Je výrok Ivany Šťastné rasistický?

30. 8. 2021

čas čtení 21 minut
27. 8. 2021 jsme publikovali v Britských listech článek Pavla Velemana

Není přijatelné, aby Ivana Šťastná psala rasistické články a Parlamentní listy je publikovaly. V normálních zemích je to trestný čin


Šlo o výrok Ivany Šťastné, vedoucí odboru sociálních věcí Magistrátu města Ústí nad Labem, tohoto znění:

„29 let nemaká. A desítky takových. Občané, dívejte se, na co platíte daně."

Článek Pavla Velemana rozčílil Štěpána Kotrbu, který k tomu napsal polemiku. Publikujeme ji níže.

Avšak protože jde o otázku cíleného vyvolávání nenávisti vůči určité společenské skupině, musíme v této věci postupovat velmi opatrně. Je výše zmíněný výrok Ivany Šťastné rasistický?  


Z výroku Ivany Šťastné pro řadového čtenáře vyplývá dojem, že zmíněná "nepřizpůsobivá" osoba  odboru sociálních věcí drze tvrdí, že nechce "makat", a při tom stále dostává sociální dávky. Je to v České republice vůbec možné? Nebo je to známý, rasistický "urbánní mýtus", že Romové drze odmítají pracovat, a chudák stát a ostatní občané je musejí živit? K tomu vysvětluje Pavel Veleman:

V ČR je systém sociální politiky postaven na výpočtu tzv. životního a existenčního minima (je to velmi byrokraticko.sofistikovaný výpočet kalorií na den apod.). V praxi je toto existenční minimum normálně nastaveno a praktikováno úřady práce, které mají toto ve své gesci, že například sankční vyřazení z úřadů práce (probíhá zde klasické správní řízení ve věci sankčního vyřazení a pakliže k němu dojde, což může být naprosto banální nedocházení včas na předem domluvenou schůzku automaticky znamená šest měsíců bez sebemenšího příjmu, to znamená nevyplacení dávek existenčního minima. Klient si může zažádat o tzv. Mimořádnou okamžitou pomoc, což je finanční dávka poslední záchrany, ta však není u těchto klientů posuzována kladně. Pouze ústavní soud by mohl posoudit, zda je skutečně ústavně legální, nechat občana naprosto bez příjmu. Nikdy se to tam totiž nedostalo, takže v ČR je naprosto běžné, že jsou zde tisíce lidí bez sebemenšího příjmu....
Takže, nechci pracovat, plaťte mne je samozřejmě naprostý nesmysl, jelikož úřady práce mají velmi tvrdě nastavený systém sankčního vyřazení, kde důvod tzv. odmítáni vlastním přičiněním si zvýšit příjem, je nejvíce aplikovaný důvod k nepřiznání dávek hmotné nouze.  
Součinnost právě mezi ÚP a obcí by měl klienta dostat znovu do systému...Paní inženýrka vlastně ukazuje jak špatně je zde tato práce vykonávána...

Polemika Štěpána Kotrby. Další komentáře k této polemice jsou ZDE a ZDE:


Drzost sociálního pracovníka



Rozčílil jsem se. Za zneužití slova rasismus, zneužití emocí k citovému vydírání, křivé obvinění, za dehonestaci poctivého citování bezpříznakových statistických dat k odůvodnění zcela oprávněných výtek na adresu stávající a nefunkční politiky, které přitom zná každý pracovník referátu sociální péče a každý, kdo se zabývá sociální problematikou. Článek sociálního pracovníka Pavla Velemana „Není přijatelné, aby Ivana Šťastná psala rasistické články a Parlamentní listy je publikovaly. V normálních zemích je to trestný čin“ jako polemika s článkem vedoucí odboru sociálních věcí Magistrátu Ústí nad Labem Ing. Ivany Šťastné „29 let nemaká. A desítky takových. Úřednice vynesla čísla: Občané, dívejte se, na co platíte daně“ je plný svatého rozhořčení a plný falešných argumentů.


DiS Pavel Veleman z referátu sociální práce MČ Praha 10 přitom na svém Twitteru cituje TGM: „Práce je to, co nikdo nechce dělat.“ I v tom se mýlí.

Hned první věta Velemanova článku je falešná: „Vedoucí odboru sociálních věcí má přeci ze své pozice pomáhat a chránit klienty, jejich integritu, důstojnost a porozumět současnému stavu ve společnosti (komplexní problémy tzv. kultury chudoby, které má vedoucí sociálního odboru alespoň tušit a seznamovat s jejími následky většinovou společnost) a zejména upozorňovat politiky.“ To není náplň práce vedoucí odboru sociálních věcí. Zejména ne upozorňovat politiky. Zejména ne osvěcovat „většinovou společnost“ nějakými moudry. Porozumět „kultuře chudoby“ také netřeba. Termín sám je zavádějící teorií amerického antropologa Oscara Lewise (1914 – 1970) z šedesátých let 20. století, vzniklou na základě zkoumání sta portorických rodin žijících ve slumu San Juanu a padesáti rodin portorických imigrantů v New Yorku. Vlhký sen antropologa. Vzorce chování sociálně vyloučených nejsou neměnným jevem, „kulturou“, kterou bychom měli jako kulturu respektovat. Naopak. Cílem sociální práce není krmit dávkami další a další generaci nevzdělatelných a na trhu práce neuplatnitelných jen proto, že prababička byla negramotná kočující a žebrající cikánka (nebo portorikánec). Cílem sociální práce by mělo být vytrhnout vyloučené ze stereotypu „sociálního dna“ a donutit je k tomu, že pochopí, že kdo nepracuje, nejí. A že jiným způsobem obstarávat jídlo než prací nelze. Že krádež se trestá. A trest je odstrašující od opakování nepřijatelného chování.

Tou „kulturou“ není ani život mezi odpadky a injekční jehly v parku, ani stěny budov, počmárané tagy grafitti. Není jím ani vandalizace ostatního veřejného majetku. O soukromém nemluvě.

Problémem institucí sociální práce samozřejmě je hledání nebo i umělé vytváření pracovních míst pro nevzdělané či nedostatečně inteligentní. Náš svět se stává složitým, k obsluze řady i primitivních mechanismů je potřeba schopnost se učit, pamatovat si a dodržovat vnucený postup. V 99% už nestačí březové koště a popelnice na kolečkách k počišťování ulice. A tak jen některá moudřejší města či obce kupují březová košťata a lopaty na sníh namísto pouličního vysavače či sněhové frézy s desetkrát vyšší produktivitou jen proto, aby dalo pracovní návyky těm, kteří je nemají nebo je ztratili. Kteří třeba ani nemají doklad totožnosti. A přitom potřebují legální peníze na svou obživu.

V tomto umělém sociálním prostoru by ovšem stále, navzdory levičáckým snům o všeobecném základním příjmu, mělo platit, že nepracovat přinese větší bídu a trýzeň, než pracovat. Že nepracovat přinese hlad. Že krádež (byť chleba) přinese zatčení, soud a vězení. Že vězení přinese omezení svobody pohybu a násilím vyžadovanou povinnost pracovat.

Zrušení pracovní povinnosti ve vězení k dosažení legálního příjmu na úhradu nákladů trestu za Václava Havla udělalo z kriminálů rekreační střediska, ve kterých je zejména sociálním „klientům“ lépe, než na svobodě. Za „krádež prostou“ (bez překonání překážky, § 205 tr. z.) štangle uheráku, kartonu cigaret a flašky rumu v dostatečně velké úhrnné hodnotě (způsobí škodu nikoliv nepatrnou) se dá vyfasovat na podzim tři až čtyři měsíce natvrdo, což je příjemně vytopený penzion s televizí, třemi teplými jídly denně, teplou vodou, mýdlem, knihovnou a posilovnou, a to vše zdarma v době, kdy za postel a teplo v zimě všichni ostatní občané musí platit, minimálně nájem. Znám „klienta“ vězeňského systému, který byl takto trestán ve svém životě 36 krát. Každou zimu záměrně trávil v kriminále. Přitom to byl jinak naprostý poctivec a vcelku pracovitý, i když nevzdělaný chlap. Ke konci života chlastal. A nakonec čichal toluen. Pak umřel.

Výše dávek umožňující při snížení sociálního standardu na snesitelní minimum přežít na dávkách libovolně dlouho a přilepšit si z charit a sociálních programů je právě to, co vytváří onu „kulturu chudoby“, ghetta, slumy a nenávist k veřejnému prostoru „přizpůsobivé“ většinové společnosti.

Veleman se ptá, „jakou mohou mít důvěru klienti k celému odboru sociálních věcí“. Nikdo je nenutí, a nikdo nepotřebuje, aby měli k odboru sociálních věcí „klienti“ důvěru. Odbor má zákonem určenou povinnost, kontrolovanou nadřízenými a je jediným místem, kde mohou zákonem přiznaný nárok uplatnit. Nic víc. O soucitu a důvěře zákon nehovoří. A nic než zákon a podzákonné normy povinnosti pracovníků veřejné správy neurčuje. A ani určovat nesmí. Tak hovoří ústavní Listina. Per analogiam: stejně tak nemusíte mít důvěru v úředníka pasové agendy, celníka, policistu nebo soudce. I jim určuje jejich povinnosti zákon a nic víc. A nesmí dělat nic jiného, než jim zákon přikazuje.

Statistika je svině. Zvláště když nám sdělí přehled občanů, kteří jsou nejdéle v evidenci „uchazečů“ o zaměstnání. Ten seznam by měl být vyvěšen veřejně. Jak přijdou občané, kteří platí poctivě daně a sociální příspěvky k tomu, aby živili celý dospělý život spoluobčana, který NECHCE být zaměstnán jen proto, že jemu život příživníka na sociálním systému vyhovuje? Rozumím tomu, že takto živíme chronicky nemocné kteří se léčí a invalidy, kteří pracovat nemohou. To je solidarita. Rozumím tomu, když sociální dávky pobírají senioři, kteří si za život nevydělali na slušný důchod. I to je solidarita, byť někdy vynucená jejich nechutí OSVČ platit si důchodové pojištění. Ale odmítám být jakkoliv solidární s někým, kdo nepracuje třicet let a nemá dostatečný majetek, aby žil z jeho výnosu. To není údaj „nepravdivý“, ani „hrubě zkreslující“. To je údaj krutě přesný a ničící sny o povinnosti respektovat flákače. Protože člověk třicet let pobírající podporu v nezaměstnanosti a další dávky, který není klasifikovaný jako dlouhodobě nemocný či invalida, je flákač. Parazit a příživník, nikoliv „sociálně deklasovaný“.

Drzost, s jakou Veleman „vyzývá všechny sociální pracovníky v jakékoli pozici, ale i další občany, kteří se o sociální problematiku zajímají, aby podpořením tohoto otevřeného dopisu dali najevo této ženě, že skutečně nemluví za většinu sociálních pracovníků v oboru“ má co dělat s schvalováním a vyvoláváním nenávisti a zášti – přesně s tím, co chce pranýřovat. Nevyzývám nikoho k ničemu, ale cítím povinnost zastat se korektně sdělených dat o sociální práci na Ústecku, včetně řádně anonymizovaných statistických údajů o největších spotřebitelích dávek. Divím se pouze, že je jich pouze 25. Myslel jsem, že jich v tomto kraji bude několik set.

Pravdou je, že sociální systém je za posledních třicet let poškozen mnoha mýty a nedůsledností. Prvním mýtem je, že na vězně má doplácet společnost a ve vězení nemá být pracovní povinnost. To je omyl, který je třeba napravit. Vězeň musí PRACÍ vydělat jak na sebe, tak na provoz věznice. Práce je součástí převýchovného a socializačního procesu. O tom mohl vyprávět průkopník novodobé české penologie doc. PhDr. Jiří Čepelák, CSc., který až do své smrti vedl Výzkumný ústav penologický. Mezi zločinem a trestem má být nevyhnutelnost spojení.

Druhým, neoliberální pravicí rozšířeným mýtem je, že každý dospělý musí mít za sebe odpovědnost. Správně se ptá talmud: „Ale odpovídám-li jen sám za sebe, jsem to ještě já?“ — Talmud, Pirkej Avot 6a. Odpovědnost společnosti za jedince je nevyhnutelná. Pro případ že jedinec za sebe odpovědnost nemá (alkoholismus, narkomanie, psychické poruchy), musí existovat státní mechanismus dočasného či trvalého zbavení svéprávnosti bez účasti aktivistických právních trollů, nucená protidrogová, protialkoholní či psychiatrická péče s úplnou izolací „klienta“ od závadového prostředí a násilným donucením přijímat léky a léčebný režim. O propuštění má rozhodovat lékař na základě kritérií medicíny, ne soudce.

Stejně tak musí existovat institut legálního příjmu který je nutno vždy doložit a trestný čin příživnictví, trestaný vězením s případným odebráním vyživovaných osob. Prožít dětství v rodině narkomanů je pro společnost horší, než být jako sirotek v dětském domově. Polepšovna také není sprosté slovo, ale nutné opatření pro vštípení sociálních i pracovních návyků ve věku, ve kterém je to ještě možné. Jinak je další zastávkou vězení.

Čtvrtým mýtem je, že se sociální práce dá obejít bez kvalifikovaných lidí a peněz. Nedá. Titul DiS. by měl kvalifikačně stačit pouze pro donášku jídla seniorům. Samostatný terénní pracovník by měl být vysokoškolský specialista v oboru speciální pedagogiky, s profesionálním výcvikem a praxí. Těchto pracovníků je potřeba desetkrát víc, než jich nyní je, s patřičným ohodnocením, aby to byla těžká, ale dobře placená profese. Sociální pracovník by měl být současně v dennodenním kontaktu s preventistou kriminality a s dostatečně personálně zajištěnou městskou i státní policií. Neměl by se svými klienty soucítit či tolerovat jejich poklesky, ale měl by dbát na zákonná pravidla soužití, přestupky proti veřejnému pořádku a kriminalitu. Současně by měl provádět terénní psychosociální péči.

Součástí každé nemocnice by mělo být protialkoholní lůžkové zařízení, nehrazené z pojištění, ale z peněz klientů, případně z exekuce jejich majetku. Oproti tomu dobrovolná ambulantní i lůžková protialkoholní a protidrogová péče by měla být hrazena plně bez ohledu na to, zda „klient“ platí nebo neplatí zdravotní pojištění. Vyléčení je v zájmu společnosti. Nás všech.

Pátým mýtem, nejnovějším, je levičáckou ministryní školství naordinovaná inkluze ve školství namísto specializovaných dětských domovů, „praktických“ škol pro obtížně vzdělavatelné či internátních škol pro obtížně socializovatelné jedince. Speciální pedagogika není zbytečnost, ale nutnost. Neumí ji a nemá na ni psychické síly ani kvalifikaci každý učitel, byť y měl asistenty. Nelze to od něj ani očekávat. Jako rodič, byť levicových názorů, bych odmítl dát dítě do školy, ve které je třetina dětí „inkluzivních“ (čti nevzdělavatelných). Nechci, aby mělo ve svých spolužácích negativní vzory a nechci, aby se učilo být součástí takového kolektivu. Selekce dětí podle schopností se učit přispívá k vyšší efektivitě vzdělávacího procesu a k soutěživějšímu prostředí pro dosahování co nejkvalitnějších studijních výsledků. Čím dřív to ministři školství pochopí, tím lépe pro tuto zemi.

Psychotik, alkoholik a feťák nesmí používat občanských práv k legitimizaci svého chování. Feťák nemá právo fetovat. A je na státu a jeho mechanismech, aby mu v tom vší silou zabránil a izoloval ho od jeho závadového chování. To však neznamená, že nikotin, marihuana a alkohol ve společensky tolerovatelném množství je třeba jakkoliv kriminalizovat. Je to stejná hloupost, jako zakazovat prášky na spaní. Ovšem uživateli marihuany, alkoholu i prášků na spaní nepatří do ruky volant automobilu ani jiný způsob, jak ohrozit druhé. THC je v krvi přítomno měsíc. Pokud kdokoliv zaviní dopravní nehodou a najdou-li mu v krvi psychoaktivní látky či alkohol, ovlivňující jeho reakční dobu s schopnost úsudku, měl by dostat nepodmíněný trest, ztrátu řidičského oprávnění a propadnutí vozidla. Jednou a dost.

Existence soukromých exekutorů je zločin, který je třeba napravit. Stejně tak majetkovou odpovědnost nezletilých. Dítě by nemělo do života vstupovat s desetitisícovým dluhem za matkou nezaplacené popelnice či vodné.

Je třeba zajistit konkretizaci trestného činu lichvy, zejména určením maximální výše úroku z půjčky včetně penále a úroků a minimálního úroku z vkladu. Bankovní liberalismus vede k bezuzdnosti chamtivců a anarchii. Je třeba při té příležitosti říci, že nemravně vysoký úrok není třeba splácet a mezi dlužnou částkou a exekuovaným majetkem nesmí být nepoměr. Celková výše nákladů vymožení dluhu v legální výši nesmí být u malých částek vyšší než výše dlužné částky bez penále a úroků. Veškeré nadměrné náklady jsou nezapočitatelné a nevymahatelné. To, co zvládl Masaryk za tři měsíce od vzniku republiky, nezvládl tento systém za třicet let. Ostuda.

O děti vcházející do života v patnácti letech z dětských domovů se musí kompletně postarat stát, který rozhodl o jejich izolaci ze závadového prostředí rodiny (matka prostitutka, otec alkoholik, sadista apod.). Včetně jejich vzdělání, pracovního zařazení či možnosti bydlet v internátu. Jinak se stávají obětmi pouličního zločinu a prostituce, v další etapě plnící věznice a vyčerpávající sociální systém. Jim patří i nárok na sociální bydlení, odložení splátek apod..

Sociální systém poddimenzovaný finančně a personálně vede ke kriminalitě a hledání laciných populistických řešení. Ovšem sociální systém bez donucovacích nástrojů vede k toleranci závadových jevů, jejich rozšíření, zhoršení veřejné bezpečnosti, tlaku na ozbrojování jednotlivců a uplatnění individuálního práva na sebeobranu. K celkové únavě a rozkladu státu. Je svatým právem vlastníka zastřelit lupiče ve vlastním domě, na vlastním pozemku. I lupiče na útěku. Stejně tak má být svatým právem policie použít zbraň při pronásledování jakéhokoliv zločince v automobilu.

Takto upravený sociální (a trestní) systém nebude závislý na charitě, nebude své „klienty“ zanedbávat a nebude asociální. Bude přitom spravedlivý, preferující jako „normální“ chování zákona dbalých občanů. Nutně ale bude dražší. Platíme si tím nejen sociální smír, ale i značnou míru veřejné bezpečnosti. „Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.“ To řekl už básník Francois Villon. Takto upravený sociální systém ovšem bude vést ovšem k nutnosti legální obživy a respektu vůči normám „většinové“ společnosti bez tolerance k „odlišnému způsobu života etnika“ či jednotlivce. Bude popírat neoliberální lhostejnost k osudu druhého pod záminkou jeho „odpovědnosti za své činy“, o čemž píše Friedrich August von Hayek v knize Právo, zákonodárství a svoboda. Bude preferovat kohezi společnosti před právem jednotlivce na společnost kašlat. Spinozova „Svoboda jako poznaná nutnost“ soužití s okolím není uzurpováním svobody druhých.

Tolik můj osobní názor na stávající stav.

Dle mého názoru by se pan Veleman měl vyjadřovat také pouze za sebe. Jako já. Nereprezentuje nikoho jiného než sebe a nemá právo kohokoliv jiného reprezentovat. Ani v Ústí, ani na radnici Prahy 10, kde je zaměstnán. Mít představu, že jedině on a jeho názor reprezentuje jiné sociální pracovníky a jedině jeho vnímání práce páchá to správné dobro „klientům“ hraničí s odvahou Pissara reprezentovat křesťanství u domorodců Střední Ameriky. Prostě mesiášský syndrom, končící v krvi bezvěrců. Pokud chce Veleman usilovat o reprezentaci občanů, ať se svými názory kandiduje v Ústí do městského zastupitelstva či Sněmovny a své názory pak prosazuje úměrně svému mandátu tam.

Britské listy by se také měly více starat o to, co publikují ony a méně o to, co publikuje kdokoliv jiný.

Autor je mediálním a politickým analytikem,
mimo jiné jedním z autorů volebního programu ČSSD z let 1996-2000 a dlouhodobého programu ČSSD z roku 2000


1
Vytisknout
2259

Diskuse

Obsah vydání | 31. 8. 2021