Čína záměrně šíří autoritářské praktiky do zahraničí

7. 11. 2025

V Biškeku, hlavním městě Kyrgyzstánu, vypukly protesty v říjnu 2020 po sporných parlamentních volbách. Pouze čtyři politické strany ze 16 překročily práh pro vstup do parlamentu. Tři z nich měli úzké vazby na tehdejšího prezidenta země Sooronbaje Žeenbekova.

Mocný soused Kyrgyzstánu, Čína, reagoval na nepokoje zdrženlivě – ale způsobem, který naznačoval, že demokracie může způsobit politické otřesy. Chua Čchun-jing, mluvčí čínského ministerstva zahraničí, uvedla: "Čína upřímně doufá, že všechny strany v Kyrgyzstánu mohou vyřešit tuto otázku podle zákona prostřednictvím dialogu a konzultací a usilovat o stabilitu co nejdříve."

Čína zvolila jiný tón, když kazašská vláda na začátku roku 2022 násilně reagovala na občanské nepokoje. Podpořila kazašského prezidenta Kasyma-Žomarta Tokajeva a zopakovala jeho tvrzení, že za nepokoje jsou zodpovědní "teroristé vycvičení v zahraničí". Peking ocenil Tokajevovu ráznou reakci, která si vyžádala stovky mrtvých.

Proč Čína, konfrontovaná se dvěma povstáními v sousedních zemích, reagovala v jednom případě opatrně a v druhém asertivně? Jak ukazuje můj nedávno publikovaný výzkum, odpověď ukazuje na obecnější vzorec prosazování autoritářského vládnutí v dnešním světě.

Výzkumníci mají tendenci předpokládat, že autoritářské režimy se snaží vyvážet soudržný ideologický model způsobem, jakým Sovětský svaz kdysi prosazoval komunismus. Sovětský svaz během studené války vyhlásil cíl prosadit komunismus v zahraničí a prezentoval vládu jedné strany a centrální plánování jako model pro sympatizující režimy.

Jen málo autokracií má však dnes společný ideologický model, který by mohly prosazovat. Represivní režimy, jako je ten v Pekingu, se místo toho snaží normalizovat autokratické praktiky jinde tím, že je prezentují jako rozumná řešení naléhavých problémů vládnutí.

Říkám tomu "komercializace autokracie". Stejně jako jsou výrobky uváděny na trh různě v závislosti na spotřebiteli, Čína podporuje autokratické praktiky různými způsoby, které jsou přizpůsobeny místním podmínkám.

Různé přístupy

Příklady Kyrgyzstánu a Kazachstánu ilustrují tuto dynamiku. Od své nezávislosti na Sovětském svazu v roce 1991 byl Kyrgyzstán po mnoho let považován za nejdemokratičtější zemi ve střední Asii. Měl aktivní politickou opozici, stejně jako živou občanskou společnost a nezávislé sdělovací prostředky.

Zde se Peking opírá o to, co ve svém výzkumu popisuji jako "defenzivní logiku". To vedlo k tomu, že kyrgyzským politickým lídrům prezentuje autokratické praktiky jako možnou hráz proti demokratické nestabilitě. Tyto praktiky byly nakonec přijaty a Kyrgyzstán dále upadl k autoritářství.

Během nepokojů v roce 2020 čínští představitelé a státní média opakovaně varovali, že pokračující politické nepokoje by mohly podkopat rozvoj Kyrgyzstánu. Naléhavě vyzvali všechny strany, aby problémy rychle vyřešily "prostřednictvím dialogu a konzultací". Prostřednictvím těchto tvrzení Peking prezentoval stabilitu jako nejvyšší politické dobro a naznačoval, že volby – a potažmo participativní demokracie – mohou vést k chaosu.

Po protestech volební orgány v Kyrgyzstánu anulovaly výsledky voleb. Žeenbekov obvinil "politické síly" z pokusu o nezákonné uchvácení moci a následně rezignoval. Řekl BBC, že je připraven předat "odpovědnost silným vůdcům".

Nacionalistický politik Sadyr Žaparov po Žeenbekovově rezignaci rychle konsolidoval moc v Kyrgyzstánu. Nejprve se prohlásil za úřadujícího prezidenta a o několik měsíců později byl oficiálně zvolen v hlasování, které bylo kritizováno za nedostatek skutečné konkurence.

Čína rychle uznala jeho vládu a považovala ji za návrat k pořádku po období nestability. V roce 2024 pak Kyrgyzstán předložil nové zákony, které mají dát větší pravomoci vládním orgánům a omezit disent. Za Žaparovovy vlády se také zúžila svoboda médií a prostor pro občanskou společnost se zmenšil.

Kazachstán ukazuje jiný obrázek – demonstruje to, co nazývám "afirmativní logika". Když protesty proti cenám pohonných hmot v lednu 2022 přerostly v celostátní nepokoje, čínští představitelé se připojili k vládnímu popisu událostí. Zdůrazňovali terorismus a zahraniční vměšování jako hlavní příčiny.

Čína Tokajeva nejen plně podporovala, ale chválila jeho vůdcovství. Zdůraznila také stabilizační roli regionálních bezpečnostních organizací, jako je Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, která vyslala vojáky do Kazachstánu, aby pomohly vypořádat se s protesty, a Šanghajská organizace spolupráce. Autokracie byla Pekingem formulována kladně jako garant řádu.

Kazachstán následně pokračoval ve své autoritářské cestě. V dubnu 2024 například vstoupil v platnost nový mediální zákon, který dal ministerstvu informací pravomoc zablokovat akreditaci zahraničních médií a jejich zástupců, pokud je považují za hrozbu pro národní bezpečnost.

Tyto dva případy ukazují, jak Čína přizpůsobuje své narativy různým kontextům. Tato přizpůsobivost je silná. Tím, že režimy jako ten v Pekingu prosazují autokracii jako flexibilní a kontextově citlivou praxi, činí ji legitimní a upřednostňovanou před jakoukoli jinou.

Rozpoznání této strategie je zásadní pro ty, kdo se zabývají globálním střetem mezi demokracií a autoritářstvím. Pomáhá vysvětlit, proč autokracie přetrvává v různých prostředích a proč její přitažlivost může být širší, než mnozí lidé naznačují.

Zdroj v angličtině: ZDE