsah, ale tón. Željazkov při své rezignaci uznal, že protesty nebyly „sociální“, ale „hodnotové“. Nešlo o požadavky na vyšší platy nebo rozpočtové kroky – šlo o morální výkřik. Proti přesvědčení, že vládnout je právem kasty, nikoli odpovědností vůči lidu.

Tato etika důstojnosti – odmítající jak levicové vykořisťování, tak pravicová privilegia – je vůdčím motivem generace Z. Nechtějí převzít moc – chtějí rozebrat přesvědčení, že moc může sloužit k životu nad ostatními. Proto používají symboly jako lebku z mangy One Piece – ne jako estetiku, ale jako ideologii: svoboda proti systému, solidarita proti hierarchii, sen proti cynismu.

Zde však leží paradox. Tato povstání jsou neuvěřitelně účinná při svrhování vlád – a zároveň strašně omezená v jejich schopnosti něco nového vybudovat. Nedávná historie je nemilosrdná: po Arabském jaru následovaly občanské války. Po protestech na Srí Lance přišla stabilita – ale také normalizace elit, které si pouze vyměnily tvář, nikoli logiku.

Mladí Bulhaři nyní čelí známému dilematu: co dělat po vítězství? Prezident Rumen Radev požadoval „spravedlivé a svobodné volby“. Ale samotné volby nevyléčí korupci. Pouze odhalí, kdo ji dokáže efektivněji spravovat. Bez obnovených politických stran, bez institucionalizovaných společenských hnutí a trvalých mechanismů kontroly hrozí, že digitální rozhořčení vyprchá a politická hra se vrátí ke svému starému stavu – pouze s novými tvářemi ve stejném divadle pokrytectví.

Generace Z svět učí, že hodnoty nejsou druhotné oproti vládnutí – jsou jeho jádrem. Že kolektivní morálka, když je umocněna technologií, může být silnější než státní aparát.

Nevíme, zda vstoupí Bulharsko do eurozóny jako obnovená země nebo jako další případ krátkodobého povstání. Ale víme, že se něco změnilo. Mladí lidé protestují nejen proto, aby něco požadovali. Vytvářejí novou gramatiku spravedlnosti – takovou, ve které korupce není trpěna, arogance není odpouštěna a poctivost je konečně chápána jako povinnost.

A pokud starší politici tuto lekci neuchopí, bude více željazkovů. V Paříži, v Berlíně, v Římě. Protože generace Z neprosí o  povolení měnit svět. Jednoduše to dělá – se smartphone v ruce, srdcem plným spravedlivého hněvu a přesvědčením, že tentokrát je nikdo nepodvede.