Severozápadní Čechy doufají, že přechod na čistou energii jim umožní konečně dohnat zbytek Česka

16. 8. 2024 / Albín Sybera

Ústecký kraj, v němž se Most nachází, a sousední Karlovarský kraj na západě se s 359 000 Kč a 324 000 Kč  pevně usadily na konci žebříčku 14 českých krajů, pokud jde o HDP na obyvatele. Pro srovnání, HDP na obyvatele v kraji Praha je podle údajů z roku 2018 třikrát vyšší a činí 1,06 milionu Kč. 

Za posledních 20 let se oba kraje v relativním vyjádření propadly. V roce 2000 byl Ústecký na 10. místě (o tři místa výše) a Karlovarský na 9. místě (o pět míst výše), upozorňuje Radek Hábl, přední tuzemský odborník na osobní zadluženost, která podle něj hraje velkou roli v chudnutí místních obyvatel v obou krajích. 

Most, ležící v malebných kopcích podél hranic s německou spolkovou zemí Sasko, je nechvalně známý jako sociálně deprivovaná oblast s třetí nejvyšší mírou nezaměstnanosti v zemi (7,2 % oproti 3,7 % na celostátní úrovni v roce 2023) a rasovým napětím zaměřeným na menšinovou romskou komunitu.

Stal se v mnoha ohledech případovou studií problémů regionu a snahy země se s nimi vypořádat za posledních 35 let od pádu komunismu.  

Most je nyní také v první linii snahy EU o odklon od uhlí a přechod k udržitelné energii. Severní Čechy na severozápadě Česka, stejně jako Moravskoslezský kraj na severovýchodě země, jsou spolu se sousedními částmi jihovýchodního Německa a jihozápadního Polska součástí nejrozsáhlejšího evropského regionu těžby uhlí - přezdívaného „černý trojúhelník“ nebo „hnědouhelný trojúhelník“ - který byl kdysi centrem těžkého průmyslu tehdejšího východního bloku.  

Tento průmysl je nyní v rámci přechodu na bezuhlíkovou budoucnost drasticky likvidován, ale existuje naděje, že by z tohoto přechodu mohl těžit i tento region.

Smutná historie

Samotný Most má své specifické problémy vyplývající z jeho smutné historie. Město s přibližně 64 000 obyvateli se stalo ztělesněním temné stránky českých moderních dějin, říká Michal Zablocki, bývalý zpravodaj polské tiskové agentury PAP v Česku a v současnosti účastník kampaně Europe Beyond Fossil Fuels.  

Zablocki poukazuje na tragickou historii Mostu, včetně vyhnání etnicky německého obyvatelstva z regionu po druhé světové válce a zničení starého Mostu komunisty před 60 lety, aby bylo možné vykopat další ložiska uhlí. 

Mezi několika málo zachráněnými stavbami byl pozdně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, který se stal „nejtěžším objektem na světě, který byl kdy po železnici přemístěn“, když byl převezen téměř kilometr od svého původního místa do nového města Most.  

Strádání města pokračovalo i po pádu komunismu jako jeden z nejhorších příkladů podvodů v éře „divoké privatizace“ 90. let. 

„To, co nebylo zničeno a přežilo oba totalitní režimy [20. století], dokonaly první roky kapitalismu a divoká privatizace 90. let,“ říká Zablocki.

Manažeři Mostecké uhelné společnosti (MUS), hlavního zaměstnavatele ve městě, se zmocnili tajného vlastnictví podniku z vlastních prostředků. Mezi převážně nikdy nevyšetřenými divokými skandály z dob privatizace v zemi má tento skandál  ocenění jako nejznámější případ, v němž byly za podvody vyneseny tresty odnětí svobody. 

Po střídání majitelů se část majetku, který kdysi ovládala MUS, později spojila pod uhelné impérium Sev.en kontroverzního českého uhelného miliardáře Pavla Tykače.

Sága místního uhelného průmyslu plná nejasných vlastnických vztahů a podvodů nepřála dobrému hospodaření.  Britský ekonom Martin Myant v nedávném rozhovoru pro český internetový časopis Alarm uvedl, že „lidé, kteří získali MUS v privatizaci, se neobtěžovali společnost dále rozvíjet. Chtěli pouze vydělat peníze a prodat podnik někomu jinému, kdo vydělal podobným způsobem“.

Učebnicový příklad neúspěšné transformace

To, co se stalo na Mostecku po pádu komunismu, je „učebnicový příklad neúspěšné transformace“, říká Tomáš Tožička, teolog a komunitní pracovník na Mostecku.

Tožička říká, že problémy na Mostecku jsou „dědictvím 90. let“ a už v polovině 90. let „bylo jasné, že nastanou problémy“.  Podle něj však k transformaci na Mostecku nemuselo dojít takovým způsobem, jakým k ní došlo.

„Podařilo se to v Porúří,“ upozorňuje Tozicka s odkazem na způsob, jakým se průmyslová německá spolková země Severní Porýní-Vestfálsko během několika desetiletí transformovala na znalostní ekonomiku.   

„Stát si mohl ponechat podíly“ v privatizovaných dolech, aby zajistil postupný útlum, zatímco se rozvíjela nová alternativní odvětví. „Města měla podíly, ale nespolupracovala“ mezi sebou, říká Tožička, což umožnilo vybíračům majetku uchvátit doly a vyplenit podniky bez ohledu na pracovníky nebo obce.

Tožička říká, že „hlavním narativem devadesátých let“ v Česku bylo, že „každý je sám zodpovědný“ za situaci, ve které se nachází. Neoliberální ortodoxie devadesátých let „ruce pryč“ byla zavržena až za sociálnědemokratické vlády Vladimíra Špidly v letech 2002-4, kdy byla zavedena první celostátní politika řešící regionální nezaměstnanost. Od té doby byly také zavedeny programy financované EU zaměřené na zlepšení sociálního začleňování.

Těžební průmysl se však nadále zmenšoval. Letos v květnu oznámil důl ČSA, který je součástí skupiny Sev.En, že propustí 485 pracovníků a příští rok zcela ukončí svou činnost. Celý důl by se měl nakonec proměnit v jezero ještě větší než to na místě starého Mostu, které bylo otevřeno v roce 2020 po 12letém rekultivačním programu.  

Najít využití pro propuštěné pracovníky z regionu bude pravděpodobně méně snadné.  Nezaměstnanost zůstává v Mostě problémem i v době, kdy se Česko začalo chlubit jednou z nejnižších nezaměstnaností v EU. V červnu se Most opět dostal do čela českých okresů s nejvyšší mírou nezaměstnanosti poté, co se zvýšila na 8,4 %. Z červencových údajů místního úřadu práce vyplývá, že novou práci našla jen asi čtvrtina propuštěných zaměstnanců ČSA. 

„V Mostě neexistoval žádný navazující průmysl“, říká Tožička a dodává, že místní podniky pouze přiváděly brigádníky, aby zaplnily mezery po hromadném propouštění v 90. letech. 

Spekulace s bydlením uprostřed ghett

Dalším problémem z 90. let, který se regionu dotýká dodnes, je podle Tožičky privatizace bytových bloků postavených v novém Mostě v poválečných desetiletích, což vedlo k nedostatku cenově dostupného bydlení.

Ceny bydlení a nájemného prudce vzrostly v celé zemi, ale představují zvláštní problém v oblastech, jako je Most, kde jsou příjmy dramaticky nižší než celostátní průměr. Navíc, částečně kvůli spekulacím s bydlením, je nárůst cen rodinných domů v Ústeckém kraji nejvyšší v zemi, mezi lety 2015 a 2022 vzrostl o 289 %, zatímco celostátní průměr činí 244 %. 

Ester Klimecká, která pracuje jako redaktorka ve společnosti Alarm, viní privatizaci z toho, že se bydlení stalo předmětem spekulací.

„Přála bych si, aby se masivní divoká privatizace bytů vzala zpět, protože by to Mostu nesmírně pomohlo,“ říká Klimecká a zdůrazňuje, kolik bytů je nyní v rukou spekulantů, kteří v nich nebydlí a chtějí jen vydělat na situaci na trhu s bydlením. 

Vedle bydlení Klimecká mezi nejpalčivější problémy Mostecka řadí také krizi ve školství.

Asi 20 % obyvatel Mostecka má pouze základní a střední vzdělání, zatímco celostátní průměr v roce 2023 činil 12,2 %. Vysokoškolské vzdělání má méně než 10 % obyvatel Mostecka, zatímco celorepublikově je to 21,9 %. 

Velkou část problému zde tvoří „masivní segregace ve vzdělávání“, přičemž další vážný problém představují romská ghetta, „což by v 21. století nemělo být“, říká Klimecká. 

Romové trpí většinou problémů regionu v oblasti vzdělávání, zaměstnání a bydlení nejhůře. Mostecká čtvrť Chanov se stala jedním ze symbolů ghettoizace romské populace a tropou populistických politiků.

Problémy segregace v regionu byly jedním z leitmotivů jednoho z nejpopulárnějších televizních seriálů posledních let, Most!, sitcomu odehrávajícího se ve městě, v němž se postavy vyděděnců v rychlém sledu událostí a gagů vyrovnávají s alkoholismem, rasismem, nezaměstnaností, problémy sexuálních menšin a vydíráním, z nichž některé se od té doby staly hláškami. 

„Dříve hrdý socialistický modernismus, dnes je [Most] mikrokosmem největších českých problémů a místem, kterému se politici, investoři a všichni ostatní vyhýbají,„ napsal ve své recenzi Mostu! literární komentátor Jan Bělíček, který však zároveň poznamenal, že seriál ‚pomáhá vytvářet mylný dojem, že ‘hezký český“ rasismus „Romům ve skutečnosti nehrozí“.

Vydělávání peněz na bídě

Vše ještě zhoršuje drakonický systém exekucí, který se staví na stranu věřitelů a dává exekutorům rozsáhlé pravomoci, čímž vytváří segment podnikání založený na vydělávání peněz z bídy dlužníků. 

Hábl upozorňuje, že přibližně „čtvrtina lidí v produktivním věku se potýká s exekucemi“. Zdůrazňuje, že tato situace si vybírá obzvláště těžkou daň na dětech, jejichž rodiče čelí opakovaným exekucím a které jsou v důsledku toho často nuceny žít u příbuzných nebo v ubytovnách.      

Ústecký kraj je exekucemi nejhůře postiženým krajem v zemi, se 14% podílem osob v exekuci na celkové populaci, následuje sousední Karlovarský kraj s 13 %. 

Pravidla „nutí mnoho lidí k [nezdaněným] zaměstnáním v šedé zóně“ nebo k práci v Německu, aby se vyhnuli exekutorům a vymáhacím společnostem, říká Hábl.  

Asi nepřekvapí, že Most a jeho okolí je nyní baštou populistické strany ANO miliardáře Andreje Babiše. V Mostě se daří také krajně pravicové protiunijní straně SPD Tomia Okamury, dalšímu politikovi, který se přiživuje na bídě a slibuje snadná řešení. 

V celostátních volbách v roce 2021 zvítězilo v Mostě s mílovými kroky ANO s 39 % hlasů před vládní středopravicovou listinou SPOLU se 17 %, následovanou SPD s 13 %. Volební účast byla 52 %, což je výrazně pod celostátním průměrem 65,4 %. 

Jen přechod?

Fond EU pro spravedlivý přechod by mohl nabídnout možné východisko pro marginalizované oblasti, jako je Most.  Zablocki zdůrazňuje, že Česko získá z fondu EU 1,58 miliardy eur, „což není málo, pokud se tyto peníze přerozdělí do regionů závislých na uhlí“ - Ústeckého, Karlovarského a Moravskoslezského kraje - a použijí se na projekty zaměřené na pracovní a sociální otázky, jako je rozvoj kvalifikace a rekvalifikace. 

Z 15,7 miliardy korun pro Ústecký kraj z fondu (pro srovnání, město Most má roční rozpočet 2 miliardy korun) však půjde asi 7 miliard korun velkým příjemcům, jako jsou energetické společnosti Sev.En Group, ČEZ a také krajská univerzita UJEP, uvedla Klimecká. 

„Mezi nimi jsou samozřejmě i peníze na projekty ve výzkumu a vývoji, včetně lithiových baterií, ale původní myšlenka byla rozvíjet malé a střední podniky, a ne že polovina těchto peněz půjde velkým příjemcům,“ vysvětluje Klimecká.

Dodala, že Česko jako země nebylo dostatečně připraveno a dostalo se pod časový tlak, aby přišlo s projekty pro JTF, což „přišlo vhod velkým subjektům s neformálními vazbami“ na politiky. 

O lithiu, které se používá v bateriích pro elektromobily, se také hovoří jako o potenciálním zachránci regionu. V nedalekých Krušných horách, které tvoří přirozenou hranici mezi Českem a Německem, se nacházejí jedny z největších ložisek lithia v Evropě. 

Většinově státem vlastněná energetická společnost ČEZ má 51% podíl ve společném projektu na výrobu lithia v Cínovci s australskou společností EMS, i když výroba je ještě několik let vzdálená.

I když se však lithiové doly a související průmysl konečně rozběhnou, místní obyvatelé zůstávají skeptičtí k tomu, že Most a Ústecký kraj budou těmi, kdo na tom vydělají - vzhledem k deprimující historii chudoby a poškozování životního prostředí v regionu. 

„Už od roku 1992 mělo být jasné, že regiony těžby uhlí a těžkého průmyslu [v tehdejším Československu] budou vyžadovat transformaci,“ říká Tožička a dodává, že ‚kdyby byla přijata včasná opatření, mohlo být všechno jinak‘.