Afghánské postskriptum, aneb Co šlo udělat jinak a lépe

20. 8. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 8 minut
  • Po bitvě je sice každý generálem - ovšem předvídat důsledky náhlého stažení Američanů z Afghánistánu a účinně jim předejít rozhodně nevyžadovalo žádného strategického génia. 

Kongresové výbory - zpravodajský, pro ozbrojené síly a zahraniční věci, všechny kontrolované Demokratickou stranou - chystají vlastní vyšetřování Bidenova afghánského debaklu. V této souvislosti ovšem není příliš obtížné odhalit řadu oblastí, v nichž bylo třeba postupovat odlišně, pokud si Spojené státy chtěly při odchodu z Afghánistánu zachovat tvář.


Nebudu se zde zabývat věcmi, které byly udělány špatně za předchozích administrativ a měly být už tehdy provedeny jinak, ale soustředím se na to, co mohla udělat současná Bidenova vláda.

Za prvé, Bidenova administrativa se neměla cítit vázána dohodami vyjednanými za její předchůdkyně o nic více, než se jimi (ne)cítil vázán Talibán. Šlo o ostudné "mnichovanské" dohody, které během jednání zcela obešly bývalé afghánské úřady, nicméně předložily jim řadu ponižujících požadavků, na prvním místě propuštění 5 000 předních islamistů z vládních věznic. Talibán své závazky plynoucí z této dohody soustavně porušoval a otevřeně prohlašoval, že je nemá v úmyslu dodržet, mírová jednání jen využil k přípravě závěrečné ofenzívy. Biden sám odložil původní květnový termín stažení amerických jednotek nejprve na září a poté na konec srpna. Jenže pokud chtěl mít věci pod kontrolou, na přípravu stažení by potřeboval mnohem více času - a realisticky vzato je mohl bezpečně uskutečnit nejdříve v závěru funkčního období, tj. v roce 2024.

Byl přitom nejvyšší čas uznat skutečnou roli Pákistánu v kauze Talibán. Různí autoři podrobně obeznámení s problematikou se v zásadě liší v tom, zda podle nich je "afghánské" paštunské hnutí výtvorem pákistánské služby ISI, kterému úřady v Islámabádu dodnes aktivně pomáhají (jinak řečeno, zda je pákistánský proxy), nebo zda je ve skutečnosti Pákistánem plně ovládáno až dodnes, podobně jako jeho "indické" bojůvky. (Podle některých svědectví srpnová ofenzíva Talibánu probíhala nejen s pákistánskou logistickou a zpravodajskou podporou, ale také s účastí militantů původem z indického státu Paňdžáb "vypůjčených" z dalších (pro)pákistánských bojůvek.) Proto bylo nezbytně nutné jednat s Pákistánci o těchto záležitostech a předložit jim nástin tvrdých sankcí, kterým budou čelit, pokud se pokusí připravit a zorganizovat návrat svého Talibánu k moci v sousední zemi.

Harmonogram stahování z Afghánistánu sám o sobě v žádném případě neměl být veřejný a neměl být vůbec "provětráván" v médiích. Tak velí zásady operační bezpečnosti (OPSEC), které mají v podobných případech poněkud větší váhu než snaha překotně se populisticky zavděčit americkým voličům.

Než Američané odešli, bylo třeba zajistit, že afghánské ozbrojené síly budou v principu schopny fungovat samostatně. To se ale naprosto nestalo. Od taktických procedur až po logistiku nic neodpovídalo místním podmínkám. Vojáci byli cvičeni v případě potíží rutinně volat leteckou podporu, která ale nebyla v náležitém rozsahu k dispozici. Pro samotné NATO je do budoucna zcela nereálné, aby - jako v Afghánistánu - v některých případech jednotky velikosti čety volaly na pomoc strategické bombardéry s desítkami tun bomb. Tím spíše to platí pro armádu rozvojové země, která horko těžko zvládne s pomocí zahraničních kontraktorů provozovat skromnou flotilu lehkých bojových letounů. Vyzbrojené "drony" při průměrné afghánské technologické a vzdělanostní úrovni také rozhodně nepředstavovaly schůdné řešení.

Na dlouhém seznamu výzbroje dodané Američany do Afghánistánu chybí jakékoliv novější dělostřelecké prostředky. Od roku 2001 do roku 2021 dostali afghánští vojáci "nové" dělostřelecké zbraně pouze v jediném případě - když Turecko v roce 2007 darovalo 24 ks zastaralých, nemodernizovaných tažených amerických 155 mm houfnic M114. "Plánovalo se" posílení stavu původně sovětských 122 mm tažených houfnic D-30, ovšem ani plánovaných 204 ks zbraně s maximálním dostřelem 15,5 km by nemohlo v zemi větší než Francie zajistit náležitou úroveň podpory pozemních operací. Původně sovětské tažené 130 mm kanóny M-46 s dostřelem 27,5 km, kterých mívaly afghánské jednotky k dispozici zhruba 400 ks a jejichž modernizaci a údržbu rutinně nabízejí např. indické či izraelské firmy, byly dávno mimo provoz. Mobilní dělostřelectvo neexistovalo. Minomety byly reprezentovány sovětskými typy z 2. světové války.

Pozemní armáda země jako Afghánistán, pokud má operovat samostatně, bez závislosti na předimenzovaném spojeneckém letectvu, musí nutně spoléhat především na dělostřeleckou podporu. Obsluha a údržba dělostřeleckých zbraní ovšem vyžadují jistou minimální kvalifikaci a vzdělání. Pokud Američané nechtěli několik let čekat, až se vyškolí dodatečný afghánský personál, aby mohl provozovat rozšířený dělostřelecký arzenál, měli možnost např. na přechodnou dobu "půjčit" Kábulu vlastní kontraktory, případně jiné dělostřelce najmout v zahraničí. Pokud by se zůstalo u typu D-30, bylo možno jej nakoupit např. v Chorvatsku či Srbsku, kde se dosud vyrábí. Alternativně mohly být nakoupeny např. jihoafrické 105 mm tažené houfnice G7 s dostřelem 24 km nebo cokoliv jiného, co by splnilo požadovaný účel.

Spolu s bojovými jednotkami odešel z Afghánistánu i ekvivalent dvou logistických divizí tvořených zahraničními kontraktory. Pokud poté přicházely zprávy, že vojáci afghánských bojových jednotek nedostávají jídlo a v řadě případů dokonce ani munici, není na tom zase mnoho k divení. Američané chtěli postavit nové afghánské ozbrojené síly "na zelené louce". Vybudovat vlastní logistiku jim však nepomohli - a při odchodu ze dne na den rozvrátili i dosud fungující "zapůjčený" logistický systém.

Pokud USA při "mírových" jednáních s Talibánem plně obešly kábulské úřady, bylo velmi krátkozraké ze dne na den jim předat financování armády. Od Pentagonu měl vyplácení prostředků amerických daňových poplatníků převzít jiný "neafghánský" subjekt, možná i vytvořený speciálně za tímto účelem. Nikoliv politici, jejichž hlavním zájmem se poté, co byli poníženi a zcela vyšachováni z jednání o budoucnosti země, vcelku logicky stalo rychle si nakrást a emigrovat.

Vojáci, kteří několik měsíců nedostali služné, ale často ani potravu a munici, kteří byli vycvičeni tak, aby plně spoléhali na zpravodajskou, logistickou a leteckou podporu mocného spojence, ale ta náhle "přes noc" nebyla k dispozici, by v žádné zemi na světě neprojevovali přílišné bojové nadšení.

Připomeňme, že po roce 2014 se Američané v Afghánistánu jen velice zřídka ocitali v bojových operacích a většinu jejich ztrát měly na svědomí nehody. Boje v posledních letech zpravidla obstarávaly "nefungující" afghánské jednotky, které během dvaceti let přišly bratru o 70 000 padlých. Předtím než Biden nařídil definitivní stažení zůstávalo v zemi nanejvýš 3 500 příslušníků amerických bojových jednotek - to je např. zhruba desetina amerických sil na území SRN. Nyní se jen na samotném kábulském letišti nachází 6 000 amerických vojáků, které tam bylo nutno znova vyslat. V Kábulu a okolí se dosud nachází 11 - 15 000 amerických občanů. Ti se ale přes kontrolní stanoviště Talibánu, který požaduje vysoké výkupné, nemohou dostat k letadlům. Ve hře bude možná i nová ofenzívní bojová operace s cílem vyprostit rukojmí, která si vyžádá dodatečné posily.

Ze dne na den opuštěná letecká základna Bagrám severně od Kábulu by dnes umožnila přinejmenším zdvojnásobit rychlost evakuace cizinců a afghánských uprchlíků.

1
Vytisknout
8740

Diskuse

Obsah vydání | 24. 8. 2021