Drsné příhody s bezdomovci
30. 8. 2021 / Vojtěch Landa
čas čtení
7 minut
Neuplyne
ani čtvrt hodina a je tu nový řev. Vysoký mladý bezdomovec, je
to pan Kaliňák, se vrhá na jednoho Roma. Chvíli to vypadá, že
na sebe budou jen řvát, ale pak mu dá Kaliňák hlavičku a objeví
se první krev. Kaliňák tu má ještě kumpána, který je
připravený zaútočit na kohokoliv, kdo by šel napadeného bránit.
Romů je zde sice víc, ale není to jedna parta, takže napadený je
v tom sám.
Padnou nadávky na špinavé cikány, což tady nikoho
nepřekvapí. Když člověk nemá nic a je na ulici, rád si zandává
alespoň na cikány. Ostatně i ta samotná nadávka špinavý cikán
je zde trapně nepatřičná, protože špinaví jsou tu úplně
všichni.
Máme štěstí, že tu jsme zrovna 3 muži, což vůbec
nebývá zvykem, protože zde pracují hlavně ženy. Tak vybíháme
a snažíme se agresory dostat od sebe.
Po pár zkušenostech v
charitě zjistím, že existují 2 fáze útoku. Úplné šílenství,
kdy dotyčný napadá všechny kolem. A běžná agrese, kdy se chce
rvát s někým, ale ne s personálem.
Máme štěstí, že tohle je
ten druhý případ. Takže nám stačí postavit se mezi ně a
postupně vytlačit agresora z místnosti na chodbu a z chodby na
ulici. Celou dobu se snaží nás přesvědčit, že byl přece v
právu, ale my to pouštíme oběma uchy zpátky do éteru. Who
cares?
Agresor
se vzteká, protože dobře ví, že ho čeká zákaz nejméně na 3
měsíce, tedy v podstatě na celou zimu. Až bude někde mrznout pod
mostem, bude ještě hořce litovat. Nejnebezpečnější agresoři,
které znám naštěstí jen z vyprávění, se tu obvykle zdrží
jen 2, 3 dny. Myslím 2, 3 dny poté, co jim skončí půlroční
zákaz. Ty 2 dny jsou tak limit, který jim jejich temperament dovolí
se do ničeho nezaplést. Pak žluč-cholé znovu vypění do varu a
už to lítá. Konečně za Kaliňákem zabouchnou dveře. Policii
nakonec stejně zavoláme, ale je to k ničemu. Zranění není nijak
velké, tak to nemá smysl řešit. Ostatně, čím pohrozíte
bezdomovci? Že si půjde sednout do tepla s pravidelnou stravou?
Jak
často napadnou někoho z personálu? To je asi nejčastější
otázka, na kterou se tu ptají všichni noví zaměstnanci. Ten
večer jsem vyfasoval mazáka Karla a ten mě zrovna nepotěšil.
Ukázal mi velkou jizvu: „to mám ze zlomené ruky, když mě
napadli v noclehárně.“ Ten teda umí povzbudit nováčka -
motivační Ted Talk jak vyšitej. Ale obecně se to nestává příliš
často. Musíš prostě doufat, že budeš mít štěstí. A být na
pozoru.
Po
konfliktu za mnou chodí Romové a mají různé dotazy. Jestli dělám
karate nebo tak, že prý vypadám docela sportovně. Přemýšlím,
jestli mám lhát, anebo jim popravdě říct, že jsem změkčilý
intelektuál z dobré rodiny, který si po cestě do práce čte
Kunderovu SLAVNOST BEZVÝZNAMNOSTI. Takže v bitce bych na sebe moc
nesázel, ale pokud chtějí vyložit Kunderovu anekdotu o Stalinovi
a 24 koroptvích, tak jim zdarma nabízím kvalitní literárně-vědní
rozbor. Raději pak dotazy zahraju nějak do autu.
No, proti
zkušenému ramenatému kriminálníkovi, a i takové tu máme, bych
určitě moc šancí neměl. Naštěstí je tu i spousta hubených
pervitinových závisláků, které už ulice ohoblovala tak, že víc
štěkají, než koušou.
Večer
se vyhrocuje. Oba agresoři si kolem sebe nabalili hlouček fanoušků,
čekají před vchodem a slibují Romům pomstu. Voláme znovu
policii, ale dobře víme, že je to jen symbolické gesto. Kaliňák
z nich má beztak akorát srandu. Proto se rozhodneme napadeného
ubytovat přednostně a vůbec ho nepustíme ven do fronty.
Jako
jediný mám šichtu do 9, jsem z toho lehce nervózní, že tu budu
pár hodin sám, ale kolegové mě uklidňují. Prostě si jenom
musím dát pozor, abych ty agresory nepustil dovnitř. A pokud by se
náhodou dovnitř dostali, stačí mi jen zabouchnout dveře v
kanceláři a zavolat policii, takže reálně mi vlastně hrozí
mnohem menší nebezpečí, než když jsme ten konflikt roztrhávali.
Stejně jsem z toho ale rozhozený.
Pouštím
proto všechny osobně a ne přes bzučák, abych měl jistotu, že
nikdo neproklouzne. Lidi z azylového domu, kteří tu jsou ubytování
a vrací se z města, to pochopitelně štve, protože je to
pomalejší, takže se vztekají.
Jsem
už tak vystresovaný z celého náročného dne, že když mě mladý
Rom začne znovu vyjmenovávat, co všechno dělám blbě, tak mu
vztekle odpovím, že je mi úplně fuk, co si o mně myslí. Pak za
sebou zabouchnu dveře a jdu mu vydat klíče od pokoje. Když mu je
dávám, tak se jeho nasranost změní ve smích a začne si mě
dobírat.
„Ste
nějakej nervózní, ne, pane sociální? To chce klid, všechno bude
fajn,“ říká posměšně a bere si klíče.
Už
mu na to nic neříkám, ale vnitřně mě to ještě víc naštve,
jak mizernej jsem pokerovej hráč a jak na mně každej pozná, když
mám strach. Vše už proběhne v klidu a v 9 večer končím a mizím
domů, mám toho po krk.
Naštěstí mám pár dní volno, když se
pak znovu hlásím do šichty, vítají mě dveře zaplněné
dřevěnou deskou. Ani se nemusím ptát, Kaliňák se nám mstil za
to, že ho někdo nepustil dovnitř. V břichu to nervózně
zašplouchá při pomyšlení, že tu frustraci nemusí vždycky
schytat jenom skleněná výplň, ale třeba naše tvář. Rizika
téhle práce no. Co už.
9105
Diskuse