Evoluce a člověk: Egoismus, nebo altruismus?

8. 12. 2025 / Josef Poláček

čas čtení 15 minut
V posledních dnech respektive týdnech byl na stránkách BL projednáván určitý postoj především na straně radikální levice, kdy sama o sobě legitimní kritika systému kapitalismu je doprovázena značně zredukovaným, zúženým pohledem na problémy tohoto světa. Takto zjednodušený, jednostranný přístup pak fakticky znemožňuje problémy a deficity kapitalismu efektivně řešit, neboť touto levicí předkládané alternativy nedostojí vlastní komplexitě jsoucího světa.

 Tyto alternativy především trpí jednou společnou vadou: totiž nezměrným optimismem co se týče reálných motivací člověka, lidské bytosti. Tyto alternativní modely prakticky bezvýhradně operují s premisou, že člověk je ve svém jádru pospolitý, altruistický tvor, a že tedy jakmile bude tak či onak osvobozen z chapadel kapitalismu, že vzápětí spontánně uvolní a plně rozvine tuto svou altruistickou podstatu. Ovšem – poté co jsem jmenovitě L. Prokešovi učinil výtku ohledně takovéhoto nadměrného optimismu týkajícího se motivačního nastavení lidské bytosti a poukázal jsem na to že člověk je už evolučně nastaven k egoistickému jednání, on sám kontroval předhůzkou že prý jsem to naopak já kdo falšuje skutečný charakter člověka. Jeho argument byl, že i kdyby nějaké evolučně podmíněné, geneticky fixované nastavení člověka k osobnímu egoismu existovalo, že je prý toto nastavení možno přebít vlivem prostředí, působením na mechanismy epigenetiky. Vzhledem k tomu že otázka principiálně egoistického anebo naopak altruistického nastavení člověka je zcela klíčová pro hledání jakýchkoli humánnějších a sociálnějších alternativ k současnému kapitalistickému zřízení, je zřejmě zapotřebí si tuto záležitost rozebrat podrobněji a systematičtěji. 

Tak tedy, položme znovu otázku: je člověk od přírody tvorem spíše egoisticky, anebo spíše altruisticky nastaveným? A za druhé: ať platí jedno či druhé, je možno toto evolučně podmíněné přednastavení cíleně měnit vlivem prostředí? To jest: je možno vytvořit takový společenský řád, který by pozitivním způsobem ovlivňoval člověka, měnil jeho osobní motivace, který by ho tedy v plném slova smyslu umravňoval? Jedno je možno s jistotou říci už předem: jsou to velice obtížné otázky, a bude stejně tak obtížné na ně hledat odpovědi. V každém případě je stejně tak jisté, že jakákoli zjednodušená odpověď (ať v tom či onom směru) se nevyhnutelně bude míjet s krajně složitou komplexitou lidské skutečnosti.

Napřed je ale ještě zapotřebí vyjasnit onu konkrétní výtku, kterou mi učinil pan Prokeš. Tedy to, že prý jednostranně zdůrazňuji evolučně-egoistickou stránku člověka, a že přehlížím všechny faktory které by tento lidský egoismus mohly tlumit, respektive proměnit v opak. K tomu je nutno říci: tuto tézi o evolučně podmíněném lidském egoismu jsem učinil v rámci polemiky, když jsem kritizoval panem Prokešem prosazovaný model nekapitalistické ekonomiky. Proti jeho optimismu ohledně lidského altruismu jsem tedy postavil reálný fakt lidského egoismu; nicméně každá polemika má už ze své podstaty tu vlastnost, že veškerou složitost dané věci redukuje jenom na takto lineární a dichotomické „buďto – anebo“. Právě z tohoto důvodu jsem danou polemiku ukončil, neboť v jejím rámci už nebylo možno se dobrat racionálního výsledku, a odkázal jsem na tento text, kde je možno systematicky rozebrat všechny aspekty dané záležitosti. Krátce řečeno: nijakým způsobem netvrdím, že člověk je jenom a pouze egoistický tvor; pouze tvrdím že v člověku bude vždy přítomen moment egoistického zájmu, egoistického jednání; a tvrdím že tento moment lidské individuálně-egoistické motivace je skutečně podmíněn evolučně.

Ale začněme naše hledání odpovědí z poněkud jiné strany. Karel Marx celý svůj projekt nekapitalistické, komunistické společnosti založil na tvrzení, že člověk je ve své nejhlubší podstatě bytost pospolitá; to znamená že kapitalismus se svým privátním, individuálním vlastnictvím výrobních prostředků koliduje s touto lidskou pospolitostí, zatímco komunismus naopak z tohoto pospolitého nastavení člověka vyplývá a je v ním v plném souladu. Proto byl Marx přesvědčen, že je to komunistické společenské uspořádání s jeho kolektivním vlastnictvím, které je pro člověka to nejpřirozenější ze všech. (K tomu je nutno poznamenat: prakticky všechny modely pocházející od současné – postkomunistické – levice které se snaží vybudovat nějakou alternativu ke kapitalismu vycházejí z té samé premisy: totiž z víry v pospolitou, solidární, altruistickou přirozenost člověka.) Bylo by samozřejmě možno celou záležitost odbýt prostě poukazem na to, že Marxův předpoklad přirozeného vývoje lidstva od kapitalismu k pospolitému komunismu dramaticky ztroskotal vždy a všude kde byl učiněn pokus o jeho realizaci; nicméně nebylo by záhodno si naše analýzy tímto způsobem zjednodušovat. Marx totiž pro podporu této své téze užil argument, který má i nadále svou velkou závažnost, a je nutno mu atestovat nemalou přesvědčivost. Pro mou osobu pak musím přiznat, že mi trvalo dlouhou řadu let, nežli jsem ve struktuře tohoto argumentu odhalil jeho zásadní slabinu.

O co se jedná? Je zapotřebí podotknout, že Marx nikdy neargumentoval nějakou „neměnnou přirozeností“ člověka. V jeho době byla genetika ještě věcí neznámou, a evoluční teorie teprve v plenkách. Marx operoval ale s jiným argumentem, který je skutečně krajně obtížné vyvrátit. Tento argument zněl: produkční činnost člověka je principiálně činností založenou na vzájemné kooperaci. A čím vyspělejší je produkční činnost lidstva, tím vyšší je stupeň této kooperace. To tedy znamená: není třeba spekulovat o nějaké „věčné podstatě“ člověka; je to samotná jeho produkční činnost, která ho nevyhnutelně vede ke vzájemné kooperaci, tedy ke vzájemné pospolitosti. Při tomto pohledu na věc je pak skutečně už zcela logickým závěrem, že kapitalismus se svým soukromovlastnickým charakterem dostává do stále většího rozporu s profilujícím charakterem moderní produkce; a že tedy tomuto vlastnímu charakteru moderní, vysoce kooperativní produkce odpovídají pospolité formy vlastnictví výrobních prostředků.

Takto tedy zněl klíčový Marxův argument podporující jeho tézi o nevyhnutelném přechodu lidské společnosti od kapitalismu ke komunismu. A jak už bylo řečeno, když se necháme vést logikou tohoto argumentačního řetězce, pak je krajně obtížné, až skoro nemožné jeho závěry vyvrátit. Bez jakýchkoli pochyb jsou jeho úvahy velice dobře podložené, jsou zakotveny v samotné materiální realitě lidské respektive společenské produkce. Kde je tedy v těchto Marxových výkladech skryta rozhodující chyba?

Ta se nachází přesně tam, kde spočívá vlastně největší síla tohoto Marxova argumentu. Ano, Marx má pravdu, jmenovitě moderní produkce je vysoce kooperativní; ovšem samotný fakt vzájemné produkční, víceméně technické kooperace ještě v žádném případě neznamená automaticky také vznik pocitu, reálného vztahu vzájemné mezilidské pospolitosti.

Je možno dát zcela jednoduchý, názorný příklad: i vlčí smečka při lovu vykazuje vysokou míru vzájemné kooperace; ale proto asi sotva budeme právě vlčí smečku prohlašovat za vrcholný symbol humanismu. Zkrátka, co Marx ve svém fixování se na pospolitou stránku člověka zcela přehlédl: že člověk nakonec je a vždy zůstane individuem. Které – to se nedá nic dělat – bude vždy v prvé řadě hledět především na svůj vlastní, individuální zájem; a teprve v řadě druhé na zájmy těch druhých, na zájem celku.

Vraťme se k Marxovu centrálnímu argumentu, že pracovní činnost má kooperativní, tedy pospolitý charakter. Jenže – i při vší této produkční kooperaci je tomu stále ještě tak, že danou práci musí nakonec vykonat ten či onen zcela konkrétní jedinec. Musí vykonat danou práci – to ale znamená, že on musí vynaložit svou vlastní námahu, svůj vlastní osobní čas, případně i své vlastní zdraví. Je zcela symptomatické, že Marx – tento vrcholný teoretik lidské pracovní činnosti – sám nikdy na vlastní kůži nepocítil skutečnou tíhu (fyzické) práce. A zjevně jenom proto mohl rozvíjet své velkolepé teorie o tom, jak pospolitá práce osvobodí člověka.

Touto odbočkou k Marxovi a jeho teoriím jsme se poněkud vzdálili našemu vlastnímu tématu, totiž evoluční podmíněnosti člověka, v souvislosti s otázkou co je člověku evolučně bližší: zda jeho altruistické, anebo ale jeho egoistické nastavení. Nicméně tato odbočka naprosto nebyla zbytečná; neboť nyní je už možno si daleko lépe odůvodnit následující odpovědi. Jako první odpověď se nám tedy ukazuje: ano, člověk je evolučně podmíněný, nastavený jak ke kooperativnímu, tedy potenciálně pospolitému způsobu chování, tak ale i k jednání individuálně-egoistickému. Obě komponenty jsou tedy uloženy hluboko v jeho bytostném, rodovém nastavení. Bez schopnosti vzájemné kooperace by se zřejmě nikdy vůbec evolučně nevyvinul lidský druh jako takový; ale na straně druhé člověk, jako víceméně každý živý tvor, musí v prvé řadě hledět na svůj vlastní, individuální zájem – prostě proto že ten kdo by tak nečinil by v drsném přírodním prostředí vůbec nebyl schopen fyzicky přežít.

Evolučně tedy v člověku máme přítomny obě tyto komponenty, obě tyto – o sobě protikladné – motivace lidského jednání. Nyní je rozhodující otázkou, která z těchto motivačních komponent v člověku převažuje. Za prvé, která z nich (pokud vůbec) převažuje obecně; a za druhé, zda je jejich vzájemný poměr konstantní, anebo zda se mění podle právě aktuálních rámcových (společenských) podmínek. A tedy zároveň, zda je možno tento poměr nastolením příslušných pozitivních („biofilních“) společenských poměrů cíleně měnit směrem k vyššímu podílu altruistického jednání.

Je nutno otevřeně přiznat, že zde se dostáváme do nemálo spekulativní oblasti. V tak extrémně složitém systému jaký představuje společenský život člověka, s až nekonečným množstvím nezřídka zcela protichůdně působících faktorů je krajně ošidné chtít nastolovat (a jako údajně nepochybná prosazovat) nějaká jednoznačná tvrzení. Jisté je, že vyznavači individualistického způsobu života (tedy ve sféře politiky: příslušníci pravice) budou vždy prosazovat prioritu osobního zájmu, tedy přinejmenším latentního egoismu; zatímco vyznavači pospolitého, solidárního způsobu života budou oproti tomu vždy vyzdvihovat blahodárnost vzájemné podpory, altruismu. Nicméně, přes všechnu obtížnost dané materie, zdá se že je možno jistým právem vytyčit alespoň určité základní momenty, a tedy i odpovědi na naše otázky.

Především: toto soupeření mezi individualismem (egoismem) a mezi pospolitostí (altruismem) zjevně doprovází lidský rod po celou dobu jeho existence, napříč všemi dobami a společenskými formacemi. Tyto dva základní principy lidského chování a jednání nacházely svůj vnější výraz v těch či oněch vlastnických formách; a ukazuje se že v reálných dějinách se individualistické a kolektivní formy vlastnictví doprovázely (a zároveň spolu soupeřily) prakticky od samotného počátku až po dnešní dny. Velice fundovaný přehled na toto téma byl svého času podán v Deníku Referendum: https://denikreferendum.cz/clanek/18101-instituce-obecne-sdilenych-statku-historie-soucasnost-a-budoucnost-dil-i

Pro nás z toho pak vyplývá: na jedné straně přítomnost jak egoistického, tak i altruistického jednání je v lidské společnosti víceméně konstantní (jejich přítomnost; nikoli aktuální poměr!); a je tedy předem odsouzen ke ztroskotání každý pokus natrvalo misku vah překlopit jenom jedním jediným směrem. A především snahy zavést totální pospolitost pak jak známo nakonec vždy skončily v totalitarismu politickém. Tedy v útlaku, v potlačení individuální stránky životního horizontu lidské bytosti.

Na straně druhé se ovšem ukazuje i ta skutečnost, že v průběhu dějin se vzájemný poměr obou komponent průběžně měnil. To znamená: opravdu nelze vyloučit tu možnost, že se cíleným nastavením společenského uspořádání podaří v člověku poněkud potlačit jeho přirozený egoismus, a poněkud posílít jeho pospolité, altruistické vnímání a jednání.

Zde je však ovšem vzápětí nutno se vším důrazem vyjasnit: z výše provedených analýz naprosto jednoznačně vyplývá, že nikdy není, nebude možno vytvořit nějakou čistě altruistickou společnost. Individualistická stránka života člověka je principiálně nezrušitelná; a je člověku z jeho přirozenosti dokonce mnohem bližší, nežli stránka pospolitá, altruistická. I přesvědčený altruista se napřed musí dokázat v reálném životě prosadit jako individuum; a teprve poté si může dovolit „luxus“ altruismu. Jestliže tedy klíčová otázka stojí tak, zda je principiálně možné zavést nějaký nekapitalistický způsob společenské produkce (tedy podporující mezilidskou vzájemnost a solidaritu), pak je naprosto nepochybné, že reálně funkční by mohl být pouze takový model, kde by se společenský zájem bezprostředně kryl se zájmem individuálním. Opačně řečeno: je naprosto iluzorní chtít vytvořit nějaký model, kde by člověk (jakožto individuum) pracoval primárně pro blaho celku, a teprve sekundárně by měl nějakou vyhlídku na to že se jím vynaložená námaha – snad – nakonec nějakým způsobem vyplatí i pro něj. Veškerá zkušenost s ekonomikou reálného socialismu hovoří v tomto směru naprosto jednoznačně: nebude nikdy fungovat žádný model ekonomiky, který by nevycházel z bezprostředního zájmu lidského individua. Marxův bytostně pospolitý člověk nikdy nebyl ničím více nežli pouhou chimérou, produktem ryze teoretických spekulací.

Tím tedy pro tuto chvíli končíme naše úvahy na dané téma. Z této nesmírně složité problematiky zde mnohé bylo možno pouze letmo zmínit; mnohé by vyžadovalo dále jdoucí analýzy. Nicméně v zásadě jsme – zřejmě s dobrým odůvodněním – dospěli k závěru, že naši úvodní otázku zda je člověk evolučně nastaven egoisticky nebo altruisticky je možno zodpovědět v uvedeném smyslu: platí obojí, a pokud chceme tento vzájemný poměr alespoň poněkud posunout směrem k altruismu, pak musíme postupovat krajně obezřetně a promyšleně. Tuto ambivalentní přirozenost člověka nelze lámat přes koleno, nějakým dalším voluntaristickým experimentem.




0
Vytisknout
154

Diskuse

Obsah vydání | 8. 12. 2025