Sladký nový styl a Dante Alighieri

2. 9. 2021 / Boris Cvek

čas čtení 30 minut

Za předchůdce sladkého nového stylu se považuje Guido Guinizelli (který žil někdy v letech 1230 až 1276). Působil jako právník a soudce v rodné Boloni. Roku 1274 byl odtud vypovězen kvůli svému ghibellinství. Zpočátku byl pod vlivem Sicílie a Provence, pak ale dochází k osobité poezii. Zmíním se zběžně o jeho sonetech a o kancóně V šlechetném srdci láska je a byla, která se stala manifestem celého směru. V sonetech narazíme na naprosté idealizování a vyvýšení milované ženy. Jedná se především o duchovní idealizaci: dívce náleží všechna čest a chvála; dosud se nezrodila jí rovná žena;  přináší „každé kráse krásu“; v její přítomnosti nemohou být lidé špatnými atd. Guinizelli je vždycky jemný, umělý, mnohoslovný, moc obecný – někdy ale, když líčí smyslový dojem, je to živá a krásná poezie, jako např. první dvě sloky sonetu Viděl jsem jitřenku, jež zahořela. Ze sonetů lze tak či tak cítit nenaplněnou lásku, skrytou a trýznivou, nábožnou touhu. Snad to můžeme lépe pochopit, když uvážíme, že podle Danta byl Guinizelli homosexuální. Dalším rysem této poezie je personifikace Lásky (eventuelně boha Lásky), která se propojuje s mravními ideály.

Tento text, jímž se vracím k Dantovi Alighierimu, byl původně zveřejněn v mém časopise Téma (v listopadu 2006). 

Ale o tom už je zmíněná kancóna-manifest. První, čeho si u všech básníků nového stylu (tzv. stilnovistů) čtenář asi povšimne, je umělost a důraz na formu. Verše plynou vznešeně a měkce, rýmy jsou téměř dokonalé, střídají se podle složitých schémat (z nichž sonet je snad nejjednodušší) a všechno tu má tendenci k abstraktním, rozumovým polohám. Guinizelliho kancóna shrnuje určitou filozofii lásky. Mluví o Lásce, která je zákonitě spojena se šlechetností (jako oheň a teplo). Příroda musí srdce zjemnit a zušlechtit (asi ve smyslu: člověk musí být jaksi šlechetný od narození) a potom přijde na řadu „paní“, žena, která srdci dá lásku (s malým písmenem). Odmítá se urozenost rodová, naopak se zdůrazňuje šlechetnost srdce a vůle k vlastnímu zušlechtění (emancipace měšťanů). Paní je připodobňována k Bohu: jako on vládne nebesy, tak ona vládne zamilovaným. Ale básník si uvědomuje své rouhačství. Bůh se totiž ptá, proč dal chválu, která náleží jen jemu a Marii, své paní. Omluva spočívá v tom, že měla vzhled a šat anděla z Boží výše, a proto prý nebyl hřích ji uctívat. Tato zvláštní filozofie v sobě obsahuje obrovskou potenci mnohotvárnosti, shrnuje náboženství, milostný cit, primitivní vědu i smyslovou krásu – na druhou stranu je velmi neurčitá. Domnívám se v ní vidět převlečený platonismus: láska souvisí s dobrem, smyslová krása je jakýmsi prvním stupněm (ale důležitým), předpokládá šlechetnost a v péči o šlechetnost dochází k Lásce – oproti Platónovi v této filozofii člověk nejde dále vystoupením nad milostnou lásku, ale v její intenci (asi ozvuk arabské mystiky smyslovosti). Nad Láskou a s ní v součinnosti je pak Bůh a ortodoxní katolická teologie. Po básnické stránce je Guinizelliho kancóna příliš bez prožitku, rétorická, málo hutná a zní jako traktát. Přirovnání, která používá, působí dost otřepaně, není tu smysl pro detail a básnická invence.

Současníkem Guinizelliho byl Guittone d´Arezzo narozený okolo roku 1225 v Arezzu a zemřelý ve vyhnanství krátce po roku 1293. Je vůdčí postavou družiny toskánských básníků po něm nazvané. Guittone je autor rozsáhlého díla, které se dělí ve dvě období. V tom prvním píše milostné sonety a kancóny, v druhém (po vstupu do řádu) se orientoval na náboženské a moralistické laudi či epištoly. Podléhá provensálskému vlivu, je pedant, formalistický hříčkař, rád pěstuje temnou poezii srozumitelnou jen pro zasvěcence. Jeho přínos k dějinám literatury je spíše na poli prózy. 

Mezi guittoniany náleželi Onesto Boloňský, notář SemprebereOrlandino Orafo a mnoho jiných. Jedná se o zcela bezvýznamné básníky. Mezi prostřední básníky této doby náleží také Brunetto Latini, zmiňovaný s velkou úctou a obdivem Dantem v Božské komedii. Latini byl Florenťan narozený kolem roku 1210 až 1220, jedná se o literárně plodného učence, který napsal sedmislabičným, sdruženě rýmovaným veršem sumu tehdejšího scholastického vědění, kterou nazval Poklad menší a jejímž obsahem je přírodověda, zeměpis, etika, politika atd. Obtížně zařaditelný je kromě Latiniho také Bonagiunta da Lucca (poslední čtvrtina 13. stol.), jejž Dante v Očistci považuje za mezník mezi starší sicilsko-provensálskou poezií a stilnovisty. Čím se sladký nový styl  (il Dolce stil novo) vlastně liší od Guittona a jeho směru? Obsahem – ten pak umožňuje rozvoj géniů, na které měl tento směr štěstí a kteří zvládli formu a melodii básnění často téměř k dokonalosti. 

Prvním z nich je Guido Cavalcanti (asi 1255 – 1300). Cavalcanti byl urozený Florenťan, vášnivý straník tzv. bílých guelfů, byl těsně před svou smrtí z města vyhoštěn a umírá po návratu zpět. Povahově byl zasmušilý samotář, filozof, jemný melancholik, ctitel mnoha žen, který platil za kacíře a epikurejce. Od roku 1283 důvěrný přítel Dantův. Je autorem jednoho z manifestů stilnovistů, tzv. Kancóny o povaze lásky, která je těžce srozumitelná pro svoji abstraktní scholastičnost. V sonetu Vy máte v sobě všechno, co je krásné nacházíme celkem konvenční idealizaci ženy (objevuje se tu jaro, přirovnání ke slunci, žena je spásou pro všechny, Guido dokonce prosí všechny ženy, které vídá s vyvolenou, ať ji uznají za nejlepší ze všech). Podobný je i sonet Kdo je ta paní, k níž zde každý vzhlíží, ale v jeho závěru se ozývá disonance: Guido se vyznává, že nemá dost ctnosti, aby mohl tu paní pochopit. Za přímo trýznivý pak lze označit sonet  Vy, jež jste do mne vnikla očima (formálně týž jako Vy máte…), kde jemně, stilnovisticky žaluje, že ho paní vytrhla z kontemplace – a že ho Láska začíná „ukrutně ničit v úzkostech a štkání“. Guida drtí „nápor lásky“, ten „má svoje zřídlo v krásném vašem oku“. Konečně báseň uzavírá nádherné trojverší: „A trefil najednou tak přesně cíl, / že se má duše probudila prudce, / když uviděla umírat mé srdce“.

Naivní, skoro dětsky prostý a čistý lyrický svět stilnovistů (který téměř a priori znemožňuje zachycovat zemitě reálné pocity) výborně demonstruje jiná Guidova poezie. Nejprve poněkud výrazově i obsahově chudší sonet My jsme ta pera bázní rozechvělá (v níž prosí vyslané psací potřeby paní básníkova srdce o nepohrdání básníkem). Hlavně však kancóny Pastýřka v háji ovce popásala Pohroužen do dum o lásce jsem potkal. V obou je sladkost nového stylu až lepivá, šišlavá, idealizace vede v plytkost. Výraz je konvenční, chudý a tón prozaický. Nastíníme si jen obsah první kancóny: Guido vidí krásnou pastýřku, tu pozdraví, ona mu odpoví na jeho otázku, že chodí „hájem sama, samotná“ – je tak milá a ptáci zpívají tak krásně, že Guido se s ní zatouží „potěšit“. Poprosí ji a pastýřka nejen neodporuje, ale podívá se na něj s touhou a zavede ho do svěžího loubí, kde je Guidovi „blaženě a sladce“. Jak to přijde, že zkušený muž, politik, zasmušilý filozof píše takovéto verše? Prožitek se z nich zjevně vytrácí pod pouhou líbivou konvencí – ale přesto… Dolce stil novo se takto ukazuje jako způsob, jak psát v epoše komun o svých prožitcích a zároveň tak angažovat duchovní horizont. Zasmušilý Guido mohl určitě nosit ve svém srdci všelijaké zidealizované světy – a proto koneckonců mohl být zasmušilý (protože je nenacházel). Guido asi neměl Dantovu víru, aby od celkem povrchní milostné lyriky přestoupil k náboženskému ideálu, k Božské komedii. 

Dante Alighieri (1265 – 1321) bývá považován za největšího italského básníka a určitě jednoho z nejnadějnějších kandidátů na krále všech básníků vůbec. Boccaccio o něm říká, že byl prostřední postavy, v ramenech poněkud shrbený, měl orlí nos, snědou pleť a neustále zasmušilou a zamyšlenou tvář. Oděný býval „co nejpočestněji“, byl „podivuhodně slušný a zdvořilý“, v jídle a pití co nejmírnější. Také prý nikdo nebyl nad něho pozornější ve studiu. Villani (dobový kronikář) zase viděl Danta jako poněkud domýšlivého, nepřístupného a pohrdlivého. Jeho život ve stručnosti vypadal takto.

Dante byl Florenťan, pocházel ze zchudlé šlechty, která patřila ke guelfské straně – brzy po jeho narození se podařilo guelfům Florencii ovládnout. V devíti letech poprvé uviděl osmiletou dívku Beatrici, do které se zamiloval a která hraje ústřední roli v jeho celoživotním díle. Ve dvanácti letech byl ale oženěn s dívkou Gemmou, s níž měl později tři syny a jednu dceru. Rodina se v jeho poezii neobjevuje (o dceři se má za to, že vstoupila do kláštera a vzala na sebe jméno Beatrice). Roku 1282 se mění ve Florencii ústava a vlády se ujímají představitelé cechů, tzv. priorové (mezi hlavní cechy patřili zpracovatelé a výrobci sukna, výrobci hedvábí a bankéři). Tímto je z politiky vyloučena klasická šlechta (která měla ghibellinské tendence) i lid. Rok poté Dante potkává po devíti letech opět Beatrici a je odměněn jejím pozdravem. V roce 1283 také začíná psát první básně svého raného díla Nový život. Beatrice ve svých čtyřiadvaceti letech umírá a Dante hledá útěchu ve filozofii a kolem roku 1295 prochází jakýmsi bohémským obdobím. V jeho životě se objevují jiné ženy a on ve své poezii výslovně tento odklon od lásky k Beatrici uznává, když pro ně píše milostné verše (např. básně na nelítostnou paní Petru). Dante se přitom účastní politiky a roku 1300 se na dva měsíce stává dokonce jedním z priorů. 

Ve Florencii tehdy nevládla jednota a guelfská strana byla rozštěpena na dvě frakce, z nichž každá byla vedena mocnou rodinou (tzv. Bílé vedli Cerchiové, ti představovali umírněné guelfy, relativně blízké ghibellinům; radikální guelfy, tzv. Černé, vedli Donatiové). Na radu Dantovu, který patřil k Bílým, došlo k vypovězení sedmi předáků obou stran (mezi jinými i „prvního z Dantových přátel“, jak ho básník sám nazývá, Guida Cavalcantiho). Roku 1301 intervencí kurií vyslaného Karla z Valois získávají ve městě převahu Černí a Dante je 27. ledna 1302 odsouzen k dvouletému vyhnanství a potupné pokutě. Když rozsudek z exilu odmítnul, byl přinucen k doživotnímu vyhnanství, neboť by byl upálen, kdyby byl zadržen na florentském území. Básník se už do konce života neměl vrátit zpátky. První dva roky vyhnanství se snaží spolu s ostatními vyhnanci do Florencie dostat zpátky, ať s pomocí zbraní nebo politiky. Rozejde se ale i s nimi a udělá se „stranou sám pro sebe“.

V letech 1304 – 1308 začíná psát Hostinu, filozofické komentáře ke svým vlastním alegorickým kancónám; tento spis je zajímavý tím, že k tak abstraktním úvahám používá italštinu, tj. lidový jazyk (což bylo tehdy nezvyklé). Kromě nedokončené Hostiny píše také nedokončené (nyní však latinsky) pojednání O lidové mluvě, které má význam z hlediska historie lingvistiky a poetiky. Později napsal (také latinsky) spis O jediné vládě. Všechna tato teoretická díla obsahují autobiografický prvek, výslovně autobiografický je i Nový život (italsky) – a Dantovo arcidílo Božská komedie (italsky), kterou začal psát někdy v prvních letech vyhnanství. Lze snad říci, že Dantův vesmír se točí kolem Danta a to v nebývalé šíři a intenzitě. V roce 1315 odmítá básník z Florencie nabídnutou milost (zdůrazňuje přitom nejen svou nevinu, nýbrž odmítá takovou potupnou odměnu za „pot a nepřetržité námahy studia“ a prohlašuje se za hlasatele spravedlnosti, jenž vytrpěl bezpráví). Svou básnickou dráhu zakončuje dvěma latinskými eklogami z roku 1318 a v noci z 13. na 14. září 1321 umírá ve věku 55 let.

Jeho básně se obecně vyznačují velkou slovní zásobou, důrazem na znělost a hladkost, lehkostí, obsažností, smyslem pro detail, bohatými a výborně volenými obrazy. Z období před Novým životem je kouzelný sonet obracející se ke Cavalcantimu Kdyby nás, Guido…, který jednak ukazuje Danta jako vynikajícího veršovce, jednak září mladickou hravostí, pocitem pohody, naivitou, snovostí a smírem. Krásný je také sonet líčící hon a Dantovu rozkolísanost: na jedné straně vidí půvab honu i jeho volnost, lásku ale považuje za marnou snahu; jednak se stydí před Láskou, že opouští „ženy, vždy tak spanilé“. Tyto rané básně dýchají hravou nápaditostí, ostrovtipem a nevyznívají vážněji. V jedné kárá své oči (mor na ně!), že nerozpoznaly to, co by měly vidět, i kdyby neviděly; pochopitelně krásu nějaké paní. Láska je opět cosi mystického, co se vymyká obyčejnosti a co se tím konstituuje ve své mystice a centrálnosti pro život. Zatím je „hynoucí srdce“ i „služba paní“ cosi, co zazní spíše žertem, přičemž se skutečný prožitek koncentruje v „má mladá slůvka, která svila / ty sloky z květů plných rosy“.

Zdá se, že Dante měl při své citovosti, vášnivosti, křehkosti a velmi energickém charakteru a také díky básním, jaké psal Guinizelli, stále silnější představu lásky a touhy po ní. Nebyla to asi láska v pravém smyslu reálná, ale připouštěla celou škálu od smyslnosti po zbožnění, která v Dantovi žhnula. Ocitl se tedy možná v podobné situaci jako don Quijote a musel si najít svou Dulcineu – jaký div, kdyby v takové situaci přišel na řadu nějaký prožitek z dětství a idealizace jeho hrdinky? Takový vývoj cítíme za kancónou Jsem spanilé a divukrásné dítě, kde začíná Dantův mýtus o Beatrici. Beatrice vystupuje jako dítě přišlé z nebe, aby potěšilo pozemšťany; říká: „a kdo mě zří a nezamiloval se / nemůže nikdy lásku pochopit“. Tuto mystiku lásky může chápat prý jen ten, kdo prožil lásku. Hlavním médiem lásky jsou jako i u jiných stilnovistů oči, v nich Dante nachází kohosi, kdo se později bude stále více profilovat v oscilaci mezi pohanským Amorem a křesťanským andělem.

 V Dantově lyrice brzy převažuje bolest a myšlenky na smrt; je to obsah prožitý, ale spíše ve smyslu citu odehrávajícího se především v jeho imaginaci a jen bez kontaktu k vnější reálné osobě. Dante žárlí, koketuje se sebevraždou, ozve se v něm i náboženství, které se naklání až k pohanství, když říká, že to, co člověk na tomto světě ztratí, to na onom dostane od Lásky zpět. Objevují se  znamenité sonety vycházející z intenzivního milování plného básnických vizí, jako např. Zavítal ke mně… Dante ovšem nikdy nepřekročí imaginární sféru a jeho kontakty s Beatricí budou minimální. Tady někde se začíná Nový život (rediguje ho asi v letech 1292 – 1293), který se skládá z básní a prózy, jež dohromady vytvářejí retrospektivně nahlížený příběh lásky k Beatrici.

Prozaické výklady básní, jaké nacházíme v Novém životě, nejsou novum podobně jako číselná symbolika či pověrčivost (všechno najdeme u starších provensálských básníků). Oproti minulosti a ostatním stilnovistům je Nový život ovšem velký krok kupředu: neomezuje se na zachycení pouhého okamžiku lásky, ale líčí její příběh, v němž vystupuje Dante jako subjekt, jehož prožitky a osud právě pro svou opravdovost stojí za to, aby byly ztvárněny. U ostatních básníků cítíme víc pózu, u Danta je námětem pravda prožitku. Na začátku sbírky Dante prózou líčí první setkání s Beatricí ve svých devíti letech, pak druhé po devíti letech (tedy v jeho osmnácti) a její pozdrav o deváté hodině dne druhého setkání. Je to idealizace, ušlechtilost, rozhodující životní pohnutí. Potom měl sen, napsal o tom sonet, který rozeslal přátelům, aniž prozradil jméno paní, které se týkal. Má v něm intenzivní vizi boha Lásky, který podá ženě básníkovo srdce, ta z něho pojí, bůh zapláče a odletí. Později Dante předstíral svou lásku k jiné ženě, ta však odjela – a bolest ještě zvětšilo úmrtí Beatriciny družky. Můžeme se ale i přesto ptát, kde se bere ten základní, prvotní tón bolesti celého citu. Dante rád naznačuje, že v předtuše smrti jeho paní, ale spíše se zdá, že to je obecná bolest imaginární, k zbláznění intenzivní a nenaplnitelné lásky.

V dalším pokračování sbírky se dovídáme, že básníkův předstíraný cit nebyl snad až zas tak předstíraný nebo byl přinejmenším oficiální – a když se Dante dostal na cesty, navštěvuje ho bůh Lásky a vrátil mu srdce oné paní. To je jako povolení k novému vztahu, který také horlivě započal, ale Beatrice pak Dantovi odepřela svůj pozdrav. Prchl tedy v pláči do samoty a napsal tam, vyzván k tomu přímo bohem Lásky, balatu, kterou vyšle jako omluvnou poselkyni za Beatricí (Láska mu má svědčit, že nikdy nezradil a že je stále její otrok). Dante však začne o Lásce pochybovat a cítí se rozpolcený a v takovém zmatku se setkává se svou Beatricí a vzbudí smích u ní i u jejích družek. Touha vidět ji byla však silnější než všechen posměch, pohled na ni mu střídavě vracel a zase bral sílu žít. V dalším se v próze obrací k jakési družině idealizovaných žen, kterým vysvětluje, že veškeré jeho blaženství je teď v tom chválit Beatrici, což mu ona nemůže vzít (jako mu odepřela pozdrav). Potom se mu však zdálo, že je to pro něj příliš velký úkol, až jednou na procházce u řeky začala jeho ústa „hovořit takřka sama od sebe“. V kancóně Mé paní, vy… se obrací patrně k už zmíněné družině žen, protože ony rozumí lásce a jiným „nelze o tom říci“ (exkluzivita je pro Danta typická). Opěvují se tu Beatriciny ctnosti, ne konkrétně, zato přehnaně – dokonce až tak, že Bůh jí dal prý takovou výsadu, že kdo s ní promluví, jde do ráje. Zde se Beatrice začíná podobat abstraktní Ctnosti nebo Filosofii, je to další rozměr, v němž bude oscilovat její identita. Někdy v té době umírá Beatrici otec a Dante se obrací na ženy jdoucí z jejího domu v sonetu Vy, které jdete… Básník sám však onemocněl a má vizi Beatriciny smrti, do které se míchá strach ze své vlastní smrti i touha zemřít. Beatrice skutečně, zrovna když chtěl Dante psát velkou kancónu k její oslavě, umřela – a proto vznikla místo plánované básně kancóna o jeho utrpení (Mé oči, hořem…). Zde říká, že Beatrice zemřela nikoli kvůli nemoci, ale protože si ji Bůh přál na nebesích; je to zisk pro nebe, ztráta pro zem a Beatrice zůstává dále ve své výsostnosti smrtí nedotčená. Dantovi pomáhá volání do prázdna: zemřela jsi?! Takové volání totiž vskutku občas vyvolává dojem, že ten, koho voláme, tu ještě je. Dante si tohoto zvláštního detailu všiml a dává tím kancóně větší autentičnost (podobně jako když si všiml, že myšlenky na sebevraždu se mísí se strachem ze smrti).

Ale objevuje se nová paní, která dovede s Dantem tak soucítit, že se do ní zamiluje; nejprve starou lásku k Beatrici zradí oči a srdce je kárá (sonet Ty proudy slz…), a potom i srdce podlehlo (sonet Chodívá ke mně…). Teprve mocná vidina oslavené paní Beatrice učinila této „nevěře“ konec. Je zvláštní, že je to rozum, kdo se zastává první lásky a je brán oproti srdci jako ten lepší a pravdivější. Dante není romantik, nýbrž scholastik, jeho ctižádostí je učenost, nahlížená pravda, věčný a pravý svět intelektu oproti pomíjivosti pozemskosti. V tom je středověký, ve svém až rouhačském soustředění na vlastní city a jejich vize světa je zase moderní – taková je i Beatrice, je někdy skoro milenkou moderního básníka, někdy teologickou ctností, alegorií. Když se Beatrice zastává rozum, nemusí to ještě znamenat její alegoričnost, ale určitě to znamená, že nebeská zemřelá Danta volá k zakotvení ve věčnosti. Božská komedie je pak právě o tomto volání. Dantův Nový život se po několika dalších sonetech na Beatrici končí s příslibem, že studuje, aby o ní mohl psát důstojnějším způsobem, aby o ní řekl, co dosud nikdo nikdy neřekl o žádné jiné. V Hostině potom čteme, jak objevil Boëthia a Cicerona a jak našel útěchu ve Filosofii, kterou si představoval jako šlechetnou a soucitnou paní.

Pokud se týká pozdější Dantovy lyriky, za zmínku stojí polemika s přítelem Foresem Donatim, která má ráz veselého cvičení, a pro svou zemitost a osobní tón svědčí o furiantském přátelství. Ve vyhnanství se pak Dante zamiluje do jakési paní Petry, o jejíž nelítostnosti píše značně umělé verše (mj. sestinu Už zase nastal…), dokonce i zcela novou básnickou formou (Lásko vždyť vidíš…). Vynášení těchto pozdějších žen už není tak přepjaté, jako tomu bylo u Beatrice, je to láska všednější. Ve verších Cinovi da Pistoia Protože jsem byl… Dante jasně bere Lásku jako živel, který lidi ovládá a který si vynucuje střídání žen, když staré blaho zmírá. Není tedy pravda, když se romanticky chápe Beatrice jako jediná žena Dantova života: byla tu a) manželka, b) jiné paní z mládí, c) ženy po smrti Beatrice, to vše bylo ale pomíjivé a pozemské, člověk to zřejmě prošel jako stav, s nímž se plně neztotožnil – pouze Beatrice proměněná v zásvětního anděla pravdy do sebe kondenzuje všechny síly Dantovy osobnosti a její identitu. I celá pozdější Dantova lyrika je o nešťastné lásce… předpokládám, že tyto ať platonické, ať fyzické vztahy a neštěstí nenaplnitelnosti souvisely pro Danta úzce s  bídou a marností pozemské existence, čili nebyly konkurencí pro Beatrici.

Mezi stilnovisty se řadí i menší básníci jako Lapo Gianni (asi 1250 – asi 1328) a Gianni degli Alfani (o jeho životě víme jen to, že byl současník Dantův a že před rokem 1300 byl vypovězen z Florencie a cestoval až za Dunaj), kteří byli oba Florenťané. Nejsou zcela bezvýznamní, protože z davu stilnovistů se zachovala nejen jejich jméno, ale i jejich básně (u prvého patnáct, u druhého sedm). Lapo Gianni působil v rodném městě jako soudce a právník, byl přítelem Danta a Cavalcantiho. Bližší pohled na jeho tvorbu objeví báseň Dej, lásko, ať se milá ke mně vine, která odkrývá širší záběr nového stylu. Je to nevybroušená, sylabicky nepravidelná báseň s rýmy aa bb cc…, jejímž obsahem je naivní, samozřejmý egoismus. Lapo chce k němu se vinoucí milou, chce aby v řece Arnu tekl balzám, aby každý Ital byl jeho vazalem, aby podnebí bylo mírné i v létě i v zimě, chce, ať jsou vždy sady obtížené plody, „ať plný mládí, veselí a jasu / můj život trvá do skonání času“. Lapo se chce pochopitelně taky dostat do ráje, chce žít věčně, chce všechno, co chce přirozeně každý. Ale protože většina přání je nereálných, cítíme za vším hru, kratochvíli životem zkušeného muže, který si rád příjemně zažertuje. Oproti idealizacím a bolesti „větších“ stilnovistů jsme tu zase na zemi (pozemské touhy a pozemská hra), tak trochu v sicilském stylu – ovšem výraz je mnohem kultivovanější, bohatší. Gianni degli Alfani je autorem básně Čím víc mnou pohrdáš, tím více tě chci!, která je formálně i obsahově podobnější „velkému“ stilnovismu. Lze z ní ovšem cítit více pozemské vášně a romantismu (o čemž svědčí už jen název). Básník vystupuje i zde vůči ženě (Gianni nepíše pro „paní“) submisivně. Celá báseň zní urputně, deset veršů druhé sloky je tvořeno jedinou větou, která má ohromný spád a nadechuje se k stále novému tempu. Gianni se bojí odmítání, nemá odvahu pozdvihnout tvář, podívat se jí do očí, jeho oči jsou „tak těžké pod tou smrtonosnou ranou (tj. odmítání), / že nemůže je zvednout (tj. tvář je nemůže zvednout), jak z ní planou“. Mezi další stilnovisty patří např. Florenťané Chiaro Davanzati (asi 1235 – 1280), Dino Frescobaldi (asi 1271 – asi 1316) a významný florentský kronikář Dino Compagni (asi 1255 – 1324).

Dolce stil novo se uzavírá Pistojanem, který se narodil kolem roku 1270 a umřel, když Petrarkovi bylo 33 let (1337). Cino da Pistoia (vlastním jménem Quittoncino dei Sigisbuldi) dlouhá léta studoval práva (i ve Francii), potom působil jako soudce doma v Pistoji. Později vyučoval na univerzitách v Sieně, Perugii a v Neapoli. Významnou měrou přispěl k obrození římského práva, které hrálo svou úlohu v italském renesančním procesu. Cino byl přítelem Dantovým, v jehož stínu básnicky rostl, i Petrarkovým. Mnoho jeho básní zní dost konvenčně, jako např. sonet Ta paní, pro niž chodím zadumaný, který je někdy připisován Dantovi. Cino je básníkem smutných veršů, které dovede výborně formálně zvládnout a ve kterých idealizace paní i citu postupně opadá a stává se realističtější až do řezavé bolesti zklamání. Cinova bolest je snad ve všech jeho básních opravdovější a méně meditativní, než je tomu u Danta, jehož duch měl mocnější síly a náboženské zaměření. Sonet Ach, což jsem se vám tolik zošklivil je poutavý kontrastem ladného formálního stilnovismu a umně zachyceného vnitřního neladu a utrpení. Cino říká: miluji vás vřele, nepřestávám – ač chci ze všech sil. Chce přestat! Cítí tu lásku jako břemeno. Další verše líčí beznaději z toho, že ho paní odmítá, že v něm vidí nepřítele. Poslední sloka mluví dokonce o sebevraždě: „ale já musím pro vás zemřít, paní, / a udělám to věru bez váhání, / i kdybych měl se hříšně zavraždit“. 

Sonet Proklínám den, kdy zřel jsem ponejprve proklíná „zář vašich zrádných očí“, proklíná „láskyplnou píli“, se kterou psal pro milovanou verše (psal je, „aby vás lidé věky věků ctili“), a proklíná i své „…tvrdošíjné lpění / na něčem, co mi dá jen utrpení“ – nakonec si uvědomuje, že jsou oba každému k smíchu, „jak věčně věřím, že se změníte“. Zde cítíme až romantický vzdor a hořký úsměv. To vrcholí ve znamenitém sonetu Kdybyste slyšela ten žalný hlas – v němž Cino vytýká paní, že se směje jeho vzhledu. Kdyby znala jeho utrpení (způsobené skrze ni), nesmála by se, neboť Cinovy vzdechy proudí „z trosek, z rovu“, ze srdce, které ví, „jak málo žít už mám“. Závěrečné trojverší zní takto: „duše mu říká (tj. tomu srdci): sbohem, srdce v hrudi! – / a tak se stává to, co ve vás budí / vždy zábavu a smích, když přijdu k vám“. Koncentrovanost, vnější umírněnost závěru a stilnovistická vznešenost dávají nečekaný obsah a sílu veskrze moderní křeči člověka žijícího v trýznivém nepochopení a křiklavě nespravedlivém ponížení.

0
Vytisknout
4704

Diskuse

Obsah vydání | 7. 9. 2021