Sionismus na pokraji sil: Válka v Gaze přesahuje Netanjahua
8. 8. 2024
Politickým analýzám na toto téma již nějakou dobu dominuje myšlenka, že izraelskou válku v Gaze vede a udržuje izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Tuto představu často udržuje při životě veřejné mínění uvnitř Izraele. Většina průzkumů veřejného mínění uskutečněných od začátku izraelské genocidy Palestinců v Gaze naznačuje, že drtivá většina Izraelců se domnívá, že Netanjahuova rozhodnutí jsou motivována osobními, politickými a rodinnými zájmy.
Tento závěr je však příliš pohodlný a ne zcela přesný. Mylně předpokládá, že Izraelci jsou proti Netanjahuově válce v Gaze, zatímco ve skutečnosti veškerou taktiku, kterou izraelská armáda dosud použila, docela schvalují. Například po více než 300 dnech války 69 % všech Izraelců podporuje Netanjahuovy atentáty, včetně vraždy nejvyššího politického představitele Hamásu Ismaíla Haníji. Zatímco Netanjahuovo rozhodnutí zaměřit se na politického vůdce odráží jeho vlastní selhání a zoufalství, jak si vysvětlit nadšení Izraelců pro rozšíření okruhu násilí?, ptá se Ramzy Baroud.
Odpověď nespočívá v událostech ze 7. října, konkrétně v přeshraničním palestinském vpádu do oblasti obklopující Gazu a v bezprecedentní porážce izraelské armády. Je totiž načase začít přemýšlet mimo hranice teorie pomsty, která ovládla naše chápání a analýzu izraelské genocidy v Gaze.
Již léta před současnou válkou se Izrael pomalu posouval ke krajní pravici, jejíž politický extremismus překonal všechny generace sionistických vůdců, které řídily okupační stát od etnických čistek Palestinců v roce 1948. Podle průzkumu Izraelského demokratického institutu zveřejněného v lednu loňského roku se 73% izraelských Židů ve věku 18 až 24 let označuje za "pravicové". Vzhledem k tomu, že jako "pravicoví" jsou klasifikováni i takoví současní izraelští ministři jako Itamar Ben-Gvir, Becalel Smotrič a Orit Strook, můžeme konstatovat, že většina mladých Izraelců se v každém praktickém smyslu identifikuje jako pravicoví extremisté.
Právě tito mladí lidé tvoří jádro izraelské armády a osadnického hnutí.
Jsou to lidé, kteří provádějí genocidu v Gaze a každodenní pogromy na okupovaném Západním břehu Jordánu a slouží jako pěšáci rozsáhlých rasistických kampaní zaměřených na palestinské arabské komunity uvnitř Izraele.
Řada analytiků se snažila vysvětlit, jak se Izrael stal pravicovou společností a jak se zejména mladí lidé stali strážci izraelské verze sebevražedného nacionalismu. Vysvětlení by však mělo být jednoduché. Izraelský krajně pravicový extremismus je prostě přirozeným vývojem sionistické ideologie, která i ve svých "nejliberálnějších" formách vždy vycházela z etnické nenávisti, pocitu rasové nadřazenosti a předvídatelného násilí.
Ačkoli ideologický sionismus ve všech svých projevech v podstatě sledoval stejnou trajektorii osadnického kolonialismu a etnických čistek, mezi různými proudy izraelské společnosti existoval konflikt. Takzvaní liberálové - reprezentovaní vyššími vrstvami armády, obchodními kruhy a některými centristickými a levicovými politickými skupinami - se snažili udržet rovnováhu mezi koloniálním, apartheidním režimem v okupované Palestině a selektivním liberálním řádem, který se vztahuje pouze na židy uvnitř Izraele.
Krajní pravice měla jiné představy. Izraelský pravicový tábor v čele se samotným Netanjahuem po mnoho let vnímal své ideologické nepřátele uvnitř Izraele jako zrádce už jen proto, že se odvážili zapojit do "mírového procesu" s Palestinci, i když tento proces byl od počátku jen fasádou. Pravice chtěla zajistit, aby územní sousedství mezi takzvaným "vlastním Izraelem" a nelegálními židovskými osadami bylo nejen fyzické, ale také ideologické. Tak se osadníci v průběhu let pomalu přesouvali z okraje izraelské politiky do jejího centra.
Mezi dubnem 2019 a listopadem 2022 proběhlo v Izraeli pět parlamentních voleb. Ačkoli se většina lidí nadále soustředila na Netanjahuovu roli při rozdělování izraelské společnosti, ve skutečnosti byly volby historickým bojem mezi izraelskými ideologickými skupinami o určení budoucnosti země a směřování sionismu.
V posledních volbách v roce 2022 zvítězili krajně pravicoví extremisté a vytvořili nejstabilnější izraelskou vládu za poslední roky. Zatímco pravice byla připravena natrvalo změnit konfiguraci Izraele, včetně jeho politických, vzdělávacích, vojenských a především soudních institucí, došlo k 7. říjnu.
Zpočátku představoval útok vedený Hamásem a jeho následky výzvu pro všechny segmenty izraelské společnosti: poníženou armádu, degradované zpravodajské služby, pokořené politiky, zmatená média a rozzlobené masy. Největší výzvě však čelila krajní pravice, která se chystala utvářet budoucnost Izraele po celé generace. Válka v Gaze tak není důležitá jen pro Netanjahua, ale i pro samotnou budoucnost izraelského krajně pravicového tábora, jehož celý politický a ideologický program byl rozbit, s největší pravděpodobností nenávratně.
To by mělo pomoci vysvětlit zjevné rozpory v izraelské společnosti. Například nedůvěra v Netanjahuovy motivy, ale důvěra ve válku samotnou; všeobecná kritika jeho celkového selhání, ale souhlas s jeho činy; a tak dále. Tento zdánlivý zmatek nelze vysvětlit pouze na základě Netanjahuovy schopnosti manipulovat s Izraelci. I když izraelská pravice ztratila veškerou důvěru v Netanjahua, bez něj jako sjednocující postavy jsou šance krajně pravicového tábora na vykoupení ztraceny, stejně jako samotná budoucnost sionismu.
Celý text v anglickém originále ZDE
Diskuse