Prezident Biden Spojené státy velmi těžce poškodil. A odmítá si to byť jen připustit

23. 8. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
  • Biden prohospodařil mnohem více než výhodu pochybnosti, kterou každý nový prezident dostává na prvních sto dní ve funkci. Zlikvidoval i naději, že se Spojené státy po Trumpovi opět stanou spolehlivým a racionálním mezinárodním partnerem. 

Z tábora Bidenových příznivců, kde teď pozorujeme obdobné projevy tupého stranění jako mezi Donaldovými fans, se ozývá povýšený hlas. Analytici, komentátoři a média prý ve své omezenosti nechápou, že stahování z Afghánistánu je součástí velké strategické rošády Bílého domu, která zlepší postavení USA ve velmocenském soupeření s Ruskem a Čínou.


Prohraná válka ovšem obyčejně mezinárodní postavení žádné země příliš nevylepší - a to dokonce ani tehdy, pokud je zvládnuta aspoň natolik spořádaně, jako za Gorbačova sovětský odchod z Afghánistánu. Gorbačov také "svou" afghánskou intervenci nevyvolal, nicméně musel se s ní vypořádat. A i když Sověti tenkrát odjeli relativně "nablýskaně", mnozí mu to přičetli k tíži.

Když teď Bidenovy Spojené státy předvedly celému světu, že nedokážou v jedné asijské rozvojové zemi ochránit tisíce vlastních občanů uvězněných za kontrolními stanovišti islamistů, jen převeliký optimista může bez nejmenších pochybností dál věřit v kredibilitu jejich bezpečnostních záruk vůči Tchaj-wanu či baltským státům (Estonsku, Lotyšsku a Litvě) tváří v tvář čínské či ruské vojenské hrozbě. Přesněji řečeno muselo by jít o optimistu, který se dialektickým přechodem kvantity v kvalitu náhle proměnil v blekotajícího idiota. - Ale tím výčet průšvihů v oblasti pošramocené kredibility ani zdaleka nekončí.

Biden v červnu spojencům na summitu G7 v Cornwallu závazně slíbil, že zajistí bezpečnost v Kábulu, dokud se nepodaří dokončit evakuace. Pak se ovšem na tento slib zvysoka vykašlal a pro obranu Kábulu neudělal doslova nic. Francouzi evakuace svých občanů a afghánských spolupracovníků zahájili již v květnu a po Cornwallu v nich "drze" pokračovali. Britové, kteří se spolehli na Bidenovo slovo, jsou na tom teď podstatně hůře než "defétističtí žabožrouti", kteří si dovolili včas realisticky zhodnotit situaci a váhu slova prezidenta Spojených států amerických. Obecně nyní v Evropě vůči USA převažují nedůvěra a pocit, že se Američané dopustili zrady.

Joe Biden přitom podminoval a vyhodil do vzduchu i vlastní osobní reputaci. Prezidentské volby vyhrál s image slušňáka, kterému na rozdíl od agresivního a sprostého Trumpa nejsou cizí schopnost naslouchat a empatie. V afghánské krizi však předvedl, jak zuby nehty trvá na chybném rozhodnutí, zalhává jeho kontext i následky a projevuje nulovou empatii vůči lidem, kteří v důsledku jeho rozhodnutí trpí, pokud ovšem nejsou rovnou ohroženi na životě, právě neumírají, nebo dokonce již nezemřeli. Položte teď vedle sebe chování Trumpa a Bidena - a najděte pět rozdílů...

Je ironií, že Biden přitom současně navazuje i na nejhorší tradici nanicovatého obamovského mentorování. Na povýšené žvanění údajně nejmocnějšího muže planety, který při kdejaké příležitosti veřejně nastiňuje, co by jak ve světě mělo správně být a není, nicméně pravidelně nenásledují žádné jiné činy než uhýbání a ustupování agresorovi. Bidenovy sliby spojencům zkrátka váží přesně tolik, co Obamova "červená čára" použití chemických zbraní v Sýrii. Asadův režim se sice ekonomicky hroutí, chemické zbraně však vyrábí ještě devět let po Obamově ultimátu a dohodě o jejich "likvidaci".

Byl to také Biden, kdo zeširoka hovořil o tom, že po období trumpistického unilateralismu obnoví americké aliance. Teď své úsilí dotáhl tak daleko, že kandidát CDU/CSU na spolkového kancléře Armin Laschet po jeho jednostranném rozhodnutí o okamžitém stažení z Afghánistánu hovoří o největším debaklu NATO v celé jeho historii. Jaká to obnova!

Dalším Bidenovým heslem byla "globální obrana demokracie". Co si však myslet o globálnosti takové "obrany", která bez mrknutí nechá padnout jakkoliv nedokonalý demokratický režim pod útokem středověké autoritářské teokracie, těžko říci.

Konečně Biden a jeho tým před volbami slibovali, že se s nimi do Bílého domu vrátí kompetence a expertíza, a že obojí budou podporovat v celém státním aparátu. Avšak v kauze Afghánistán vidíme pravý opak zmíněného. Dochází dokonce k pokusu svalit vinu za chyby na zpravodajské služby, které jako jediné jednaly kompetentně a ve svých prognózách možného pádu Kábulu v řádu týdnů po stažení se nezmýlily. Na druhou stranu jsou obhajovány katastrofální kroky prezidenta samého a ministerstva zahraničí.

Pýcha moci, o níž si kdysi dovolil senátor James William Fulbright sepsat celou knihu, některým jedincům zkrátka nedovoluje připustit si, že jim svět z titulu jejich úřadu automaticky neleží u nohou a nemohou jej ovládat otevřením úst.

Škody, které Joe Biden zpackaným odchodem z Afghánistánu a urputným trváním na něm způsobil mezinárodní reputaci a postavení Spojených států, jsou nezměrné a velmi těžko napravitelné.

Opakování narativu, podle nějž prý všichni jsou blázni, jen Biden s Blinkenem letadla, je každopádně ani náhodou nespraví.

0
Vytisknout
8950

Diskuse

Obsah vydání | 27. 8. 2021