Chcete pomoci uprchlíkům, ale nevíte jak? Našla jsem překvapivě jednoduchou odpověď

12. 8. 2024

 
Když sleduji muže a ženy, jak házejí hořící popelnice na hotely, v nichž jsou ubytováni uprchlíci a zranitelní migranti, mám pocit, jaký bych mohla mít, kdyby můj syn právě spolkl žiletku. Panika, hrůza a ochromující strach, že musím jednat, i když nevím, co mám dělat. Ale vy i já můžeme něco udělat. Něco mnohem jednoduššího, než si možná myslíte.

Asi před třemi a půl lety jsme se s manželem přihlásili do organizace Uprchlíci doma. V té době jsme si pronajímali malý dvoupokojový domek s terasou v Oxfordu; spali jsme v jednom pokoji, náš osmnáctiměsíční syn ve druhém. Do té doby byla většina lidí, se kterými jsem mluvila a kteří hostili uprchlíky, bohatí majitelé domů, žijící v Londýně, s volnými pokoji, kancelářemi nebo dokonce přestavěnými podkrovními byty. Předpokládala jsem, že to je to, co se od vás očekává. Ale mýlila jsem se. Když s námi přišla osoba z organizace Refugees at Home udělat rozhovor, prověřit prostory a vysvětlit, co bude potřeba, dala jasně najevo, že naše rozkládací pohovka v předním pokoji se společnou kuchyní a koupelnou bude naprosto v pořádku. To, že ponožky našeho syna ležely na podlaze u hromady jeho knih? V pořádku. Že můj manžel bude přes den v práci? To je v pořádku. Že z kuchyně bylo slyšet, jak někdo ve sprše kýchá? Fajn. Protože alternativa pro všechny, které jsme hostili, je horší.

Za posledních tři a půl roku jsme hostili řadu mladých mužů; všichni byli nenápadní, ale všichni uměli mluvit o fotbale lépe než já. Za tu dobu jsem také sledovala několik opravdu otřesných arabských telenovel, poprvé v životě si koupila sprchový gel Lynx a vyprala kamíz z Afghánistánu při 40 stupních, aniž bych přemýšlela o tom, co to může udělat s výšivkou (naštěstí byla z velké části v pořádku). Náš syn hrál fotbal s teenagery ze Súdánu, skládal ručníky a snažil se, aby naše rozkládací pohovka vypadala jako nejlepší hotel, a naučil se, jak vyndat pecku z datle. Jsme "nouzoví hostitelé", což znamená, že nabízíme přístřeší až na dva týdny. Nikdy jsem se neptala, proč někdo opustil místo, kde se narodil, protože to není moje věc.

Nyní mám to štěstí, že vlastním malý dvoupokojový domek. Stále spíme v jednom pokoji, náš syn ve druhém. Když jsem dostala druhou splátku na svou knihu, postavila jsem na zahradě kancelář a tam teď přespávají lidé, když přijdou: rodina, přátelé a mladí muži, kteří utekli ze svých domovů, aby se vyhnuli pronásledování a smrti. Jednoho dne, loni v zimě, jsem pozorovala jednoho takového muže, jak klečí na zahradě bosý a obrací se k Mekce, aby se modlil. Nabídla jsem mu k modlitbě pokoj našeho syna, ale stejně jako nepije náš čaj nebo si nepůjčuje svetry mého manžela, když mu to nabídneme, nechtěl se vnucovat. A tak jsem při mytí nádobí sledovala, jak se jeho dech v ledovém chladu mění v páru, a přemýšlela jsem, jak málo stačí k tomu, abychom mu poskytli tuto pohostinnost. Právě teď jsou stovky lidí jako on, bojí se vyjít ven, bojí se o svou budoucnost, bojí se lidí, kteří přišli uprostřed dne s ohněm, cihlami a prkny, aby se jim pokusili ublížit.

Samozřejmě jsem ráda, když si lidé myslí, že jsem altruista, velkorysý a opravdový lidumil. Cítím se pak lépe po všech těch uštěpačných a bezcharakterních myšlenkách, které mě napadají (a že jich je hodně). Ale pro jednou vám to všechno neříkám proto, abyste si mysleli, že jsem laskavá. Říkám vám to proto, že je to relativně jednoduché, možná jednodušší, než jste čekali. Ve skutečnosti by to mnozí z vás mohli zvládnout také. Organizace Refugees at Home má silný, oboustranný systém prověřování; po celou dobu je plně konsensuální na obou stranách; a je to mnohem menší závazek, než jste si možná mysleli.

Kéž by uprchlíci neexistovali. Ale protože existují, vítám je ve svém domově.