Dvě děti, jimž rodiče zavraždil Izrael, se potkávají v Libanonu

9. 10. 2025

V Hamře, rušné čtvrti Bejrútu, kde ulice ucpává dopravní zácpa a za hotely se leskne Středozemní moře, sdílejí stejný bytový dům a stejná zranění.

Oba byli vytaženi z trosek. Oba byli jedinými přeživšími ze svých rodin a oba přišli o ruce kvůli izraelské bombě.

Omar Abu Kuwaik z Gazy a Ali Khalife z jižního Libanonu, kteří byli kdysi od sebe vzdáleni stovky kilometrů, jsou oběťmi izraelské války proti dětem.

A Sobhiye, která nikdy neměla vlastní děti, se zavázala vychovat Aliho poté, co byla celíi její rodina zabita.

Omar a Ali nyní oslovují své tety „mami“.

„Vzpomínky na minulost jsou příliš bolestivé,“ řekla Maha. „Chtějí prostě zapomenout.“

„Ali se ptá, jestli ho jeho rodiče stále vidí“

Rodinný dům Khalifeových v Sarafandu v jižním Libanonu byl třípatrový dům, který kdysi zněl  dětmi.

„Chodili jsme na zmrzlinu a jídlo, trávili jsme tam celé dny,“ vzpomíná Sobhiye.

„To ráno bylo klidné,“ řekla a popsala, jak se 29. října 2024 probudila a brzy ráno odešla z domu. V 8:15 ráno náhle zasáhl izraelský granát. Jela autem tak blízko, že to cítila.

Záchranáři pracovali celý den a prohrabávali se betonem a ocelí. Nákladní auto s vybavením jezdilo sem a tam, ale když se setmělo, nebyly žádné známky života.

Ležel v bezvědomí celý týden, udržován při životě kyslíkem. Sobhiye umývala těla mrtvých, když se dozvěděla, že přežil.

Ali se svou starší sestrou Nour, které bylo pět let, když byla zabita Izraelem při leteckém útoku na jejich dům v Sarafandu v Libanonu

„Zeptal se mě, jestli ho jeho rodiče stále vidí,“ vzpomíná. „Řekla jsem mu, že tě sledují pořád. Budou tě vždy vidět, ale ty je vidět nemůžeš.“

Ali si pohrává s protézou ruky. Smích z dopoledních dárků utichl a nahradila ho neklidná atmosféra, která vládne v místnosti. Mezi větami své tety volá „mami“, tahá ji za rukáv a snaží se upoutat její pozornost.

Když se na něj nepodívá, jeho hlas se změní v pláč. „Má silnou osobnost,“ říká jeho teta s polovičním úsměvem. „Doktor říká, že právě to ho udrželo naživu.“

V tom měsíci eskalovala válka Izraele s Hizballáhem z přeshraničních raketových útoků do plného bombardování jižního Libanonu a hlavního města Izraelem.

Než bylo dosaženo příměří, Izrael zabil více než 4 000 lidí a zranil téměř 17 000. Z toho bylo nejméně 240 zabitých dětí a nejméně 700 dalších zraněných. Navzdory příměří izraelská palba pokračovala přes hranice.

Omar byl jediný, kdo přežil

Fond se postaral o téměř 180 dětí, 19 Palestinců z Gazy a 158 Libanonců, všechny poznamenané izraelskými bombami. Někteří přišli o končetiny, jiní žijí s popáleninami, traumatem mozku nebo jizvami po střelbě odstřelovačů, tankových granátech a dělostřeleckých výbuchech.

Některé jsou sirotky, jiné mají příbuzné stále v Gaze nebo na jihu Libanonu. Všem je poskytováno ubytování, lékařská péče a psychologická podpora, často poté, co přežili přechod přes Rafah do Egypta s členem rodiny.

Omar je jedním z 19 palestinských dětí, kterým fond pomohl.

„Deset dní po začátku války nám bylo řečeno, abychom evakuovali budovu,“ vzpomíná Maha. „Omar odešel do domu rodiny své matky v az-Zahře, 15 minut od místa, kde jsem bydlela.“

Ráno 6. prosince 2023 dopadla první raketa. Maha to slyšela ze svého domu. „Tyto zvuky slyšíte často, protože bombardování je velmi, velmi hlasité,“ řekla. „Ale tentokrát to bylo jiné.“

Dům Kuwaiků měl čtyři patra. „Jeho rodina snídala na jedné straně domu a Amar byl venku a jezdil na kole. Když dopadla bomba, odletěl – tehdy si poranil ruku.“

Když záchranáři dorazili k troskám, naživu zůstalo pouze jedno dítě. „V budově bylo 15 lidí,“ řekla Maha. „Omar byl jediný, kdo přežil.“

Teď tiše sedí v rohu. Ali odešel se svou tetou a Omar sleduje místo, kde byl jeho kamarád. Bez jeho přítomnosti působí místnost prázdněji. Maha mluví tiše, jako by její slova mohla probudit něco křehkého.

Omar se svou starší sestrou Yasmin, které bylo šest let, když byla zabita Izraelem při leteckém útoku, který zabil dalších 14 členů rodiny v Gaze. 

Vysvětluje, jak ho dostala na seznam pro lékařskou evakuaci a jak překročili Rafah do egyptské nemocnice, kde mohla požádat o jeho odeslání do Spojených států na operaci a protézu.

Jeho léčba však nebyla v USA dokončena a oni se vrátili do Egypta bez správného nasazení protézy a fyzioterapie. Poté se Maha dozvěděla o fondu Ghassana Abu Sittaha a mohla požádat o dokončení Omarovy léčby, protože potřeboval zcela novou protézu a terapii, aby ji mohl používat.

Aby ho udržela naživu, nechala své tři dospívající děti v Gaze.

Dopady „genocidního stroje“ na zdravotní péči

Abu-Sittah strávil většinu svého života cestováním do Palestiny a zpět.

Poprvé vstoupil do Gazy v roce 1989 jako mladý student medicíny během první intifády. Vrátil se během druhé intifády, poté znovu v letech 2008–2009, 2012, 2014 a během Velkého pochodu návratu v roce 2018.

Když v říjnu 2023 začalo izraelské útočení na Gazu, Abu-Sittah znovu překročil hranici.

Sedmiletá Aya Abdel Karim Sumad je další amputovaná dívka z Gazy. Nohu jí utrhla izraelská tanková střela, která zasáhla její ložnici, kde se schovávala se svou malou sestřičkou pod dekou.  

V nemocnici al-Shifa s organizací Lékaři bez hranic (MSF) a později v al-Ahli operoval 45 dní v kuse a šil děti, ženy a muže roztrhané izraelským dělostřelectvem a leteckými údery – a to vše pod palbou.

Izrael mu nyní zakázal návrat do Gazy, a tak odcestoval do Haagu, kde vypovídal před Mezinárodním trestním soudem. Vyšetřovatelé později shledali důvody pro obvinění izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a jeho ministra obrany Yoava Gallanta z genocidy.

V prosinci 2023 založil v Bejrútu fond na péči o palestinské a libanonské děti. Ve spolupráci s nevládními organizacemi a lékaři v terénu fond identifikuje nejzávažnější případy, přiváží děti do Bejrútu k operaci v lékařském centru Americké univerzity v Bejrútu a během jejich zotavování je ubytovává spolu s jejich rodinnými příslušníky v bytech. Rodinám je před návratem domů nabídnuto roční ubytování spolu se sociální péčí a psychologickou pomocí.

„Když jsou děti zraněny ve válce, nejde jen o jejich těla,“ řekl Abu Sittah. „Jsou zraněny emocionálně, sociálně, existenčně. Celý jejich pohled na svět se změnil. Budou potřebovat péči po zbytek svého života.“

V Libanonu, vysvětlil, je nejčastějším zraněním traumatické poranění mozku. V Gaze jsou to amputace. „Děti, které by si při správné operaci mohly zachovat končetiny, je místo toho přicházejí.“

Z pěti kardiologů v Gaze zůstali pouze dva, říká Abu Sittah. Nefrologové jsou pryč a všichni certifikovaní lékaři urgentní medicíny byli zabiti.

Z všech zdravotnických zařízení v enklávě bylo 94 procent poškozeno nebo zničeno Izraelem. Světová zdravotnická organizace (WHO) zdokumentovala nejméně 735 útoků na zdravotnickou infrastrukturu mezi říjnem 2023 a červnem 2025.

„Je to součást snahy učinit Gazu neobyvatelnou,“ řekl Abu Sittah. „Díky tomu je genocidní stroj odolnější.“

Fond nyní doufá, že s pomocí WHO evakuuje z Gazy dalších 30 palestinských dětí.

„Víme, kdo jsou ty děti,“ říká. „Získáváme jim pasy... Neměly žádné doklady, protože některé z nich prožily celý život pod bombardováním.“

Izrael však blokuje jejich odjezd, dodal, a 30 zraněných dětí tak zůstává bez životně důležité péče. Podle WHO čeká na lékařskou evakuaci z Gazy celkem 15 600 pacientů, včetně 3 800 dětí, aby mohli dostat životně důležitou péči mimo Gazu.

Probouzení s křikem

Omarova teta Maha vzpomíná na noci, kdy nemohl spát. „Spal dvě hodiny, pak se probudil s křikem. Bál se spát. Myslel si, že se už nikdy neprobudí.“

Snažila se mu ukázat fotografie jeho rodičů, ale on se odvrátil. Ali stále volá své rodiče, dodává Sobhiye.

Ženy, které nesou břemeno smutku i péče o děti, přiznávají, že se snaží najít slova, která by děti uklidnila.

Mahin manžel a tři teenageři zůstávají v Rafahu, kde jsou ubytováni v táboře u moře. Vzhledem k tomu, že Izrael útočí na oblasti, které označuje za „bezpečné zóny“, Maha ví, že je možná už nikdy neuvidí.

Chlapci, kteří jsou nyní znuděni smutkem dospělých, se vrací ke svým sešitům. Ali obkresluje postavu Spider-Mana ve svém sešitu.

Omar už v Bejrútu spí lépe, říká Maha, ale stále sní o minulosti, která už neexistuje.

Do svého nového sešitu Omar kreslí Gazu, jak si ji pamatuje: olivovníky, motýly a ptáky, kteří kdysi odpočívali v jeho zahradě.

„Doufá, že se jednoho dne vrátí,“ říká Maha. „Do své školky, ke svým přátelům – jako by se nic nestalo.