Velké dítě

1. 9. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 9 minut
 


Přesně tak jako velké dítě, se cítí známý český režisér, spisovatel , dramatik, herec a pedagog Arnošt Goldflam, jenž se po maturitě ocitl na studiích medicíny, z nichž brzy odešel. Poté pracoval ve slévárně jako jádrař, pak jako pom. dělník na brněnském Výstavišti a nakonec v Královopolské jako rozpočtář, léta se věnoval výtvarnému umění ale nakonec ho jeho zájmy zavedly až ke studiu režie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, v jejímž průběhu ztvárňoval též nejrůznější drobné role na divadelních prknech. Po ukončení studií režíroval v řadě brněnských divadel od Satirického přes Večerní Brno, Divadlo X, Divadlo na provázku až setrval 18 let jako ústřední postava HaDivadla. V osmdesátých letech začal ztvárňovat menší i velké role v řadě filmů jako například Něžný barbar, Dědictví 1 i 2, Lotrando a Zubejda, Vyžilý Boudník a také v mnoha televizních seriálech Uctivá poklona pane Kohn, Proč bychom se netopili, Sněžný drak, Špunti na vodě a mnoha dalších. Celou dobu se věnuje režírování divadelních her v ČR, Rakousku, Německu a Polsku a současně donedávna byl profesorem pro obor dramatická umění na JAMU a DAMU, a kromě toho je autorem cca 90 her a dramatizací a asi 20 knih pro dospělé a pro děti. Právě v září mu vyšla v nakladatelství Albatros kniha 15 příběhů pod názvem Strašidelné Brno.

Pane Goldflame, vaše nejnovější kniha je určena jak rodičům, tak i jejich dětem. Nebudou se děti při čtení těchto děsivých příběhů bát?

 

Možná se trochu bát můžou jak děti, tak i dospělí. Ale to už je trochu záměr takových strašidelných povídek, aby čtenář cítil takové lehké mrazení. Ale skoro všecko dobře dopadne!


Jsou tyto příběhy, v nichž píšete o skrytých tajemstvích orloje na náměstí Svobody, parku v Lužánkách nebo Kapucínského kláštera založeny na skutečnosti, nebo jste do nich zapojil svou bujnou fantazii, s níž tak velmi rád ve své tvorbě disponujete?

Skoro všechno jsem si vymyslel, já raději pracuju s fantazií a výmyslem, radši fabuluju. Realita mě tolik nebaví, vždycky jsem byl a zůstal jsem snílkem.

Vaše paní je kostýmní výtvarnice, často s vámi spolupracuje nejen na vašich inscenacích a ilustrovala řadu vašich knížek, i tu poslední. Jak se vám s ní, coby ilustrátorkou spolupracovalo? Vystihla vše podle vašich představ?

Ona si nedá moc říct a komandovat se taky nenechá, dělá si věci podle svého a dobře. Je ceněnou výtvarnicí a ilustrátorkou řady knih.

Jste znám jako brněnský patriot, o čemž svědčí i vaše novela Brno, ty město mých snů, která vyjde na jaře. Co vás po padesáti letech života zde, přimělo vyměnit Brno za Prahu?

Když jsem končil v Hadivadle, to bylo už pár let po převratu. Možnosti se otevřely, dostával jsem nabídky z jiných divadel i ze zahraničí, taky moje paní je z Prahy, narodily se nám- na moje stará kolena- dvě děti, takže logicky jsem se přemístil do Prahy za prací i rodinou. Ale Brno jsem neopustil, jsou tam pochováni rodiče a mám ho stále v hlavě, jak vidíte, pořád o něm píšu a jezdívám tam.

V jednom ze svých rozhovorů jste se zmínil, že je snadnější vyprávět příběhy dospělým než dětem, neboť děti se ve všem rády rýpají...

Tak na to už jsem dávno zapomněl. Vyprávět příběhy je obecně nesnadné, ale baví mě to, baví mě vymýšlení různých historií, fabulovat na základě našich rodinných zážitků, o mamince, o mém tatovi, o všem k čemu jsem takříkajíc přičichl nebo co jsem zažil sám. Z toho hodně vycházím. Vždycky bývá u mě v základě kousíček reality.

Nerad se pohybujete v realitě, ale o to raději se pohybujete v říši fantazie. Čím vám je realita, promiňte mi to slovo – odpudivá?

Vůbec mi tedy odpudivá není, jen si na jejím základě rád vymýšlím a pak už se to rozvíjí a nabaluje. Však je to literatura, je to vlastně zábavnější, aspoň pro mě, jako pro autora. Ale, jak říkám, vlastně ze skutečnosti aspoň částečně vycházím.

Když jste byl dítko školou povinné bavil vás tělocvik, čeština a literatura. A místo toho, abyste lezl po stromech, chodil jste do knihovny a četl, který z rodičů ve vás tuto lásku ke knihám a čtení probudil?

No, já jsem i po těch stromech lozil a hrával jsem fotbal na hřišti a všechno možné, jen jsem nebyl moc šikovný. Ale rád jsem četl, to je pravda, k tomu mě inspirovala hlavně maminka. Pak moje paní učitelka češtiny, paní Kubrichtová, kamarádi a ovšem ta knihovna kam jsem chodíval. Čítal jsem tak jednu knížku denně. Byl jsem tím úplně posedlý.

Dodnes prý velmi rád čtete pohádky, verneovky, mayovky i foglarovky, taky A.Dumase…

Ano, je to tak. Ale čtu už dávno ovšem i jiné autory, Poláčka, Němcovou, J.Rotha i Ph.Rotha, J.B.Singera, Charmse, Doderera, Wernische, literaturu z války a o koncentrácích, všelijaké vzpomínky a životopisy, je toho moc...

O Jaroslavu Foglarovi je známo, že své knihy s velkou oblibou psal usazen na lavičce v parku, v dosahu svého bydliště. Jak to máte Vy, kde nejraději píšete své knihy?

Já je píšu doma ve své pracovničce a teď už pár let na počítači, předtím na psacím stroji.

Jste autorem devadesáti dramatických textů, které se tu a tam hrají v Anglii, německy mluvících zemích, Polsku, Rusku, Rumunsku a jinde. Jsou mezi nimi nějaké, které se hrály nejdále?

V Austrálii.Tam se hrála jen jedna hra, ženský monolog, Biletářka, ale víc o tom nevím, ba ani peníze mi tehdy žádné nepřišly.

Pravděpodobně, se jim asi na Vás nepodařilo nalézt kontakt…

V Austrálii prý také máte mnoho přátel. Měl jste někdy možnost je tam navštívit?

Nikdy jsem tam nebyl.

Kromě celé řady českých herců jste také spolupracoval i se známým hercem, mimem, dramatikem, scénáristou a Valašským králem Bolkem Polívkou v jeho proslulé Manéži. Uvažujete v současné době o nějaké další spolupráci s ním?

No my jsme kamarádi léta, ta Manéž je jen střípek, hrál jsem s ním i v jeho Dědictví (Kurvahošigutntag) i několika dalších věcech, taky na divadle. Taky jsem se od něho vlastně učil herectví a improvizaci. A jestli ještě v něčem budeme spolu hrát, to se- doufám!!!- ještě ukáže.

V minulých dnech jste měl možnost navštívit 55. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Byl mezi promítanými filmy nějaký, který byste doporučil našim čtenářům ke zhlédnutí?

Ve Varech mě velmi zaujal film o gruzínských emigrantech v Americe, Brightonská 4, silné a dojemné!

Nesnášíte škatulkování. Rád děláte něco, co lidi překvapí, pobaví, ale někdy je i zklame a naštve. Je to tím, že stále rád zkoušíte nové a nové možnosti tvorby?

To je právě tím, že člověk je stále hledačem, že se vždycky objeví něco nového, nevyzkoušeného a tím pádem i lákavého. Nechce se mi ustrnout v nějakém šuplíku, rád se občas snažím i překvapit. Aspoň sebe…

Máte dvě dcery a syna. Jde někdo z nich ve vašich stopách?

Mám dvě dcery, ale ta jedna už je dospělá. Co se těch mladších dětí týče, syn Otto Antonín studuje na UK tlumočnictví a překladatelství a zároveň taky filmovou vědu, dcera Mimi Irena je na gymnáziu. Oba hodně čtou a taky malují a kreslí, takže uvidíme!

Můžete nám přiblížit, na čem v současné době pracujete?

Teď zrovna natáčím, hraju v takovém rodinném seriálu pro ČT, v podstatě celé letošní prázdniny. Dost čtu a občas si přitom chystám text, který budu režírovat na podzim v Ypsilonce. Taky budu oprašovat hotovou inscenaci, která byla kvůli koronaviru u ledu. Je to moje hra Réza a Mili.




-1
Vytisknout
6599

Diskuse

Obsah vydání | 7. 9. 2021