Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Boj proti neziskovkám a kohouti na smetišti

12. 3. 2026 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty

Prosazování krajně-pravicové agendy se dneska málokde děje za víření bubnů a zvuků cvakajících holínek. Ke slovu se zpravidla dostává spíš tradiční a osvědčená salámová metoda. Vypouští se víc pokusných balonků, než se shazuje třaskavých bomb, a v případě potřeby lze vždy ustoupit do předem připravených pozic. Tu se zkrátí financování skautů, tam ekologických nevládek, tady zas živé kultury. Skutečnost, že premiér ve skutečnosti nemá žádné jednoznačné hodnotové ukotvení, jen poměrně jasnou představu o politických nepřátelích a přesvědčení, že je potřeba hlavně makat a vyhrávat, může vlastně těm, kteří se z koaličních pozic o prosazování této agendy pokoušejí, být k užitku. Ať si řeší své malicherné kauzy, možná si říká Andrej Babiš, na HDP se to stejně výrazně nepodepíše.

Představu o technokratické lhostejnosti a bohorovném oportunismu však občas narušuje například role premiérovy poradkyně Natálie Vachatové v připravovaném „zákonu o zahraničních agentech“. Ten sice má předkládat skupina koaličních poslanců, ovšem Seznam Zprávy díky pracovní verzi dokumentu, který získaly, odhalily rovněž podíl Babišovy poradkyně – v metadatech je uvedena jako autorka. Vachatá přitom přišla na Úřad vlády z neziskové organizace Společnost pro obranu svobody projevu, známé zejména díky aktivismu herního vývojáře Daniela Vávry.

Obava z financování ze zahraničí, které přináší do české kotliny liberální, wokistickou, neomarxistickou nebo jinou zlovolnou propagandu, se organicky napojuje na odpor k neziskovým organizacím, hluboce zakořeněný v myšlení české pravice už od dob Václava Klause. Ruská inspirace je v tomto případě samozřejmě varovným signálem, kam taková legislativa může vést, sotva ji lze ale považovat za prvotní zdroj zmíněné animozity – ta je domácího původu. Příznačně se přitom v těchto debatách ze strany největších bojovníků proti „politickým neziskovkám“ (což je sám o sobě záměrně zcela vágně vymezený termín) jen málokdy řeší otázka političnosti takových organizací, jako je třeba právě zmíněná Společnost pro obranu svobody projevu.

Podobně jako ve sporech o státní podporu různých oblastí neziskového sektoru, které často představují funkční alternativu neexistujících či chabě fungujících orgánů státu, se ani v tomto případě z velké části nejedná v pravém slova smyslu o střet ideologický. Alespoň v tom smyslu, že mezi proponenty krajní pravice málokdy najdeme nějakou zřetelně vymezenou ideologii, či nedej bože ideu. Často jde hlavně o různé žabomyší ambice, touhu to všem natřít, raněná a následně zbytnělá ega a samozřejmě (a snad i v prvé řadě) hmotné zájmy, které se spojují dohromady a tvoří jakési politické smetiště z rozlámaných idejí minulosti. A na smetišti se, jak známo, hraje jen o to, kdo tam bude nejhlasitěji kokrhat.

V rámci skeptického vnímání sklonu ke klidu a nohám v teple coby národního rysu máme občas pocit, že u nás na podobnou smetištní politiku máme patent. Skutečnost je bohužel pochmurnější: posun k hájení zájmu klik či kotérií spojených narcismem, resentimentem a zištností je vcelku všeobecný.