John Boswell o původu tradičních argumentů, jak má vypadat správná sexualita

7. 1. 2026 / Boris Cvek

čas čtení 9 minut
30750
John Boswell ve své slavné knize znovu vydané Princeton University Press v roce 2015 dělí tyto argumenty na 4 kategorie: 1. chování zvířat, 2. nechutné jednání, 3. koncept přírody, 4. genderová očekávání. První kategorie je nejbizarnější a vychází z toho, že Mojžíš zakázal jíst maso některých zvířat, aby tím naznačil odmítnutí nějakého sexuálního jednání.

Např. jíst zajíce je zakázané proto, že mu dorůstá každý rok nový anální otvor, což znamená, že tím Mojžíš zakázal sexuální zneužívání chlapců, resp. homosexuální chování jako takové. Jiným příkladem je zákaz pojídání hyen, protože hyeny mění pohlaví. Na tom je dobře vidět, na jakém poznání biologické reality tehdy to uvažování stálo (zajícům análním otvor nedorůstá a hyeny pohlaví nemění). Tyto příklady byly velmi vlivné ve středověku (jedna z nejčtenějších knih tehdy byl bestiář Physiologus, který obsahuje tyhle pitomosti tradované z antiky) a vycházely z obecně sdílených názorů o zajících a hyenách v pozdní antice. Ještě svatý Bernard z Clairvaux přirovnává homosexuální vztahy k hyenám.

Nechutné jednání jako argument proti homosexuálnímu sexu bylo v křesťanské antice spojeno s odporem ke zneužívání dětí (bylo běžné prodávat vlastní děti jako sexuální otroky), k pohanství nebo k orálnímu / análnímu sexu. Všechny tyto aspekty by se daly použít v souvislosti s heterosexuálním chováním také, ale postupně byly spojovány právě s minoritami, nejen sexuálními, ale také náboženskými nebo etnickými.

Představa jakési ideální přírody, čili třetí skupina argumentů, jako garanta správnosti a mravnosti není biblická. Do prostředí raného křesťanství přichází přes platonismus a stoiky. Výsledek tohoto vlivu byl ale paradoxní. Na jedné straně byl tak silný, že z křesťanského myšlení eliminoval představu reálné přírody, ale nenahradil ji žádnou představou přírody ideální. V prostředí alexandrijských židů pod vlivem platónského / stoického pojetí přírody jako garanta správnosti a morálky (ideální příroda) vzešlo tzv. alexandrijské pravidlo: žádný sex, který nevede k početí, není morálně přípustný. Tato zásada ovšem vzešla z pro křesťany těžko přijatelné představy, že muž má povinnost se rozmnožovat, a to dokonce do té míry, že má opustit neplodnou ženu. Evangelium říká opak: vyzvedává celibátní život a zakazuje rozvod.

Na latinském západě byla situace ještě složitější tím, že příroda zde znamenalo něco vrozeného nebo obvyklého, nikoli morální řád. Za „nepřirozené“ bylo tedy považováno třeba to, když dítě po porodu nemohlo být bez zvláštní podpory nebo když přátelé uzavírali právní smlouvy. Zvláště obtížné to měl svatý Augustin, který na jedné straně věřil tomu, že pouze sex vedoucí k početí je správný, na druhé straně ovšem neměl žádný koncept ideální přírody, protože z přírody přece neplyne žádný základ morálky nebo pravdy. Pro Augustina je klíčem ke spáse milost, ne příroda.

Podle Boswella je Augustinova, a nejen jeho, homofobie dána ohledy na venkovské zvyklosti, v nichž vyrostl. Podle těchto zvyklostí bylo homosexuální chování něco tak výjimečného a bizarního, že se s jeho odmítnutím nebylo třeba příliš párat. Mnohem obtížnější to měli ti církevní otcové, kteří z velkých měst věděli a viděli na vlastní oči, jak běžné chování to je a jak jsou lidé, kteří takto žijí, sebevědomí. V takových městech jako Alexandrie, Konstantinopole nebo Antiochie bylo těžké argumentovat proti homosexuálním vztahům. Např. argument, že přece zvířata se nechovají homosexuálně, takže to není přirozené, narážel na obecné povědomí o tom, že zvířata homosexuální jsou, např. Ovidius v Proměnách se o tom zmiňuje právě v souvislosti s hyenami.

„It is true that many of Augustine's statements about morals closely resemble Stoic arguments about „nature“, and that the subsequent popularity of „natural“ sexuality can be traced in part to his enormous influence and the recurrence in his writing of phrases like „the natural use“ or „against nature“. But he was ultimately unconcerned about „nature“ itself, and these phrases reflect contemporary linguistic convention rather than consistent philosophical constructs. It was not, after all, „nature“ which saved anyone or gave value to his actions, but grace. „Nature“ was the old dispensation; grace the new. „Nature“ could be flouted – for example, by voluntary celibacy, even to the point of wrecking its design and bringing about the physical end of the human race… and this would still accord with the will of God, who had created all things „natural“. The „natural use“ for Augustine was not decreed by an omnipotent „nature“ but the „characteristic“, „native“, or „normal“ use. This is particularly evident in the case of his objections to homosexual behavior, which he stigmatizes specifically as „incogruous“ and „contrary to human custom“, that is, not characteristic of the human sexuality familiar to him. (…) In the end… it is conformity which is at issue. Augustine objects to the behavior in question because it is odd and unfamiliar and admits this quite frankly: „Every part which does not fit into its environment is wrong.““

John Boswell: Christianity, Social Tolerance, and Homosexuality, The University of Chicago Press 2015, str. 150-151.

Už v předkřesťanské antice se objevující odpor k pasivní mužské homosexualitě (jsme u 4. kategorie, tedy u genderových rolí) byl také přítomen u některých církevních otců. Muž musí být vždy nadřazený ženě a nesmí se nikdy dostat do její role. To byla ta logika, ovšem ta také vedla k tomu, že se patristika téměř vůbec nevěnuje ženské homosexualitě. Ale ani ta mužská není pro církevní otce zásadní téma.

U Augustina lze najít odpor k sexuální rozkoši jako takové. Augustin lpěl na představě, že sexuální akt nesmí být konán za účelem rozkoše, ačkoli ovšem sám uznával, že se to tak běžně dělá. Boswell zmiňuje sociální kontext obav z nechtěného početí, který byl asi jedním z důležitých motivů, proč někteří otcové měli tak restriktivní sexuální morálku. Ale nebyli to zdaleka všichni významní otcové. Podle Boswella dokonce bylo nejspíše mezi křesťany patristické doby homosexuální chování celkem běžné.

Otázka, kterou chce Boswell otevřít pro další kapitolu, je ta, zda to znamenalo, že lidé takto žijící byli v morálním úpadku. V samém závěru kapitoly vypočítává různé typy zákazů, které lidi jako Augustin vynášeli a které my dnes považujeme za nesmyslné – za všechny uvedu už výše zmíněný zákaz mít sex bez úmyslu počít dítě, který ostatně, jak jsem už napsal, nebyl mezi křesťany dodržován ani v Augustinově době. Nyní ale přejdu k citaci, jež uvádí církevní otce, kteří podle Boswella neměli k sexualitě a homosexualitě ten odmítavý vztah, který se pak prosadil ve středověku (v patristické době nebylo podle Boswella zdaleka jasné, co se vlastně prosadí):

„It is indeed too often overlooked that just as there was a pagan ascetic and antierotic tradition, so was there a Christian tradition of tolerant and positive attitudes toward love and eroticism, represented by such figures as Ausonius, Sidonius Apollinaris, Sain John Damascene, Marbod of Rennes, Saint Aelred of Rievaulx, et al. It is almost fatally tempting for the historian, like the moral theologian, to pick out those fathers and doctrines which eventually gained universal acceptance as orthodox and to point to these as crucial in the development of Christian attitudes on particular points. (…) Teachings now central to Catholic doctrine were often no more than casual observations of those who first enunciated them, and opinions which seemed crucial to the fathers of the church must frequently be brushed aside by later Catholics as embarrassments. It may be discomfiting to some modern Christian opponents of homosexual behavior that none of the major patristic objections to it rested on or was a logical outgrowth of the teaching of Jesus or the Apostles, and that the earliest and most influential objections were based on fundamental misunderstandings of natural history and Christian Scripture (BC: např. Mojžíš zakazoval jíst zajíce, protože jde o symbol análního sexu, protože zajíci každý rok dorůstá nový anus); it may be convenient for canonists to overlook the naiveté of Clement's reliance on the animal history of Barnabas and to concentrate on those opinions which are still accepted within the Catholic community; but the historian cannot justify doing so.“

John Boswell: Christianity, Social Tolerance, and Homosexuality, The University of Chicago Press 2015, str. 163.

0
Vytisknout
1025

Diskuse

Obsah vydání | 8. 1. 2026