Výtvarník s duší poety

2. 9. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 12 minut

Krása ladnosti křivek ženského těla musí zákonitě okouzlit kteréhokoliv návštěvníka, jenž zavítá na některou z mnoha výstav obrazů, ať již doma či v zahraničí, jejichž autorem není nikdo jiný než světově uznávaný český malíř, grafik Tomáš Hřivnáč.

Pane Hřivnáči, říká se o vás, že jste „mistr suché jehly a hedvábné linky“. Souhlasíte s tímto tvrzením? Necítíte se být spíše výtvarníkem s „duší poety“?

 

Také už jsem výraz „hedvábná linka“ zaznamenal. Myslím, že toto přirovnání pramení z podstaty hlubotiskové techniky „suché jehly“, kterou převážně používám. Při kresbě na plech ocelovým hrotem nedochází k narušení povrchu pouze do hloubky jako třeba u „leptu“, ale kolem vyryté linie se tvoří takzvaný grádek. Je to vlastně oním rydlem vytlačený materiál z rýhy, který když neodpadne hned, drží se na povrchu kovové matrice. Když se pak na desku nanese tiskařská barva a opět setře, barva nezůstane jen v rýhách, ale také na ploše grádku. Po otisknutí vypadá, že kresba je na takových místech rozpitá a působí daleko měkčeji, než u ostrých linií jako právě u leptu, nebo třeba u dřevorytu. Proto asi to přirovnání k „hedvábné lince“.

„Duši poety“ musí asi mít každý kdo chce, předat své pocity a emoce dál a třeba i jinak, než je obvyklé. Například formou jakkoliv výtvarnou, hudbou, tancem, zpěvem, prózou, básní...Připouštím tedy, že nějaká poetičnost v mé tvorbě může prosakovat.

V kolika letech, se u vás váš výtvarný talent projevil poprvé?

Tak jako každé dítě rádo kreslí a patlá se v barvičkách, i já jsem prý vydržel extrémně dlouho „být hodný“, když jsem měl tužku a papír. Na to si ovšem nepamatuji, ale potvrzují to historické fotografie z mých tří až pěti let. Mě však tato záliba na rozdíl od mých vrstevníků neopustila ani na základní, později ani na střední škole. Něco z mého talentu se tedy mohlo projevit už na základní škole, kdy jsem se zúčastňoval vyhlášených výtvarných soutěží, třeba na téma Spartakiády...a moje „malůvky“ někdy získávaly ocenění.

Ve své tvorbě se převážně věnujete volné grafice a vaším hlavním námětem jsou ženy (nejznámější díla: Dále, Posun, Na dlouho, Probuzení, aj.) Čím to, že ženy jsou pro malíře, již po celá staletí stále tím neustálým inspirativním až doslova fascinujícím pramenem jejich tvorby?

Zde si raději dovolím citovat úvodní text z dokumentárního seriálu televize BBC „Civilizace a umění“.

„...Vyobrazení lidského těla je jednou z nejranějších a nejtrvanlivějších forem umění. Naše nutkání tvořit obrazy nás samotných je jedním z nejintimnějších a vymezujících vyjádření toho, co si o sobě myslíme. Tělo je nejúžasnějším nástrojem k vyjadřování našich pocitů a myšlenek o světě...“

Tento díl seriálu byl zaměřen právě na ztvárňování lidského těla obecně. Ale v případě mé tvorby je pravda, že převážná většina mých figur jsou ženy.

Dokonce jsou ženy ze 70 – 80 % zájemkyněmi o mou tvorbu a následně i mými zákaznicemi.

Kde nacházíte jednotlivé modely svých obrazů?

Protože, jak už bylo řečeno, má stěžejní práce je figurální, takže inspiraci vidím všude kolem sebe ( lidská gesta, emoce, příběhy…). Jeden kritik napsal, že inspiraci nehledám, ale nacházím. Tedy, většinou nic nevymýšlím, ale když mě zaujme nějaký objekt nebo situace, udělám si poznámku, nebo rychlou skicu a když můj zájem o dané téma vytrvá, svou poznámku později případně zpracuji. Ve svém ateliéru mám jedno místo, ve kterém mám snad stovky takových skic, nápadů a záznamů, které čekají na zpracování, až na ně dojde řada…

Figury tvořím většinou z paměti. Stále „si“ chodívám dvakrát za měsíc „zakreslit“ do jednoho ateliéru v Praze s několika stálými kolegy – umělci, kde trénujeme kresbu podle živého modelu. Občas, když se mi nějaká kresba hodí, tak ji použiji do grafiky, nebo malby.

Jak už jsem se v první otázce zmínila, nejraději pracujete s technikou suché jehly ( díla: Ne je ne, Figura, Virtuóz a mnoho dalších). Můžete aspoň ve zkratce tuto techniku našim čtenářům přiblížit. V čem spočívá její podstata, a proč s ní nejraději pracujete?

I zde si dovolím použít již vypracovaný popis techniky z pražské „Grafické dílny Dřímal“, kam často dávám tisknout zakázky s velkým nákladem, například na „ex libris“ 

Tisk z hloubky je souhrnný název pro tiskové techniky, které mají tisknoucí místa vyryta, nebo vyleptána do různé hloubky pod úrovní „netisknoucího“ povrchu tiskové desky

Množství tiskové barvy přenesené na papír, je závislé na hloubce tisknoucích míst.

Suchá jehla je součástí rytiny, od níž se v prvé řadě liší použitými nástroji. V technice suché jehly se pracuje ocelovými jehlami nebo hrotem diamantu.

Vryp ocelové jehly do plochy měděné nebo zinkové desky po zatření barvy tiskne, ale navíc tiskne i jehlou zdvižený kov. tzv grádek suché jehly má specifický charakter, daleko měkčí, než tvrdé linie rytiny. Otisk suché jehly je tedy spontánnější a živější, než otisk rytiny.

Mezzotinta, je technikou tisku z hloubky na mechanicky o zrněné desce, bez použití leptařských postupů. Ozrnění se provádí speciálním nástrojem-skoblinou. Poté se postupně vyhlazují části kresby, od sametových hloubek až po světlé partie. Tak se vedle neohlazeného zrna desky, které plně zachycuje barvu, vytváří na desce světlá místa jenž zachycují barvu jen částečně a nebo vůbec.

Samotný tisk je do značné míry závislý na použité technice. Jako první se na desku nanesou barvy tiskařským válečkem, nebo hadrovým tamponem. Přebytečná barva, která zůstává na povrchu desky se nejprve nahrubo setře jutou, poté organtinem a na závěr se jemně doladí a sjednotí stíráním holou rukou. Když je deska připravena k tisku, očistí se její okraje (fasety) a vloží se do stroje. Poté se na ni položí navlhčený papír a projede se mezi válci. Díky tlaku, kterým na sebe tyto válce působí, se z desky otiskne nevytřená barva na papír. Tlak ve stroji, vlhkost papíru, typ papíru, jeho gramáž, druh použitých barev, niance v nanášení a stírání, to všechno je velmi důležité pro dokonalý grafický list. A samozřejmě se liší podle techniky zpracovaní grafické desky.

V popisu z Grafické dílny Dřímal jsem nechal i techniku mezzotinty, protože i ta patří mezi mé oblíbené techniky, kterou se zabývám.

Hlubotisková technika - „suchá jehla“ mi umožňuje právě vyrytou čáru okamžitě vytisknout a během několika zkušebních otisků dospět k zamýšlenému záměru – na rozdíl od (také hlubotiskové techniky) leptu, kdy se napřed matrice musí opatřit tzv. krytem, po vytvoření kresby nechat desku leptat v kyselině, po té kryt odstranit a pak teprve desku otisknout. A pro případné doplnění – dokončení kresby, nebo její opravu se musí celý proces s leptáním zopakovat.

Kolik času vám zabere tvorba jedné takové nádherné grafiky?

Je to různé záleží na velikosti obrazu, náročnosti zvoleného tématu nebo formy. Obyčejně pracuji střídavě na několika projektech dohromady, protože je pro mě důležitý časový odstup mezi jednotlivými etapami konkrétního díla. Takže raději

provedu na jedné kovové desce – matrici pár úkonů a než abych něco uspěchal, tento úkol na čas odložím a vrátím se k němu třeba až po několika dnech s novým nezávislým pohledem. Mezitím však pokračuji, nebo začnu zároveň pracovat na jiných úkolech stejným způsobem. Protože tvořím hlavně pro sebe, těším se, až budou všechna má načatá díla dokončena. Často tisknu až do noci, třeba když mám před termínem výstavy, nebo odevzdání práce zákazníkovi, či už chci sám dokončit celý náklad tisků…


Kterou svou grafiku jste vytvořil jako úplně první?

První pokusy o grafické tisky vznikly v roce 1985. Z toho roku je i malá grafika zvaná „Lovec“, 43x23mm. Myslím, že byla první...Hlubotiskový lis jsem ještě neměl, tak jsem potřebný tlak vyvíjel třeba poskoky na patě, pod nohou jídelního stolu, nebo skřípáním do dveří…

Jinak, moje „vážná“ tvorba hlubotiskovou technikou – suché jehly a již opravdovým hlubotiskovým lisem začala okolo mých třiceti let. Tedy okolo roku 1990.

Z vašich děl je znát, že je tvoříte s velkou láskou. Myslíte si, že když má umělec v životě tu takzvanou „mimořádnou kliku“, že má prostě to štěstí a dělá profesi, která ho baví a těší, že se to promítne i v jeho životě?

Ano, jsem si vědom, že mám velké štěstí, že má práce mi je „koníčkem“, takže se dá říci, že se jí věnuji nepřetržitě a čím dál tím víc...vědomí, že se s mou prací někdo ztotožňuje, tedy ze se mi daří přenést své pocity na někoho dalšího a když vidím kladnou reakci od diváků, působí to jako povzbuzení k další tvorbě.

V nakladatelství X2015 vám vyšla monografie, která prostřednictvím jednotlivých chronologicky posloupných kapitol, seznamuje všechny zájemce s vaší rozsáhlou tvorbou. Co byste této své knize popřál?

Vlastně vydání té monografie ani nebyl můj nápad, ale nabídka vzešla právě ze zmíněného nakladatelství X2015. Všechny výtvarné grafické úpravy jsem s důvěrou přenechal vydavateli, já jsem pouze dodal obrazový materiál. I konečný výběr reprodukcí jsem nechal na nestranném oku vydavatele pana Karla Scherzera, protože jsem již znal jeho předešlou práci. Musím říci, že se mu i tato kniha vydařila a potvrzují to kladné ohlasy od nových majitelů knih. Tak si přeji, aby se kniha dostala ke všem zájemcům o mou tvorbu, když by chtěli a třeba jim udělala radost.

Vaše výstavy bývají také i prodejní. Loučíte se se svými výtvarnými díly snadno?

Dříve než jsem si pořídil vlastní hlubotiskový lis, ještě před změnou z totalitního režimu na demokracii, prodával jsem své malby prostřednictvím státního řetězce prodejních galerií „Dílo“. Z tohoto období nemám většinu tvorby ani zdokumentovanou. Možná už jsem na některé malby i zapomněl...Dnes máme výhodu v digitální fotografii, takže když na výstavě obraz prodám, netrápí mě to tolik, protože mám k dispozici pro mě dostačující dokumentaci. S grafikami je to jednoduché, protože si jeden výtisk z celého nákladu (20 -50 kusů) mohu ponechat a zařadit do svého domácího archivu.

Máte za sebou celou řadu výstav doma i v zahraničí. Ve kterých domácích galeriích ponejvíce vystavujete?

Nejčastěji vystavuji v mé kmenové „Galerii La Femme“, v Praze, Bílkově ulici č. 2, a pak také v Galerii Labyrint nebo v „Café Galerii Bím“ v Dobřichovicích.


0
Vytisknout
4645

Diskuse

Obsah vydání | 7. 9. 2021