Demýtizace Palestiny a Palestinců – iluze dvoustátního řešení

19. 9. 2025 / Zdeněk Jehlička

Jak jsme si ukázali v minulém díle, vyčítat Palestincům, že „nevyužili žádnou příležitost“ vyhlásit vlastní stát, je pouhým nepochopením situace, ve které se s vyhlášením izraelského státu ocitli, kdy se jim s jeho založením jejich vlastní národněstátní aspirace smrskly téměř k nule. Při přemýšlení nad možnostmi vzniku palestinského státu, jeho podoby a smyslu přitom nejde jen o to zvážit politickou vůli a technikálie jeho ustavení, ale je nutno vzít v potaz širší kontext, který by vedle čistě politických východisek v sobě zahrnul i aspekty tak mimoběžné a iracionální, jako jsou snahy izraelských příznivců obhajovat kroky Izraele odkazem na mytizované biblické vyprávění.

Pokud je totiž vznik Izraele v historické Palestině líčen pomalu jako naplnění božího plánu, či v případě křesťanských sionistů jako podmínka k druhému příchodu Krista, jak silný argument by pak měl podepřít nárok Palestinců na vlastní stát v zemi, kterou si již vyreklamoval „vyvolený národ“? Vykládat tzv. palestinsko-izraelský konflikt jen jako spor dvou nacionalismů o jednu zemi tak nestačí, protože v očích sionistů – a jak se nám snaží jejich propaganda poměrně úspěšně namluvit, i v očích „židokřesťanské civilizace“ jako celku – má pouze jeden z těchto nacionalismů právo naplnění.

Za normální situace bychom se ahistorickým nárokům na cizí území podepřeným bájnými vyprávěními mohli smát, podobně jako je například vysmíván ruský prezident Putin se svými vybájenými nároky na Ukrajinu. V případě Izraele je však třeba zpozornět, jelikož se právě v jeho případě ve veřejném prostoru a i u lidí jinak racionálních šíří až příliš snadno vyprávění opřené o mytizované výklady dějin, které jsme už rozebrali v minulých dílech tohoto seriálu – ať již šlo o vyprávění o Palestině jakožto prázdné či drancované zemi, nebo o lidech, kteří jsou vyvoleni jí kolonizovat –, které brání v přiznání palestinské identity a které funkčně znemožňují vyhlášení jakéhokoliv palestinského státu.

Duchovní poslání ugandské soudkyně

Dlouho například nebylo jasné, proč ugandská soudkyně Mezinárodního soudního dvora Julia Sebutindeová jako jediná ze sedmnácti soudců Mezinárodního soudního dvora zamítla v lednu 2024 všech šest předběžných opatření soudu k zamezení izraelské genocidy v Gaze a stejně tak jako jediná z patnácti soudců zamítla v červenci 2024 rozhodnutí soudu o nelegálnosti izraelské okupace Západního břehu Jordánu.

Její vysvětlení, které zpochybňovalo palestinskou entitu známými a lehce vyvratitelnými sionistickými tvrzeními, nebylo při naléhavé potřebě zastavit genocidu Palestinců v Gaze a jejich vyhánění na Západním břehu Jordánu důvěryhodné. I přesto se zdálo, že její argumenty – jakkoliv se ukázaly jako plagiátorsky převzaty ze sionistických zdrojů – se opírají pouze o často ventilované sionistické stanovisko popírající jurisdikci ICJ nad Palestinou s odvoláním k tomu, že neexistuje nic jako palestinský stát.

Jako kruciální se tak opět měla ukázat neexistence palestinského státu, jakkoliv se mohlo zdát, že je v důsledku jedno, zda jsou Palestinci izraelskou armádou hromadně vražděni pod palestinskou státností, nebo jako někdo, kdo údajně ani neexistuje. V souvislosti s negativním stanoviskem Julie Sebutindeová se tak mluvilo o jejím „disentním názoru“, což v českém povědomí o disentu rezonuje s představou někoho, kdo přichází s žádaným kritickým pohledem tam, kde převažuje autoritativní nepoučené rozhodnutí. „Disentní stanoviska“ ugandské soudkyně – od kterých se mezitím distancovala i samotná Uganda – tak nebyla zcela čitelná do doby, než sama přišla s vysvětlením pravých důvodů svých rozhodnutí.

V srpnu tato místopředsedkyně Mezinárodního soudního dvora v Haagu (ICJ), tedy nejvyššího soudního orgánu OSN, konečně odhalila tajemství spojená s jejím negativním hlasováním v případě Palestiny. Jak se nechala slyšet, její opakované negativní stanovisko k odsouzení potenciální izraelské genocidy v Gaze vychází z toho, že „bůh spoléhá na to, že budu stát na straně Izraele“, a jako soudkyně Mezinárodního soudního dvora je při svých rozhodnutích vedena přesvědčením, že se „čas krátí a ona je tak poctěna tím, že jí pán dovolil být součástí posledních dnů“.

Pakliže by někdo čekal racionální argumentaci vycházející z mezinárodního práva, povzbudí jej ugandská místopředsedkyně Mezinárodního soudního dvora k tomu, aby „sledoval, co se děje v Izraeli“. Jakkoliv nemůžeme s určitostí tvrdit, že víme, jak se přemýšlí v nejvyšších patrech českého ministerstva zahraničí, jeho podpora toho, „co se děje v Izraeli“, vypovídá o podobně iracionálním přístupu, který se nenechá nijak zviklat právními závazky a implementuje mezinárodní právo – byť alespoň s jiným odůvodněním - podobně neotřele jako ugandská soudkyně. Za této situace jsou veškeré úvahy o palestinském sebeurčení, natož o palestinské státnosti jen slohovým cvičením, které čelí absurdním zpochybňujícím úvahám šířeným přímo od mezinárodních autorit.

Pokud tak izraelský premiér Netanjahu „cítí duchovní a historické poslání“ – jak se nedávno vyjádřil – k tomu anektovat palestinskou půdu a vytvářet i za jejími hranicemi Velký Izrael, bude nejspíš rozhodovat o tomto frapantním porušení mezinárodního práva soudkyně vedená „boží vůli“. A to vše za podpory „hlasu Izraele v Evropě“, tedy českého ministra Lipavského, který si sice nemůže vzpomenout, jestli Izrael porušuje mezinárodní právo, ale jehož zástupci jinak ve Valném shromáždění OSN nehlasovali pro deklaraci k dvoustátnímu řešení, ačkoliv dvoustátní řešení Česká republika oficiálně podporuje. Neustálé zaklínání se souhlasem Izraele s dvoustátním řešení je o to trapnější tím, že Izrael soustavně ujišťuje, že žádnému palestinskému státu neumožní vzniknout.

Jakkoliv by se mohlo zdát, že je akopalyptické přemýšlení soudkyně Sebutindeová výstřední a výroky izraelského premiéra nepřijatelné, nejsou nijak ojedinělé. Ba naopak. Dovolávání se boží vůle, bible a „mise“ je koncovým argumentem kdejakého sionisty, který se dostal do úzkých, a základní floskulí křesťanského sionismu, který se výrazně zasloužil o vznik Izraele jakožto „židovského státu“. A tyto argumenty konečně udržují Izrael doposud. Mluvit však za této situace o „iracionalitě“ Palestinců žijících údajně proti modernímu Izraeli v temnotě myšlení, takže promarnili i příležitost vyhlásit svůj vlastní stát, je tak spíše obrazem nevědomosti, naivity či zlé vůle těch, kteří tento mýtus šíří.

Jaký stát?

Ugandská soudkyně nám ukázala míru iracionality u křesťanských sionistů. Se svým náboženským zanícením by mohla lépe vyniknout v letničním hnutí, než jako soudkyně Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Nicméně, také četní racionální představitelé západních zemí se leckdy přestanou chovat střízlivě, pokud jde o Izrael, a přicházejí s návrhy, které nemají s realitou mnoho společného.

Je jistým znakem absence kritického myšlení, že v době zesilující izraelské kolonizace palestinského území a pod hrozbou vyhánění podstatné části Palestinců z Gazy i ze Západního břehu Jordánu nepřemýšlí západní lídři ani tak nad sankcionováním Izraele či nad jinými prostředky, které by genocidu, etnické čištění, uměle vyvolaný hladomor a masové zabíjení Palestinců pomohly urgentně zastavit, jako spíše nad nereálnou možností vzniku palestinského státu v rámci iluzorního dvoustátního řešení.

Dlouholetý izraelský novinář Gideon Levy z izraelského deníku Haaretz rád připomíná, že požadavek vytvoření palestinského státu, tedy uskutečnění dvoustátního řešení, se vytáhne vždy, když je všem a hlavně Izraeli jasné, že je toto řešení nereálné. V posledních měsících možná pohnuti izraelskými zvěrstvy páchanými již druhým rokem v Gaze a izraelským násilím na Západním břehu Jodránu, kterýmžto nejsou schopni zabránit, přišly některé západní země jako Francie, Británie, Kanada či Austrálie s tím, že se chystají uznat palestinský stát. Aniž by tyto země deklarovaly jakkoliv účinné omezení finanční, vojenské a jiné podpory, kterou Izraeli i přes jeho páchání genocidy a válečných zločinů poskytují, a aniž by byla zodpovězena otázka, v jakých hranicích by takový palestinský stát měl vzniknout a jak by vypadal.

Vznikne snad v ostrůvkovitých palestinských bantustánech okupovaného území Západního břehu Jordánu, který je Izraelem záměrně fragmentarizován budováním osad a segregované infrastruktury právě proto, aby zde žádný palestinský stát vniknout nemohl? Vznikne snad v anektovaném Východním Jeruzalémě, odkud jsou za přihlížení Západu vyháněni Palestinci, na které je dokonce v rozvojových plánech města uvalen census, tedy procentuální podíl vůči počtu židovskému obyvatelstvu s cílem zajistit zde trvalou převahu židovské populace? Nebo by snad palestinský stát měl vzniknout v ruinách Gazy, kterou se chystá Izrael zabrat a etnicky vyčistit? Bude zde vysílený palestinský stát za financování morálně otřeseného Západu odpočívat v resortech Donalda Trumpa?

Požadavky Západu

Místo aby se západní země pokusily zodpovědět kruciální otázky pro vznik samostatného palestinského státu, místo aby se snažily účinně vymáhat loňské rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora (ICJ) nařizující Izraeli vyklizení osad z okupovaného Západního břehu Jordánu a Východního Jeruzaléma – lhůta k tomuto vyklizení vypršela k 18. září, a místo aby tyto země tlačily na dodržování předběžných opatření k zastavení „pravděpodobné genocidy“, vydané rovněž Mezinárodním soudním dvorem, genocidy, která byla potvrzena i v nejnovější zprávě OSN, tak s koloniální nadřazeností sobě vlastní přicházejí s požadavky směřujícími k Palestincům. Tedy těm, kteří se i přičiněním, podporou či s mlčením Západu dostali pod vládu izraelského apartheidu a které Izrael s pomocí jeho peněz v nesvobodě udržuje. Palestincům jsou teď západními státy předkládány podmínky blahosklonného uznání jejich okleštěného státu, který tak má být uznán na základě představ Západu, jako by nestačilo, kolik škod už dědictví jeho imperiálního a koloniálního dědictví v Palestině napáchalo. A jelikož svého izraelského spojence Západ k žádným ústupkům nepřinutí – uznán bude palestinský stát v posledku beztak jen symbolicky.

Británie šalamounsky oznámila, že palestinský stát uzná, pokud Izrael nepřijme kroky ke zlepšení „otřesné situace v Gaze“, čímž vyhladovělým a masakrovaným Palestincům nepřímo vzkázala, že zlepšení jejich „otřesné situace“ bude posuzováno úředníky britské vlády. Palestincům tímto prohlášením rovněž potvrdila přesvědčení, že uznání palestinského státu se odvíjí od vůle Izraele, tedy slib uznání může být kdykoliv vzat zpět, pokud Izrael povolí do Gazy pár pytlů humanitární pomoci navíc a deklaruje úmysl dosáhnout příměří a míru – a to jakkoliv bude třeba i nadále s britskou pomocí pokračovat v genocidě Gazy. Tímto vágním požadavkem si Británie v podstatě zajistila zadní vrátka k vycouvání od uznání palestinského státu.

Kanada se vytasila s podmínkou svobodných voleb, z kterých však hned vyřadila účast vítěze voleb minulých – hnutí Hamás –, a s požadavkem „demilitarizovaného palestinského státu“, aniž by upřesnila, jak chce zajistit bezpečnost takto odzbrojeného státu před Izraelem. Možná však Kanada chtěla svou podmínkou neúčasti Hamásu ve „svobodných volbách“ jen předejít opětovné blamáži Západu, který tak dlouho volal po uskutečnění demokratických voleb v Palestině, až po jejich uskutečnění v roce 2006 popřel legitimitu jeho vítěze. Západ tak znovu potvrzuje podezření, že výsledky voleb bude uznávat, jen pokud jsou v souladu s jeho politikou.

Kanada ve svém požadavku vypsání voleb rovněž neupřesnila, jak donutí Izrael, aby povolil volby do palestinského zastupitelstva na všech okupovaných územích zamýšleného palestinského státu, tedy i ve Východním Jeruzalémě. Což je legitimní požadavek, kterému však brání izraelská anexe města. Vedle zkorumpovanosti a nepotismu palestinské samosprávy a izraelských represích, byla neochota Izraele umožnit volby na celém okupovaném palestinském území jedním z hlavních důvodů k jejich několikerému odložení, neboť přistoupit na vyjmutí nějakých částí palestinského území z voleb by fakticky znamenalo uznat izraelskou anexi.

Pak zbývá ještě odpovědět, zda budou aktuálně do Gazy volební urny převáženy izraelskými tanky, či shazovány padákem s humanitární pomocí a zda bude plenta umístěna i u výdejních potravinových míst a vyhladovělí Palestinci tak před zastřelením dostanou možnost odvolit podle standardů západní demokracie. Samozřejmě je tady ještě otázka na okraj, jak Kanada zaručí, že Izrael nezadrží a nebude věznit v detenčních celách nově zvolené palestinské poslance, jak se stalo mnohým poslancům zvoleným ve volbách minulých. I oni tak strávili roky ve vězení, často jako političtí vězni v administrativní vazbě bez obvinění a soudu, kde byli vystaveni bití, mučení a brutálnímu zacházení.

Francie zase přišla s podmínkou plného uznání Izraele ze strany „demilitarizované Palestiny“, jako by Organizace pro osvobození Palestiny jako hlavní reprezentant Palestinců Izrael neuznala již k zahájení jednání v Oslu v roce 1993, a to dokonce aniž by kdy možnost vytvoření palestinského státu recipročně uznal Izrael. Otázkou pak zůstává, zda mají Palestinci znova nějak oficiálně uznávat Izrael i s plným vědomím toho, že tento provozuje na svém území apartheid vůči Palestincům, a tím pádem jej i legitimizovat – a zda se s uznáním Izraele mají vzdát též práva palestinských uprchlíků na návrat.

Francouzská podmínka demilitarizované Palestiny a odchodu Hamásu se podezřele přesně shoduje s požadavky, jimiž se aktuálně v rámci průběžně měněných cílů své „speciální operace“ ohání i Izrael a jeho armáda a které až příliš připomínají ono okřídlené „vzdejte se, nic se vám nestane“. Jde o požadavek, jehož splnění – jak potvrzují samotní izraelští vládní činitelé – nijak nezaručuje přežití Palestinců v ghettu Gaza, tedy je nijak neochrání před tím, aby byli z Gazy vytlačeni a ta se tak pro americké a izraelské developery stala realitním „zlatým dolem“. I přesto, že Izraelem stále revidované plány pro Gazu jen přibližují nové kolo etnických čistek, Západ nereaguje ničím podstatně jiným než – ve shodě a podle izraelských zájmů - dalším tlakem na Hamás.

Pro úplnost je třeba dodat, že s požadavkem odchodu Hamásu přišly i některé arabské země, čímž se v pomoci Palestincům v podstatě vyčerpaly – byly však za to odměněny pochvalou západních vůdců, a to i těch islamofobních. O správu nad pásmem Gazy zbavené současného Hamásu se přihlásila i palestinská samospráva v Ramalláhu, která je jinak v době páchání genocidy na palestinském lidu sotva slyšet, popřípadě se nechává ústy svého předsedy Mahmuda Abbáse spíše zostudit.

Iluze dvoustátního řešení

Bombastické ohlášení západních podporovatelů izraelského genocidního režimu, že uznají palestinský stát, se začíná rozplývat nejen s podmínkami, které si k tomu kladou, ale i s tím, jak země jako Francie, či Británie od svého záměru samy ustupují ještě před zahájením zasedání Valného shromáždění OSN. Dvoustátní řešení se tak opět potvrzuje jen coby diplomatická hra, zaklínadlo bez jakéhokoli záměru, které neberou vážně ani jeho nejvášnivější zastánci. Pokud Levy tvrdí, že dvoustátní řešení přichází vždy v době, kdy není reálné, můžeme jej doplnit tím, že přichází vždy v době, kdy coby kouřová clona odklání pozornost od toho, co je třeba skutečně řešit. Dnešní naléhavá potřeba zastavit izraelskou genocidu tak bude v OSN přebita prázdnými gesty vyhlašování nereálného státu. Návrhy na dvoustátní řešení jsou tak nejenže nereálné, ale odvádějí diskusi od reality samotné.

Dvoustátní řešení se již dávno stalo mantrou opakovanou za účelem zamaskovat zakořeněnou realitu jednoho státu - jen segregačně uspořádaného. Od řeky Jordán po Středozemní moře kontroluje Izrael životy všech Palestinců, kteří nemají rovná práva, nemají rovné zastoupení a žijí v několika segregovaných systémech vytvořených za účelem zachování židovské nadvlády. Tento systém kontroly již dlouho představuje apartheid, jak o tom ve svých zprávách píší renomované lidskoprávní organizace jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch, ale i izraelská organizace B' Tselem. Porušení zákazu segregace – tedy zločin apartheidu – potvrdil v případě Izraele před rokem i Mezinárodní soudní dvůr.

Navzdory této realitě však přesto přetrvává iluze o dvoustátním řešení, která vychází z idealizované představy toho, že palestinský stát je na dosah ruky, stačí jen, aby jej více států uznalo a aby se Palestinci a Izraelci na něm dohodli. Pak přijde konečně spravedlnost a mír. Tato mantra dohod nad dvoustátním řešením je přiživována navzdory tomu, že tzv. mírová jednání nepřinesla za tři desetiletí nic jiného než více izraelských osad na palestinském území, tedy i hlubší zakořenění izraelské okupace, větší krádeže palestinské půdy a silnější útlak Palestinců. A co je horší, násilí na Palestincích a výzvy k jejich odsunu, tedy k etnickému čištění, má většinovou podporu Izraelců samotných.

Po desetiletí izraelského kolonialismu spojeného se segregací a s etnickým čištěním je na čase konečně otevřít oči a přestat si nalhávat, že řešením je dvoustátní uspořádání. Není reálné, a jak jsme si ukázali i v předchozím díle, nikdy ani nebylo. To, co má dnes představovat zárodek budoucího palestinského státu v podobě palestinské samosprávy, je bankrotující zkorumpovaná autorita odtržená od Palestinců a závislá na Izraeli, kterému dělá bezpečnostního subdodavatele.

Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že dnešní palestinská samospráva neprojevující žádnou účast s izraelskými masakry Palestinců, a to nejen v Gaze, ale i na Západním břehu Jordánu, kde má požívat své autority, je jen jiný druh Izraele. Sice se přímo neprojevuje jako agresivní sionistický projekt, ale tím, že zabezpečuje status quo, který není ničím jiným než pokračujícím vyvlastňováním Palestiny a vyháněním Palestinců, se na izraelském projektu osadnického kolonialismu podílí. Okleštěna palestinská samospráva coby subdodavatel bezpečnosti pro sionistický projekt osadnické kolonizace, to je skutečný výsledek jednání z Osla, které mělo přinést naději na dvoustátní řešení.

Nakba jako kořen

Pokud tedy chtějí západní lídři hledat řešení palestinské otázky, nemohou začít odzadu, nemohou lpět na chybné diagnóze a snažit se napasovat realitu do úzkého vyfabulovaného rámce dvoustátního řešení. Ať už s vlastní státností, nebo bez ní, palestinská kauza bude přetrvávat, pokud nebudou řešeny její kořeny. A kořenem celého palestinského problému je Nakba, vyhánění Palestinců a zábor palestinské půdy. Nakba, která neskončila ani po téměř osmdesáti letech, a tak ji nelze ani považovat za věc odbytou a patřící minulosti.

Připomeňme, že během Nakby, která vyvrcholila v roce 1948, bylo vyhnáno na 750 tisíc Palestinců a zbořeno na 500 vesnic, ale dnes je jasné, že nešlo jen o ojedinělou událost, a to nejen proto, že k dalšímu vyhánění Palestinců docházelo po roce 1967 a v různých vlnách po celou dobu izraelské dominance. Nakba tak není jen sledem dramatických událostí, které je možné chronologicky uzávorkovat a tím vytěsnit při debatách jako již neaktuální, ale je ztělesněním nové struktury, která permanentně ničí, fragmentuje a přetváří palestinský život. Jedná se o proces založený na neustálém vysídlování a vyvlastňování.

Nekončící Nakba nejen udržuje nejdelší uprchlickou krizi od druhé světové války, ale také rozděluje Palestince do právního kastovního systému: na občany Izraele, obyvatelé Jeruzaléma, obyvatelé Západního břehu, obyvatelé Gazy a uprchlíky – přičemž v každém z nich jsou Palestinci vystaveni jinému druhu omezování a násilí, které má za cíl bránit palestinskému sebeurčení. Izraelem a jeho západními spojenci nepřiznaná a potlačená Nakba vyvolává zásadní a nevyřešené právní, morální a historické otázky, jako je status území dobytých Izraelem v roce 1948 a v roce 1967, právo uprchlíků na návrat, podřadné postavení palestinských občanů v Izraeli a všeobecné právo Palestinců na sebeurčení, bez ohledu na to, kde žijí nebo do jaké právní kategorie spadají.

Po celá desetiletí se západní vlády těmto otázkám vyhýbaly ve prospěch iluzí o dvoustátním řešení. Vyrovnání se s Nakbou je však předpokladem pro spravedlnost a tím i pro mírové soužití všech lidí žijících „od řeky k moři“. Dokud se však světoví lídři nevyrovnají s touto základní premisou – a nebudou podle ní jednat –, realita se jejich iluzím vždycky vzepře a oni se tak znova ukážou jako ti, kteří permanentně nedosahují výzvám doby. Projeví se tak znova a opět jako někdo, kdo je součástí problému a „nemá vybavení k jeho řešení“, kdo by však přesto chtěl „zase zpívat nové texty na kůru hlasem co nejsytějším“, jak kdysi brilantně popsal tento druh reprezentantů český herec Miloš Kopecký ve svém nesmrtelném projevu na sjezdu Svazu čs. dramatických umělců v roce 1987.

Valné shromáždění OSN je příliš vážnou půdou na to, aby se zde v době izraelské genocidy, ve které bylo už i podle izraelské armády zabito či zraněno na 200 tisíc Palestinců, marnil čas deklaratorním vyhlašováním palestinského státu, který sice má své insignie, ale nebude mít svou suverenitu. Světoví lídři se tak možná na chvíli budou vyhřívat na výsluní své vlastní odvahy, ale těžko si lze představit, že by nějak účinně vystoupili na pomoc jim deklarovaného palestinského státu, pokud budou v izraelskou odpověď jeho části anektovány do Izraele a pokud bude pokračovat vyvražďování a vyhánění Palestinců.

Jestliže chtějí tito lídři skutečně pomoci Palestincům k sebeurčení, měli by se zaměřit na příčiny, které tomu brání, a místo symbolického vyhlašování palestinského státu se zasadit o dekolonizaci Palestiny. Tedy žádat po Izraeli ukončení okupace, zrovnoprávnění Palestinců a umožnění návratu uprchlíků. Nástroje k prosazení těchto tří legitimních požadavků, které již dvacet let artikuluje nenásilné hnutí BDS, mají v podobě sankcí na Izrael, výzvy ke stažení investic a v podpoře občanského bojkotu. To by však nesmělo jít o stejné lídry, kteří se snaží hnutí BDS kriminalizovat.

Vrátit se k podstatě problémů neznamená recyklovat mytologické narativy dávné minulosti, které mají vyvinit současnou nespravedlnost - a na které jsme se zaměřili v úvodu tohoto textu - ale najít a pochopit kořen této nespravedlnosti v dějích nepříliš vzdálených. Kriticky pochopit souvislosti pak znamená odmítnout dominantní izraelské narativy a nabourat jejich hegemonii, kterou si ve společnosti skrze ideologii udržují. Cesta vpřed vede přes pravdivé pochopení minulosti až po podstatu moci, a je to konečně pravda, která – jak učil nejen Antonio Gramsci – osvobozuje. Pravda, která může osvobodit Palestinu, stejně jako nás samotné. Od mýtů, pověr a iluzí.

* * *

Pozice izraelského státu se v českém prostředí mnohdy přibližuje prizmatem mýtů naší vlastní minulosti, mezi kterými vyvstává zejména syndrom Mnichova a mnichovské dohody jako toho, skrze který se účelově pracuje jak s hrozbou Palestinců, tak hypotetického palestinského státu. V této perspektivě jsou Palestinci absurdně připodobňováni k (fašizovaným) sudetským Němcům a jako takoví mají představovat bezpečnostní hrozbu a civilizační ohrožení, kde palestinský stát má zhmotňovat negativum všeho, co civilizace reprezentuje. K blížícímu se výročí mnichovské dohody se tak v příštím dílu tohoto volného seriálu zaměříme na to, jak se s mnichovským syndromem pracuje právě ve vztahu k Palestincům a k palestinskému sebeurčení.