Rozhovor Britských listů 677. Jan Čulík ve Skotsku

30. 7. 2024

 

Jan Čulík: Ne, ne, byl to rok po Chartě. Ta Charta tady, to byla hysterie. Komunistický režim zřejmě chtěl udělat velkou reklamu signatářům Charty 77, tak prostě měsíc asi jenom zuřili proti chartistům v denním tisku a v rozhlase a v televizi.

Fabiano Golgo: A to skutečně rezonovalo tam v zahraničí? Bylo o tom slyšet?

Jan Čulík: No to jsem ještě byl tady. Já jsem v roce 1977 tady byl.

Fabiano Golgo: A v roce 1978, jaks tam byl, lidi se na to ptali?

Jan Čulík: Absolutně ne. Já si myslím, že netušili vůbec o České republice nic. Já jsem pracoval potom trošku, protože jsem si říkal, že něco bych měl – takhle:

Já jsem se dost bál jo, to je zajímavé. Mně trvalo asi dva roky, než jsem si začal objednávat knížky od Škvoreckých, protože jsem si říkal, určitě tam mají nějakého estébáka a ten zjistí všechny, kdo si ty podvratné knihy - pak mě to přešlo, samozřejmě, je to blbost- Spekuluju, že ta STB moc toho o tom Západě nevěděla, je takový jeden pěkný příklad.

Milan Kundera napsal pěknou hru. Která se jmenuje Jakub a jeho pán a ta hra se hrála všude na Západě. Všude byla známá, vyšlo to tiskem. Kundera tedy emigroval a byl zakázaný.

V Ústí nad Labem, myslím udělali premiéru této hry v roce asi 1972 nebo kdy, předstírali, že to napsal Evald Schorm. A hráli to tam celou normalizaci asi 200 nebo 300 představení, nikdo na to nepřišel.

Fabiano Golgo: No byli blbí ti estébáci, že jo, takže...

Jan Čulík: Takže si myslím, že o tom Západě tolik informací neměli.

Fabiano Golgo: A nemyslíš, že tam ve Skotsku tě někdo sledoval nebo věděl o tom, co se tam děje s tebou? Neměli zájem?

Jan Čulík: Nevím, ale já si myslím, že jsem byl příliš malá ryba. Ještě jsem chtěl říct, co se týče toho odjezdu. Jednak jsem mluvil o tom, už v tom předchozím díle, že tedy mi odpustili tu vojnu. A nevím, jestli moje matka se na tom nějak podílela, nebo ne. Jestli to byla korupce, takzvaná.

Já jsem spekuloval, že podívejte se, vy mě znáte. Já jsem strašně extrovertní, já jsem tady chodil po Praze, čekal jsem tamhle u fakulty na autobus a měl jsem na tranzistoráku na plné pecky puštěné anglické vysílání BBC na stanici autobusu, v roce 1977. Nic se nestalo. Lidí se takhle dívali, ale nikdo neřekl ani slovo. No a prostě pouštěl jsem si hubu dost na špacír. A myslím si, že pokud někdo se se mnou zabýval - i když jednou sem přišli estébáci a odtáhli mě tedy k výslechu - Ježiš, já už si nepamatuju teď nevím proč, nevím, asi to bylo s tím Kunstadterem, a moje matka jim řekla: „Já mu ale nejprve dám večeři, vy počkáte venku.“ Takže oni stáli na schodech.

Fabiano Golgo: Tomu věřím, protože mám tu teorii, že ženy v České republice, tady, je to matriarchát, tak když žena řekne něco takhle natvrdo, tak i estébák řekne, ano.

Jan Čulík: A mezitím, jak tam stáli na těch schodech, tak mezitím mezi nimi proběhla Lesley, přišla do baráku a oni potom, když mě odváželi do do té Bartolomějské, tak mně v tom autě řekli, „To je ta Lesley, jo?“ Takže jinými slovy nějakou informaci asi měli, ale jestli teda nějak to?

Fabiano Golgo: Ale Lesley musela se hodně bát jako Skotka, že jo, úplně jiný svět pro ni -

Jan Čulík: Nevím, nevím, je to zajímavé, protože teď tady byla před 14 dny asi na týden a ten postkomunismus kapitalistický se jí nelíbí. Zvlášť byla šokovaná tím Májem, který označila za peklo a je to zajímavé, že když to bylo jako za toho komunismu, tak přece jenom to bylo použitelné. Byly tam normální obchody, nebyla to absolutní blbost a tak dále. Takže nevím,

Nevím, to je zajímavé, že asi možná, když tady žila ty dva roky… Jednou se jí stala taková epizoda. Jela tramvají a měla na sobě takový tlustý kabát. Bylo to v zimě a přišla nějaká paní. A řekla „Slečno, vy máte kabát z deky?“ A ona říkala, „Sakra, ‚zdeky‘, co to je ‚zdeky‘, co to je za slovo?“ A když vyšlo najevo, že tedy je cizinka a paní, když to viděla, tak se zalekla a utekla na druhý konec tramvaje.

Fabiano Golgo: Bála se.

Jan Čulík: No, no. Ale jinak já nevím. Ona tady z toho jako neměla strach. Byli trošku lidi, chtěl jsem to doříci, že si myslím, byl jsem extrovert a myslím si, že pro ně by bývalo pro ty estébáky, nebo pro ten režim bylo nepříjemnější, kdyby mě tady třeba pronásledovali a moje britská manželka, na kterou oni nemohli, by udělala v Británii bugr v médiích, tak tehdy byla taková politika, že oni ty disidenty spíš vykopávali ze země. No já jsem ale odjel legálně a oni ode mne vyinkasovali 30 000 korun.

Fabiano Golgo: Proč?

Jan Čulík: Za školu.

Fabiano Golgo: A jo.

Jan Čulík: No dobře, tak to jsem zaplatil.

Myslel jsem si, Výborně. Vyjel jsem, normálně jsem vycestoval, tak jsem si myslel, budu jezdit sem a tam, budu, jak Husák říkal „Hranice nejsou žádné korzo“, tak pro mě budou. No tak jsem sem přijel jednou a potom po té první návštěvě STB začala tahat moje kamarády na výslechy a říkat jim, že Čulík je agent CIA.

Fabiano Golgo: Aha. A v jakém roce to bylo?

Jan Čulík: No to hned po tom, v roce 1979 no. Takže jsem si říkal, aha, tak to je signál, že tam nemám jezdit jenom s českým pasem. Tak jsem tedy počkal 5 let, než jsem v Británii dostal britský pas a pak jsem se vyvázal z československého občanství a oni zase říkali „30 000!“ a já jsem napsal velvyslanectví, „já už jsem to jednou zaplatil, za tu školu“ a oni říkali „A tak co takhle 200 liber“? Tak to jsem zaplatil.

Fabiano Golgo: 30 000 tehdy, to bylo jako půl milionu, to je jako hodně. A co ty v Británii? Že jo, když že jo jsi vyrůstal tady a pak najednou jsi ve Skotsku, to musel být úplně nový svět.

Jan Čulík: Moje žena nikdy nechtěla - Glasgow je taková Ostrava, nebo byla. Dneska je to posindustriální město docela pěkné. Byla to taková Ostrava, průmyslová, ano.

Fabiano Golgo: To jsem furt říkal, a když na začátku -

Jan Čulík: Takže ona si myslela že tam nebude dlouhodobě žít. Paradoxně já jsem, když jsem tam přijel, tam byla jako na jedné z mála britských univerzit bohemistika a učil to tam jakýsi Lumír Soukup, což byl kdysi tajemník Jana Masaryka. Druhým tajemníkem Jana Masaryka byl Viktor Fischl, což byl izraelský spisovatel, kdo zná trošku literaturu, tak zná Viktora Fischla. Lumír Soukup nic nenapsal, ale učil tam tu češtinu. No a on šel na roční sabbatical, tedy studijní nebo pracovní dovolenou a oni potřebovali temporary lecturer, neboli na jeden rok učitele, který by to tam převzal, tu bohemistiku a jmenovali mě, takže jsem měl obrovskou kliku -

Fabiano Golgo: Už od začátku.

Jan Čulík: Obrovskou kliku, no pozor, v pětadvaceti letech. Tedy jsem se tam stal dočasným učitelem na ten rok. A potom z nich vypadlo, že ten Soukup půjde brzo do penze a že si mě vlastně vyzkoušeli a že jsou ochotni mi to dát natrvalo, až odejde do té penze. Jenže on, protože mu šlo, já nevím, o prachy nebo co, tak ještě se vrátil na jeden rok. Oni mně tam mezitím dávali nějaké takové učení na okraji a taky jsem učil v Lancasteru, kde byla taky čeština. No a potom přišla k moci Thatcherová. Což bohužel, nikdo s tím neměl nikdy žádné zkušenosti.

Ten Soukup se křižoval, když viděl, co se děje, on si mimochodem nikdy nenechal udělat britský pas, takže se bál, že ho po těch 40 letech vykopnou z Anglie, nebo z toho Skotska. No a ta Thatcherová v den, kdy Glasgow University dala inzerát do novin, že se hledá profesor češtiny, tak v ten den Thatcherová zakázala jmenování nových univerzitních učitelů na pět let.

Fabiano Golgo: Ne, na pět let?

Jan Čulík: Takže, jinými slovy, jsem skončil a ještě můj tehdejší šéf šel za rektorem a orodoval, jestli by mě nemohli vzít a on mu řekl, prosím vás, na to se vykašlete. „Academics are re-employable“, jako on si najde práci jinde jo, no a mezitím moje žena animátorka se dala dohromady s Naomi Sargent, což byla - Jo. Když mi bylo 30 let, druhého listopadu 1982, začal vysílat v Británii Channel Four, což byla komerční kulturní stanice.

Fabiano Golgo: Umělecká, jiná.

Jan Čulík: Úkolem bylo být provokativní, ale zároveň spíš okrajová, nebo prostě - no provokativní, no.

Fabiano Golgo: A ty ses dostal do Channel 4 přes ni, tím pádem?

Jan Čulík: Já jsem dělal produkci pro ní. Jí si oblíbila nebo zjistila, že je dobrá ta Naomi Sargent, která byla Commissioning Editor pro vzdělávací programy.

A objednala od ní nejprve její první kreslený film Taking a Line for a Walk, S čárou na procházku. Podle Paula Kleea, jedenáctiminutový velmi pěkný film.

Fabiano Golgo: Kdy to vysílali?

Jan Čulík: Vysílali to v osm hodin večer. Ale oni to udělali tak, že odvysílali ten jedenáctiminutový kreslený film, pak následoval čtyřicetiminutový dokument o tom, jak to Lesley natáčela a pak ten kreslený film zopakovali znova, takže to byla hodina v 8 hodin večer v hlavním vysílacím čase.

Fabiano Golgo: Takže velkej úspěch, že?

Jan Čulík: No a potom udělala druhý film. Krátký film Orpheus and Eurydice, což byla tedy asi sedmiminutová verze toho starořeckého mýtu, jakoby se to odehrávalo na jedné té starořecké váze. A k tomu jsme natočili film o historii mýtu Orfeus a Eurydika během 2000 let, během kulturních staletí. A to jsem napsal já a s jedním britským dokumentaristou jsme to dali dohromady a zase to bylo tak: Odehráli animovaný film, pak byl náš dokument a potom znovu odehráli ten animovaný film. No a potom ta editorka jí dala peníze na natočení prvního skotského celovečerního animovaného filmu Ra: The Path of the Sun God, Ra. Cesta slunečního Boha, což je asi pětasedmdesát minut. 

Fabiano Golgo: A to jsem viděl na YouTube. Doporučuji.

Jan Čulík: Je to vizualizace skutečně složitých pojmů staroegyptské mytologie. Já jsem dělal produkci pro tohle.

Fabiano Golgo: Jak dlouho to trvalo?

Jan Čulík: No tak do začátku 90. let, takže v podstatě to trvalo deset let. Já jsem nebyl na univerzitě a musím říct: Dobře, protože kdyby mě bývali tam v těch pětadvaceti letech rovnou zaměstnali, byl bych pěknej blbec, který by nevěděl nic o světě. A ještě chci říct jo, mimochodem, ten film Orpheus and Eurydice se dostal do soutěže v Cannes v roce 1985, nic jsme nevyhráli. Já si myslím, že to tam dali, protože se jim líbilo, že to byl starořecký mýtus, ale seděli jsme tam v první řadě mezi režiséry, kteří byli v soutěži, a vedle mě seděl Wim Wenders.

Fabiano Golgo: Wow!

Jan Čulík: On tam měl ten film Paris, Texas.

Fabiano Golgo: A proto ty jsi psal knihy, o filmech, takže o kinematografii je ten tvůj vztah s filmem je přes tvou manželku.

Jan Čulík: Ale já jsem tam dělal hlavně produkci. Ona nedělá hraný film, ale trošku do určité míry samozřejmě je to tak.

Fabiano Golgo: Jezdíš každý rok do Varů a píšeš a tvoje dcery, když mluvíme právě o tvém původu, teď chci vědět, právě co dělají ty tvoje dcery, protože taky mají velmi důležitý -

Jan Čulík: No tak ta starší dcera má taky filmové zázemí, ale teď ale v podstatě ona se dala na něco, co může lidem připadat poněkud esoterické, je odbornice na jógu a dělá přednášky o józe, a jsou velmi sofistikované a filozofické.  A ta mladší dcera Hannah

Fabiano Golgo: Ta je v Americe teď.

Jan Čulík: Obě vystudovaly Oxford. Starší dcera ruštinu a francouzštinu, aby nedělala tu češtinu jako já. Byla v Petrohradě a má ruského manžela.

Fabiano Golgo: To jsem chtěl říct, protože ty máš vnuka, který mluví rusky.

Jan Čulík: Vnučku, Olju,, která mluví rusky a anglicky, už čtyřletou. No ano.

Fabiano Golgo: Ale nemluví česky!

Jan Čulík: Jenom po mně, jsou jí čtyři roky, po mně opakuje s dokonalým českým přízvukem, „No jo, no.“

Fabiano Golgo: No jo, no. Tak co ještě potřebuješ?

Jan Čulík: A ta mladší, o čtyři roky mladší Hannah, ta má zase amerického manžela a taky vystudovala v Oxfordu řečtinu a latinu a učí na University of Southern California a má tam tenure. Dostala se tam ve svých pětadvaceti letech. Tenure, to znamená, že ji nemohou vyhodit. Já se tedy jenom bojím, protože oni teď tam ta celá univerzita, všichni ti učitelé protestovali proti izraelskému vraždění v Gaze a jenom, aby jí nevyhodili za to. Nicméně má tedy tenure a asi si dovedete představit, že je podobně extrovertní jako já, ale v té latině a řečtině a má na twitteru, já nevím několik tisíc sledovatelů v latině.

Fabiano Golgo: Což je to nejdůležitější. No právě tohle to je, proč jsem chtěl ten rozhovor, abych ukázal, že Jan Čulík není jenom Britské listy a Glasgow University, ale právě jeho původ a vidím, jako že taky to, co bude po něm jako přes jeho dcery, jste prostě smetánka národa. To nemůžou říct oni, ale říkám to já, Brazilec. Já vás takhle vidím a ta babička, která víceméně tohleto celé začala podnikatelka a nezávislá žena už za Masaryka, tak vážení diváci, toť vše.