Trump něco zjevně MOC chce, ale změna režimu v Íránu to není

5. 3. 2026 / Bohumil Kartous

Nejsme žádný světový policajt, říkal ještě donedávna Trump o roli USA a jeho administrativa dávala okázale najevo, že armáda USA je tu k ochraně vlastních zájmů a že kdo bude chtít pomoct, musí si zaplatit.

Od soboty 26. 2. nic z toho zjevně neplatí. Trump se sice snažil v poslední zprávě o stavu unie vykreslit Írán jako zemi, která ve válce s USA už je, jeho ministr války Hegseth tvrdí, že válku nezačínají, ale že se ji snaží ukončit, ale tato plytká manipulace je přijatelná pouze pro omezence sledující Fox News. A Netanjahu zároveň prohlásil, že válka “nějaký čas potrvá”. Co z toho vyplývá?

Záměrem útoku na Írán není svrhnout teokratický režim. Odsouzenému podvodníkovi Trumpovi, který uvolnil ruce fašistickým tendencím v USA je úplně ukradené, kde vládne nějaká forma despocie. Putin mu nevadí, nevadí mu severokorejská komunistická totalita, miluje saúdskou brutálně despotickou monarchii. 

Bylo by tedy na místě ptát se při oslavách zabití nepochybného zločince Chameneího, co je skutečným cílem útoku. Taktika Trumpa a jeho okolí je snažit se o manipulativní posilování reputace tím, že předstírají distinkci mezi vlastní zločineckou povahou a nějakým fakticky ještě horším režimem. To samo ale nemůže vysvětlit, proč se rozhodli uvrhnout do chaosu nesmírně těkavou oblast Blízkého a Středního východu, kde roznětka v podobě útoku na samotný íránský režim znamená neodvratitelnou řetězovou reakci. Navíc snažit se svrhnout režim v tak velké zemi a s tak početnými a akceschopnými ozbrojenými složkami pouze útoky ze vzduchu naráží na nepřekonatelné limity.  

Útok na Írán je zákonitě spouštěčem nepředvídatelných událostí v celé oblasti jeho vlivu a vojenského dosahu. Nejde jen o faktickou válku s bohatými zeměmi zálivu, na jejichž území mají USA základny. Ve všech volatilních zemích v oblasti jsou silné radikální skupiny, které jsou ideologicky a politicky synergické s íránským šíitským režimem (Irák, Sýrie, Libanon, Jemen, Palestina). Je velmi pochybné tvrdit či předvídat, že se podaří íránský režim svrhnout, jelikož samotným útokem ze vzduchu takového cíle dosáhnout nelze. Ani likvidace části politického vedení režim očividně neparalyzovala, útoky na okolní země probíhají dál a stupňují se. Íránské ozbrojené síly mají více než milion členů a ani Izrael, ani USA do pozemní války v Íránu nevstoupí. Pokud tedy nedojde ke vzpouře v bezpečnostních jednotek Íránu, režim velmi pravděpodobně nepadne. Vyzývat za dané situace lid Íránu, aby šel a svrhl režim, přičemž jim na hlavy padají bomby a rakety, nedává smysl. Lidé pochopitelně prchají z měst a během války k žádnému vnitřnímu útoku na režim nedojde.

Íránský režim určitě velmi oslabil a tradiční velkohubé bláboly jeho představitelů o pomstě, porážce nepřítele a kdo ví o čem nyní pochopitelně vyznívají velmi komicky. To ale neznamená, že na straně této náboženské totality dojde k nějaké sebereflexi, uznání prohry a složení zbraní. Všichni, kdo režim podporují a těží z toho, velmi dobře vědí, že jim jde doslova o život. Po nedávném masakru demonstrantů a dlouholeté, lidská práva pošlapávající brutalitě vůči svobodomyslné části společnosti vědí, že by šli ke zdi. Jejich motivace je tedy extrémně velká. Zároveň mají zdroje. Celých 90 % íránské ropy směřuje do Číny, která rozhodně nepřestane nakupovat, stejně jako se neštítí nakupovat ve velkém z Ruska. Pokud tedy nedojde k ochromení íránského ropného průmyslu, režim má z čeho přežít.

Ropa je jedním z faktorů, které se objevují ve spekulacích o krátkodobých/střednědobých dopadech Trumpovy snahy o “konečný mír” prostřednictvím leteckých útoků na Írán. Spekulace říkají, že by to mohlo pomoci Rusku zvýšenými cenami. Ceny ropy pochopitelně vzrostly, ale panika se neděje a navíc je otázka, jak moc může takového nárůstu využít Rusko, které je omezené ve vývozu na Čínu a Indii, jimž je zároveň zavázáno za dodávky potřebné ve válce s Ukrajinou. Velký nárůst to nebude, to zaprvé, zadruhé těžko předpokládat, že Trump a jeho tlupa by válka vyvolali z toho důvodu, i kdyby to skutečně Rusku mělo pomoci. Navíc dojde k výpadku dodávek dronů a dalších zbraní do Ruska, jakkoliv to není kritické množství (šahídy si kremelská kleptokracie vyrábí sama). Určitě se nicméně Trumpovi podařilo vyvolat situaci, v níž může Putin “zachraňovat” Indii dodávkami ropy.

Írán není žádná Venezuela, kam může v noci přiletět jednotka Delta Force, ochromit pár stovek vojáků a expedovat Madura do newyorského vězení přímo z postele. Írán je lokální velmoc s přímým dosahem do řady dalších zemí. Je tím pádem pravděpodobné, že se bude íránský režim snažit prostřednictvím svých proxies v uvedených zemích vést dlouhodobou válku proti jakýmkoliv cílům, které ze svého rozhodnutí označí jako nepřátelské. Nejde zdaleka jen o Izrael a americké základny, jde také o lokální “nepřátele” a vysokou pravděpodobnost klanových, etnických a náboženských konfliktů v regionu, jehož stabilita visí na vlásku. Útok na Írán tento vlásek nepochybně přetrhl a i kdyby se teokracie v Íránu skutečně zhroutila, dominový efekt nestability v regionu to nezastaví. Jen v Iráku, rozvráceném dlouholetým konfliktem a držícím pohromadě (dá-li se to tak vůbec říct) jen v podobě křehkých příměří různých klanových zájmů, může dojít vlivem destabilizace Íránu k těžko předvídatelným událostem vlivem nepochybného podnícení islamistické radikality. Není lepší záminky než otevřený útok USA a Izraele a zabití duchovního vůdce. A jak jsme se mohli nedávno přesvědčit, konečné dopady intervencí s ještě daleko větčími mabicemi jsou v této oblasti krajně nepředvídatelné a záměry takřka nenaplnitelné.

Že by to Trump, který neustále opakoval, jak on by žádnou válku nevedl, neboť by vždy sjednal dohodu, najednou na to vše zapomněl? Na všechnu tu hanbu, kdy se USA potupně stahovaly z Afghánistánu, aby ještě ten den ovládl zemi Taliban? Zcela jistě ne. Zcela jistě má Trump nějaký velmi silný motiv, když vede USA do tohoto dobrodružství. Když navíc toto dobrodružství většina Američanů neschvaluje, včetně voličů Trumpa.

Řekněme, že tím motivem by za určitých okolností mohla být snaha způsobit ekonomické nepříjemnosti Číně. Ta, jak bylo řečeno, do značné míry závisí na ropě z Íránu a nahradit případné dodávky by bylo poněkud složité. Znamenalo by to ale, znovu opakuju, přímý útok na íránské ropné zdroje, případně blokaci Hormuzké úžiny, která je ale kritická pro pětinu světové lodní ropy i zkapalněného plynu. To se zatím neděje. Tím pádem ale nelze mluvit o snaze oslabit Čínu, která se navíc ropou umí dobře předzásobit. Jaká tedy může být motivace USA, které nechtějí dělat světového policajta a svrhávat režimy, aby svrhávaly režim a dělaly světového policajta? Je to sice také jen spekulace, ale možná skutečně nechtějí režim v Íránu svrhávat. Nějaké vítazství na druhé straně světa tak dlouho před volbami nemá moc velký význam pro Trumpova voliče, jenž většinou nedohlédne za hranice vlastního státu uvnitř USA. 

Možná tedy nejde o vítězství, jako spíš snahu vytvořit mimořádnou situaci, určitý “stav ohrožení”, jenž bude nutné vojensky řešit a volby z toho důvodu nekonat. Třeba se totiž “ukáže”, tvrzením současné administrativy, že se Čína skutečně do války zapojila, třeba hybridním způsobem, a snaží se USA destabilizovat. Po USA koluje draft dekretu, který - zjevně lživě - tvrdí, že  Čína ovlivnila americké prezidentské volby v roce 2020. Dekret požaduje vyhlášení výjimečného stavu, což by dalo Trumpovi do ruky nebývalou moc a vliv na volby. Jestliže se v následujících měsících podobným způsobem ukáže, že Čína podporuje Írán (a ano, Čína podporuje Írán, minimálně ekonomicky) a toto se začne po trumpovsku vykládat jako útok na USA, 

Lživý a infantilně komický způsob, jakým si Donald Trump snaží vybudovat reputaci “mírotvůrce”, vzbudil po světě mnoho znechucení a odporu. Vždyť Trump přece žádný mírotvůrce není, to je zjevné. Pokud se ale potvrdí hrozba toho, že válka bude záminkou ke zrušení voleb, případně jejich oddálení či významné ohrožení jejich rovnosti a transparentnosti, což je prokazatelně obrovská motivace současné administrativy USA, pak šlo vlastně jen o snahu použít stejného klamu, jaký desítky let používal Sovětský svaz: voláme po míru, abychom vždy mohli tvrdit, že válka jako prostředek dosahování vlastních zájmů byla prostě nevyhnutelná.