8. 8. 2024 / Matěj Metelec
„Občanská válka je nevyhnutelná,“ napsal v neděli 4. srpna Elon Musk na svou síť X (dříve Twitter) v reakci na rioty krajní pravice v Británii. Ty vypukly po vraždě tří děvčátek v Southportu k nimž došlo na konci července. Čin samotný je děsivý a pachatel, sedmnáctiletý Axel Rudakubana, v současnosti u soudu čelí obvinění z tří vražd, deseti pokusů o vraždu a držení chladné zbraně (což je v Británii zakázané). Není překvapivé, že bezprostředně po činu zaplavila sociální sítě řada lží a hoaxů. Pachatel byl údajně muslim (byl křesťan), čerstvý přistěhovalec (narodil se v Británii, jeho rodiče přišli z Rwandy) atd. Záhy se cílem demonstrací a útoků stali přistěhovalci a mešity. Při zmíněných riotech se jejich účastníci dopouštěli nejen násilí proti věcem i lidem, ale také rabování – což je v takové situaci sice pochopitelné, z hlediska krajní pravice ale přece jen působí ironicky v kontextu povyku, který z její strany doprovázely rasové rioty po smrti George Floyda, k nimž se také přidružovalo rabování.
Vraťme se však k Elonu Muskovi. Muskova slabost pro extrémní politické postoje není žádnou novinkou. Podobně laděné výkřiky od něj zazněly na sociálních sítích mnohokrát, na svém twitterovém účtu běžně sdílí obsah vezoucí se na vlně konspiračních teorií, proti-imigrantské rétorice a odmítaní LGBT práv (což je to bolestnější, že Muskova devatenáctiletá dcera je transžena). Přesto poslední výrok posunul jeho pomysl „osobní rekord“ zas o kousek dál. Je přinejmenším zneklidňující žít ve světě, kde jeden z nejbohatších lidí světa (a je jedno, jestli je podle aktuálního žebříčku zrovna první, druhý nebo třetí) nemá problém nadšeně vplouvat do myšlenkového světa krajní pravice, a na sociální sítě vypouštět výroky, které by člověk očekával spíš od sedmnáctiletého neonacisty, který zrovna poprvé přečetl Turnerovy deníky.
Problém není v Muskových politických preferencích a občanských postojích, ale v jeho majetku. Dvacáté století bylo z dobrých důvodů zaujato obavami ze státu, který ve „věku extrémů“ předvedl, že dokáže nashromáždit moc tak velkou, jež mu umožní formovat a utlačovat své obyvatelstvo způsobem dosud nevídaným. I z toho důvodu se však daleko méně kladla otázka, jak může demokratický ideál pokřivovat koncentrace vlastnictví. I takový stát může do nějaké míry vytvářet příliš těsnou kazajku reglementací a regulací. Zároveň ale v jeho institucionální struktuře existují brzdy a protiváhy, které brání tomu, aby se snadno a rychle zvrhl v čistou tyranii. V politické vědě jejich význam popisuje například teorie tzv. veto players, tedy institucionálních aktérů, kteří mají schopnost zabránit změně statusu quo. Status quo možná není něčím, co by vyvolávalo nadšení samo sobě, zvlášť ve chvíli, kdy se zužuje pole těch, kteří z něj jednoznačně profitují. Prosadit jakoukoli změnu, i kdyby z ní těžila drtivá většina populace je v systému mnoha veto hráčů značně obtížné, jak ilustruje třeba příběh tzv. Obamacare. I stávající, v mnoha směrech neuspokojivý, stav věcí však vypadá ve světle hrozeb a příslibů, které zaznívají od Donalda Trumpa nebo jeho viceprezidenta in spe J. D. Vance, daleko méně nežádoucím způsobem.
Vlastnictví ale žádnou soustavu brzd a protivah nemá, aspoň ne ve smyslu společenské odpovědnosti. Velké majetky mají své „veto players“ v podobně (velkých) akcionářů, ti však svou roli sehrají pouze v okamžiku, kdy jsou ohroženy zisky – hrozby čemukoli dalšímu, včetně společenské stability, je nemusejí zajímat a zpravidla také nezajímají. Pokud bychom si měli vzít z krize roku 2008 jediné poučení, mělo by to být toto. Koncentrace vlastnictví dokáže být stejnou hrozbou společenské stability, jako koncentrace moci. Ani demokracie totiž neumožňuje superbohaté, na rozdíl od politiků, „odvolat“.
Když se Musk rozhodl po atentátu na Donalda Trumpa vyjádřit prezidentskému kandidátovi jednoznačnou podpor a oznámil, že bude na jeho kampaň přispívat částkou 45 milionů dolarů měsíčně, šel proti tradiční zdrženlivosti představitelů Big Tech v deklarování politických preferencí. CEO sociálních sítí měli oprávněné obavy, že by mohlo vrhnout podezření ze zaujatosti na jejich platformy. Musk žádné takové obavy nejspíš nikdy neměl a už při převzetí Twitteru se vydal nynějším směrem, když přestal regulovat pravicové boty a nenávistné projevy. Jen tehdy nikdo asi nečekal, že on sám se zařadí do špičky pelotonu těch, kteří tyto příspěvky sami generují.
Diskuse