Konec uhlí a plynová past: Je LNG o třetinu horší než české hnědé uhlí?

19. 2. 2026 / Arnošt Kult

čas čtení 5 minut
S ukončením hlubinné těžby černého uhlí mizí z českých statistik jeden z největších zdrojů metanových úniků, což zásadně mění pravidla energetické debaty. Zatímco dříve byl souboj zdrojů relativně jasný, dnes proti sobě stojí „přiznané“ hnědé uhlí a „neurčitý“ zemní plyn, jehož skutečný dopad zůstává zahalen v mlze nejistých dat a politického pokrytectví.

Klíčovým faktorem je přitom metan – plyn, který je pro oteplování planety v krátkodobém horizontu mnohonásobně horší než samotný oxid uhličitý. Zejména u břidlicového plynu z USA hrozí, že úniky při těžbě a přepravě nejen „vyruší“ teoretické výhody plynu, ale v celkové bilanci pravděpodobně zatíží klima až o 30 % více než spalování domácího hnědého uhlí.

Ukončení těžby černého uhlí v České republice představuje zásadní zlom pro naši klimatickou bilanci. Tento typ uhlí byl specifický masivními úniky metanu z hlubinných dolů – emisemi, které figurovaly jen v úzce specializovaných statistikách – ve veřejné debatě však prakticky neexistovaly. Přitom je metan jako skleníkový plyn extrémně nebezpečný, protože v horizontu dvaceti let dokáže v atmosféře zachytit až osmdesátkrát více tepla než oxid uhličitý. S uzavřením černouhelných šachet tento „neviditelný“ problém z našeho území mizí a v uhelném sektoru tak zůstává pouze hnědé uhlí, které lze hodnotit podle mnohem průhlednějších pravidel.

Hnědé uhlí lze s nadsázkou označit za „poctivého“ znečišťovatele. V Česku se těží povrchově, což znamená, že jeho metanová stopa je téměř nulová a jeho klimatický dopad je definován téměř výhradně emisemi oxidu uhličitého přímo z komína elektrárny či teplárny. Tyto emise jsou sice vysoké, ale pro strategické plánování mají jednu zásadní přednost: jsou stabilní, snadno měřitelné přímo v místě spotřeby a nenesou v sobě žádné skryté položky z dálkového transportu. Představují tak zcela transparentní bilanci, kterou má stát plně pod svou kontrolou a může ji jasně kvantifikovat bez ohledu na geopolitickou situaci.

Zcela jiná situace však nastává u zemního plynu, kde se do hry dostává globální ekologický dopad a logistická náročnost. Zatímco norský plyn, těžený konvenčním způsobem, vykazuje velmi nízkou emisní stopu, u amerického břidlicového plynu se situace dramaticky komplikuje. Metoda hydraulického štěpení, známá jako frakování, s sebou nese dopady, které nechceme v Evropě vidět, dopady, které škodí planetě mnohem více. Jde o ohrožení vodních zdrojů toxickými chemikáliemi, vyvolávání lokálních zemětřesení při vtlačení vody do podloží i silné znečištění ovzduší přímo v místech těžby. Tato devastace krajiny tisíce kilometrů od našich hranic je v evropských debatách často přehlížena – jako by se nás netýkala.

Skutečné klimatické riziko leží jak v takzvaném upstreamu, tj. v první fázi těžby, tak i v následné dálkové dopravě. Zatímco česká plynárenská síť je moderní a těsná, u amerického zkapalněného plynu narážíme na propastné rozdíly v datech. Oficiální statistiky uvádějí úniky metanu kolem půl procenta – nezávislá vědecká měření a satelitní snímkování však hovoří o třech až pěti procentech. Vzhledem k tomu, že metan je extrémně škodlivým skleníkovým plynem, stačí překročení tříprocentní hranice úniků v celém řetězci k tomu, aby plyn ztratil veškerou výhodu oproti uhlí. Pokud započítáme energeticky náročné zkapalňování, emise z motorů obřích tankerů a opětovné zplynování, dostáváme se k šokujícím výsledkům. I jen v krátkodobém horizontu může být celková klimatická stopa zkapalněného zemního plynu o 20 až 30 % horší než u hnědého uhlí. Efekt nižších emisí oxidu uhličitého při spalování je tak zcela vykompenzován „metanovým dluhem“ z „dovozu“.

Zde se naplno projevuje zjevné pokrytectví evropské energetické politiky. Evropská unie se ráda prezentuje jako lídr v ochraně klimatu – často toho však dosahuje pouze tím, že „špinavou“ část energetického řetězce „vytěsní“ za své hranice. Příkladem byla i dřívější sázka na plynovody Nord Stream, které byly prezentovány jako laciná úlitba ekologii, ačkoliv ignorovaly úniky metanu na ruských neekologicky provozovaných nalezištích – ekologie je však celosvětová a atmosféra neuznává státní hranice. Pokud unie zakazuje těžbu na svém území a přitom odebírá suroviny z oblastí, kde dochází k masivním únikům metanu, jde o pouhý účetní trik, nikoliv o skutečnou záchranu planety.

Nejen Česká republika, ale i celá Evropská unie proto naléhavě potřebuje odbornou studii, která by nahradila líbivé slogany o „čistém plynu“ tvrdými daty. Potřebujeme analýzu, která spojí emise oxidu uhličitého s metanovými úniky v celém „životním cyklu“ paliva – od texaského vrtu přes terminál v Nizozemsku – až po českou elektrárnu či teplárnu. Takové srovnání ukáže, že nákupem drahého zkapalněného plynu pomáháme přírodě jen „na papíře“, zatímco v reálném světě ji zatěžujeme více než využíváním vlastních, byť emisně náročných, zdrojů. Odpovědná energetická politika totiž musí vycházet z globální reality, nikoliv z ideologických zkratek, které končí na hranicích Evropy – či dokonce jen ‚trpasličí‘ České republiky.

 

0
Vytisknout
256

Diskuse

Obsah vydání | 19. 2. 2026