Pár slov k astrologii ve starověku
18. 2. 2026 / Boris Cvek
Vyházím opět z Paul T. Keyser & John Scarborough (eds.), The Oxford Handbook of Science and Medicine in the Classical World, Oxford University Press 2022. Začalo to zřejmě v Mezopotámii v souvislosti s nebeskými znameními a obavami o osud králů, tedy říše. Mezopotámci vůbec byli posedlí pozorováním nebes. Od nich pochází tradice tzv. efemerid, tedy pravidelných záznamů poloh nebeských těles. To, že nebeské jevy jsou chápány jako znamení, často špatná znamení, není ovšem ve starověkých civilizacích nic divného. Velkou pozornost to budilo např. ve staré Číně.
Postupně došlo ve Středomoří k „demokratizaci“ tohoto oboru a v helenistickém Egyptě vzniká to, co dnes nazýváme horoskopy. Astrologie měla mnoho navzájem protichůdných variant: 1. předpovídání povodní, zemětřesení atd. na základě nebeských znamení, 2. předpovídání budoucnosti jedince na základě data početí / narození, 3. tázání se hvězd, kde je ztracená věc, 4. tázání se hvězd, kdy je nejlépe se oženit atd. Ta hlavní verze astrologie je číslo dvě.
Dokonale to vycházelo, když se aplikoval vliv hvězd na mrtvém člověku: dalo se krásně ukázat, jak hvězdy předpovídají vše, co se stalo. Ptolemaios astrologii chápal jako vědu, přičemž ale přepis přesného vlivu hvězd do fyzických dějů zde na zemi je vždy nepřesný (držel se aristotelského principu, že ve sféře pod Měsícem vládne zmatek). Jiní zase chápali astrologii spíše jako náboženskou, duchovní praktiku, k níž je třeba určitý způsob života.
Samozřejmě astrologie představovala politický problém: například vůdce povstání otroků v Itálii se prohlásil za vyvoleného hvězdami, aby se stal králem na Sicílii. Což mohl samozřejmě kdokoli. Astrologové tak byli několikrát vyháněni z Říma. Augustus se snažil využít astrologii ke svému prospěchu: kometu, která byla normálně zlým znamením, interpretoval inovativně jako vzestup Caesara (zbožněného) do říše hvězd. Augustus dokonce zveřejnil svůj horoskop, aby na něm ukázal, že s ním začíná nová éra. Císaři, kteří přišli po něm, byli astrologií taky posedlí (ale už i lidé jako Pompeius, Crassus, Caesar si nechali dělat horoskopy).
Astrologie čerpala ze syntézy aristotelismu s matematickou astronomií. Proto také byli astrologové často nazýváni jako matematikos. Velmi je podporovalo stoické chápání kosmu a života jako ovládané osudem. Mezi hlavní odpůrce patřili skeptici (včetně Cicerona) a křesťané. U křesťanů byla situace komplikovaná tím, že v evangeliu jsou mágové (tři králové, jejichž svátek slavíme 6. ledna) z východu vedeni hvězdou, že astrologie byla pevnou součástí manichejismu (to je asi hlavní důvod Augustinova tvrdého odporu k astrologii) a také tím, že vliv hvězd byl někdy interpretován jako reálný v tom smyslu, že Kristova oběť nás od těchto démonických sil osvobozuje.
Pokud jde o kritiku ze strany skeptiků, kapitola v knize uvádí celý seznam argumentů. Např. dvojčata. Ale proti tomu stojí: malé změny mohou znamenat velké rozdíly. Z čehož ale zase plyne problém, zda vůbec je možné malé změny detekovat a dělat na nich horoskop. Dva lidé narození ve stejný den? Záleží prý i na místu narození. Atd. atd. Obecně platí, že astrologie se stala disciplínou natolik komplikovanou a nejasnou, že umožňovala velmi plastické pojetí nebeských dat. Pozoruhodné je, že vlastně nic, co se zachovalo ze starověku, neumožňuje přesné použití, což je krásně demonstrováno na horoskopu císaře Hadriána (onoho císaře, který nechal celou říši osázet sochami svého mladého milence Antinoa, přičemž astrologové jeho bezdětnost spojovali s jeho zdravotními problémy), který je v knize uveden přes celou stranu.
Úžasné je, že při jeho interpretaci různí astrologové vycházeli z jiných principů a jeden se dokonce dovolává toho, že je třeba zkoumat postavení hvězd i během dalších dní po narození, nestačí jen narození (ostatně i o tom byly závažné spory: narození vs. početí, a co je vlastně narození: okamžik, kdy celé dítě je venku?).
Ve středověku (David C. Lindberg & Michael H. Shank (eds.): The Cambridge History of Science II, Medieval Science, Cambridge University Press 2015 byla astrologie naprostým standardem a ti vzdělanci, kteří ji kritizovali, typicky mezi nominalistickými matematiky s excelentními a inovativními znalostmi tehdejší fyziky, nezpochybňovali vliv nebes na osud lidí, ale jeho zjistitelnost. Pozoruhodné je, že ve středověku lze najít snahy predikovat dynastické změny v budoucnosti na základě znalosti nebeské konstelace při změnách dynastií v minulosti. Astrologie je samozřejmě nesmysl, ale zájem o ni vedl k rozvoji astronomie a ke zhroucení geocentrismu, což je začátek moderní vědy, jejíž dějiny pokroku spočívají v likvidaci jedné z našich nejsamozřejmějších intuicí za druhou. První obětí byl geocentrismus. Každý přece vidí na vlastní oči, že Slunce se otáčí kolem Země!
Diskuse