Je odpovídající reklamací za newyorské „11. září 2001“ nynější stažení US vojsk z Afghánistánu (až zatím na Kábul)?

23. 8. 2021 / Miloš Dokulil

čas čtení 9 minut

Zvláště když tu již byla nefunkční „saigonská rouška“ z dubna 1975?

(Asi je nutné pořád se s něčím vracet do minulosti, už pro tu jinak snad problematicky poučnou – ale nepoučenou! – současnost; i když by byl příští čas čitelnější… Ještě že jsem pár dní s tím dalším příspěvkem počkal? I když nebylo možné již několik týdnů nevidět z minulosti do nynějších nemálo zapšklých zítřků dotahovanou omšelou kulisu z Vietnamu! Právě 30. dubna 1975 došlo ke komunistickému triumfu nad vojenskými silami USA dobytím Saigonu. Americká vytčená osvoboditelská mise po nemalé řadě obětí a řadě let vojenských střetů s diktaturou nakonec tehdy neuspěla. Mezi poraženými zavládl zmatek: Lze ještě uniknout zkáze?)

 

 

Něco si musíme znovu připomenout:

Řada leteckých teroristických útoků na objekty a osoby v USA (včetně „Dvojčete“ v New Yorku; tzv. Světového obchodního centra) byla spojena se jménem Usáma bin Ládin a s jím založenou militantní muslimskou organizací al-Káida. A taky pak následně až se sugestivně traktovaným datem „11. září“ (v zkrácené a nás Středoevropany matoucí angloamerické verzi letopočtu “9/11“; i tu přední uvozovku jsem raději nechal nahoře).

Tento výše citovaný a původně zprvu jen saúdsko-arabský milionář nejdřív organizoval boj proti sovětské okupaci Afghánistánu (uskutečněné roku 1979). Nanejvýš neblaze pro neislámský svět proslul až tím 11. zářím 2001. Ne že by se Usáma bin Ládin vždycky a hned od počátku s tímto teroristickým programem s uvedeným zde datem ztotožňoval. Ale FBI měla za to, že důkazy toho jsou „jasné a nevyvratitelné“. Ale sám Usáma jako kdyby se ztratil se zemského povrchu. Odměna za jeho dopadení – vypsaná orgány USA – byla nejdřív 25, a pak 50 milionů dolarů. Nakonec se podařilo vypátrat Usámovo bydliště v Pákistánu, jej osobně zastřelit (2. května 2011) a nadto potom pohřbít v moři. V té době probíhaly vojenské operace USA (a jeho zhruba půl stovky spojenců) v Afghánistánu málem již 10 let (od 7. října 2001). Ty operace ovšem probíhaly dál… (vždyť jim nebylo konce; ze strany Tálibánu boje byly vedeny „partyzánsky“ a „záškodnicky“). — ((Navíc můžeme zkoumat, zda „zabití“ proslulého teroristy bez soudu nebylo spíše „vraždou“; i když tu doprovodně byly stovky jeho vesměs nic netušících obětí, materiální škody a ztráty životní pohody statisíců lidí nepočítajíce.))

Loni se rozmanitě začalo – nevojensky – vytrubovat, že letos do září poslání amerických vojenských sil v Afghánistánu skončí. Aniž se ozvěnou cokoliv nově dělo přímo v Afghánistánu kolem přinejmenším očekávatelného bezpečného předání moci. Tato „bezstarostnost“ ze strany vojenských sil USA a NATO začala být zcela zjevná teď v tomto létě. A aniž se nějak přiměřeně bilancovalo, co a jak se za těch skoro již dvacet let událo v „boji proti terorismu“.

Přitom: Ještě před 5 lety investovala vláda USA do „oprav“ (či do „souladného provozu“) areálu velvyslanectví USA v Kábulu překvapivě vysokou sumu 800 milionů dolarů a pak ještě (taky za prezidenta Obamy, ale předtím) posílila vojenskou přítomnost USA v Afghánistánu o 47 000 vojáků, na málem sto tisíc osob.

Přičemž domácí „vládní“ afghánská armáda byla po celou dosavadní dobu materiálně i operativně závislá na vojenské pomoci USA a spojenců NATO; aniž byla (a aniž bude!) za ni přijatelná náhrada. A aniž se předtím postupně stabilizovala bojeschopnost těch domácích vojenských jednotek (!). A aniž se přihlíželo nějak k tomu, že civilních ztrát na životech v těch různých střetech bylo ve zjevně „pacifikačním“ roku 2020 o 30 % víc než roku 2001, kdy „nepacifikovaně“ ty boje s nemalou vervou začaly. (Ty výchozí vojenské aktivity USA měly název „Trvalá svoboda“. Ani přiměřeně spořádaná evakuace těch, kdo nakonec teď míní tu afghánskou zemi opustit, není v srpnu 2021 pro takové lidí organizačně – ani politicky – zajištěna!)

*****

Těch námětů kolem afghánistánské problematiky by nyní mohlo být „na knihu“. Abychom ale neporovnávali jen vietnamskou zkušenost s tou afghánistánskou! Každá je bez ohledu na obdobné zatím vyústění zcela odlišná. Přesto; některé komponenty tu paralelně jsou.

Máme tu „hegemona“ světové ekonomiky, techniky, financí a politiky. Tím byly roku 1975 USA, s tehdy stále překvapujícím konkurentem, SSSR. A roku 2021? V řadě ukazatelů zůstávají USA (se svými 330 miliony obyvatelů) tím „hegemonem“. Ale Čínská lidová republika (po svém poměrně nedávném, ale stále rostoucím vědeckém a technickém rozvoji, se svými 1 445 miliony obyvatelů) je zřejmě tím zítřejším „hegemonem“, dnes již viditelně na cestě k tomuto přízračnému trůnu; též s již zjevnými ambicemi investovat taky v Afghánistánu. Přitom z východu je geograficky obtížně přístupným jeho „sousedem“. Pak tu je z východu a od západu jako další soused sunnitský Pákistán (226 milionů obyvatelů, muslimská opora pro afghánské nové politické – tálibánsky orientované – poměry a oblast, kam nejednou z Afghánistánu směřovali jeho emigranti; taky s významnou populací Paštunů, viz i mou stať v BL: Zádušní mše za Afghánistán?). Ze západní strany potom máme Írán (84,5 milionů občanů; i když šíitský, zatímco Afghánistán je většinou sunnitský; a tento stát je pro svět potenciální hrozbou svými možnými jadernými ambicemi ve své výzbroji). Teď dodejme sousedy Afghánistánu na severní straně tohoto státu: Turkmenistán, Uzbekistán a Kyrgyzstán (jejichž zázemím je od severu Rusko!). Neměli bychom teď necitovat taky Turecko! Ač je členem NATO, část své výzbroje má z Ruska, a je zároveň dědicem tradic Osmanské říše (zaniklé po první světové válce); také do Turecka směřovali emigranti z Afghánistánu.

Přidejme znovu, že Afghánistán je hornatou zemí, ale s již zjištěnými nemalými zásobami světově kýžených surovin; takže jde o stát s nabídkou lákavých investic (což platí o většině muslimských zemí ve zrovna uvažované oblasti).

*****

Jako kdyby tu ovšem vůbec nebyl na programu projekt vzdělávání a výchovy pro 21. století. I když jisté výhonky z druhé poloviny 20. století začaly v Afghánistánu rašit (včetně větší emancipace žen ve městech; venkov zůstával výrazněji pod vlivem opozičního Tálibánu).

Jenže ono tu nejde jen o nějaké vnější znaky kultury a vzdělanosti třeba zrovna Evropy po 2. světové válce, příhodně přenesené do jednoho muslimského prostředí. A potom s tím výrazně změněných postavením ženy jak v rodině, tak ve společnosti; když se žena mohla stát součástí i těch vazeb, které předtím stále byly jen „patriarchální“ (mohla přestat být jen „hospodyňkou v domácnosti manžela“ a „rodičkou jeho dětí“). Náboženství v Evropě se zjevně po roce 1945 stalo soukromou záležitostí jedince; a navíc i rodinné vztahy jako kdyby se obešly bez církevního požehnání.

Nemluví se a nepíše se teď celkem nic o tom, že Tálibán je orientován na veřejný život v příštím muslimském státě ve stínu Koránu; a potom tak, že náboženství a jeho – ovšemže muslimské – tradice mají prioritu před dalšími možnými faktory lidské existence. I lidský život může být obětován v zájmu víry. (Nejednou se tak děje; též při sebevražedných akcích proti jinak věřícím jedincům či společenstvím. Kdo v intencích „pravé víry“ v určitém kontextu nevraždí, jako kdyby neměl dost vnitřního „ohně“ pro její odkaz. Ne že by právě to sugestivně nepřitahovalo mladé a ještě společensky a osobně lidsky nezakotvené jedince k teroristickým činům.) — Na co všechno se v té afghánské při (USA vs. al-Káida/Tálibán) ze strany „Západu“ zapomnělo, to lze stěží bezbolestně bilancovat. (Nehledě okamžitě na vlastní vnitřní stupnici hodnot v muslimském světě, tkvící stále v odkazu 7. století a bez tolerance vůči jiným výzvám.) — Kdepak přitom uvízla ta „Trvalá svoboda“ z podzimu 2001?

-1
Vytisknout
3556

Diskuse

Obsah vydání | 30. 8. 2021