Božská komedie VII

3. 8. 2021 / Boris Cvek

čas čtení 25 minut

Pokračování poznámek k Božské komedii

V třiadvacátém zpěvu autor přirovnává Beatrici, která očekává východ slunce, k ptákům zpívajícím před svítáním a toužícím krmit své mladé. Nebe pomalu jasní, „nad tisíci svítilnami“ (tj. asi svatými dušemi a možná i anděly) vysvitne slunce, „jímž každá z nich se zažíhala“ – nejedná se o fyzické slunce, je to Kristus, Bůh sám. Beatrice je u vytržení, Dante zavírá oči před silou té záře. Není si už ve vzpomínce jistý tím, co vlastně tehdy viděl, protože tam a tehdy vyrostl nad sebe sama (to je jeden z momentů, který dává Ráji punc autentičnosti). Beatrice se Dantovi ukazuje v celé své kráse; autor si připadá, chtě si na to vzpomenout, jako ten, kdo po probuzení hledá před chvíli přítomný, cítěný, ale navždy ztracený sen. V tomto přirovnání je opět obrovská invence, jak docílit toho, aby se děj Komedie zdál autentický a nikoli jen smyšlený. Potom následují autorovy úvahy o nevystižitelnosti krásy jeho milé, která ho však napomíná, že by se měl spíše dívat s takovým zaujetím lásky do Boha (Beatrice jako abstrakce by sotva mohla mít tu individuální sílu milované osoby, aby takto konkurovala Bohu). Dante tedy sebere sílu a díky vyšší moci si jeho zrak zvykne na Boží záři.


Zahlédne přitom několik skupin jasů; jakási „pochodeň“ (archanděl Gabriel) začne kroužit kolem Boha a mysticky oslovuje Pannu Marii, která prý vyšla ve vyšším, krystalickém nebi právě ke svému synovi (což se nezdařilo Dantovi kvůli převisu vidět). Světla zpívají Regina cœli, autor při vzpomínce na ten zpěv cítí rozkoš a uvědomuje si, jak úžasná je rajská radost a jaký zisk v ní plyne těm, kdo žijí na zemi v souladu s Bohem. V čtyřiadvacátém zpěvu Beatrice prosí sbor duší, aby se věnoval Dantovi. Duše začnou kroužit v různých kolech, z jednoho se oddělí jas, který obkrouží Beatrici – ta oslovením prozrazuje, že jas je duše samotného apoštola Petra. Petr se pustí s pobídnutím Beatrice do zkoušení Danta z víry. Dostáváme se tedy opět k teoretické teologii. Dante si pomáhá scholasticky modifikovanou definicí z pera apoštola Pavla. Petr vystupuje jako scholastik a rozvíjí v další otázce tuto stránku definice – Dante odpovídá správně. Další je otázka: má víru? Na to poutník odpoví sebejistě: mám ji a mám ji ryzí. Přijde další tázání: odkud má víru? Poutník si pomáhá odkazem na inspirované Písmo svaté, ale Petr je neodbytný: kde bere Dante tu jistotu, že Písmo je pravdivé? Dantova odpověď zní: svědčí o tom to, jak se křesťanství (prý bez divů a bez nucení!) rozšířilo po světě. V tu chvíli sbor blažených duší zapěje Te Deum. Dante tedy díky Boží milosti (jak výslovně Petr říká) obstál. Musí ještě vyjádřit, v co věří, a udat důvod své víry. Vyzná vlastně jen monoteismus a trojiční učení, jako důvod víry odmítá fyziku nebo metafyziku; nýbrž udává působení Ducha sv. skrze Písmo. Apoštol Petr z radosti nad Dantem zpívá a obejme ho svým světlem.


Dantova hrdost v této chvíli kulminuje: pětadvacátý zpěv začíná označením Komedie za „posvátné slohy“, nadějí, že ony přemohou krutost florentských vlků, kterým byl sokem a od kterých byl vyhnán – a slibem, že po návratu do vlasti si u křtitelnice, kde byl pokřtěn, proplete věncem (asi vavřínovým) vlasy, „neb Vírou sblížil duši s Bohem více / jsem tam“, tj. tam v ráji. Důvodem k hrdosti je tedy osvědčení ve víře, řekli bychom, že tu Dante obstál jako Boží muž, jako vyvolený. Ale toto osvědčení se odehrálo v definicích, je tedy víc hrdopýchou učence. Nakonec čteme o námaze, kterou na Komedii vynaložil, o protivenstvích a o toužené ryze pozemské slávě, jejíž obraz ho asi stále pronásledoval. Dante je prostě především básník.


Stane-li se, že posvátné ty slohy,

k nimž zem i nebe ruku přiložily,

takže jsem pro ně hubeněl rok mnohý,

přemohou krutost, jež mi zamkla milý

ovčín, kde beránkem jsem byl svým časem,

sok vlků, kteří na něj útočili,

tehdy já s jiným rounem, s jiným hlasem

co básník vrátím se a u studnice

křtu svého věnec propletu si vlasem,

neb Vírou sblížil duši s Bohem více

jsem tam, a pro té svaté víry vnady

tak zakroužil mi Petr kolem líce.


K poutníkům přistoupí jiné světlo, je to „kníže, / pro nějž do Galicie pouť se koná“, typicky opisem autor uvádí na scénu apoštola Jakuba. Petr a Jakub se zdraví jako holub s holubicí a svým ohněm přemáhají Dantův zrak. Jakub po Beatricině povzbuzení (nazývá Boha císařem) se zeširoka ptá Danta na to, co je to naděje (v teologickém smyslu), jak moc je v Dantovi a jak k ní přišel. Beatrice zasahuje před Dantovou odpovědí a označí svého chráněnce za syna církve, který má ze všech jejích pozemských synů nejvíce naděje. Dokonce tento fakt označuje za důvod, proč byl obdařen milostí spatřit zásvětí ještě před svou smrtí. Beatrice tedy odpověděla za Danta na druhou Jakubovu otázku (znělo by divně, kdyby se sám takto chlubil) a ještě zdůrazní, že Dantova odpověď na zbývající dvě otázky nebude jeho chloubou, protože bude dílem Boží nápomoci. Dante odpovídá v souladu s učením scholastika Petra Lombarda, že naděje je čekání slávy, kterou nám dá Boží milost za naše zásluhy. Také odpoví, že naději má z devátého žalmu Davidova a z epištoly Jakubovy. Světlo zakmitá mystickou radostí a ptá se, co naděje přislibuje. Řídě se katolickou ortodoxií Dante odpoví: blaženost duše i těla. Nyní snad chápeme, proč Beatrice označila Danta za člověka s velmi velkou nadějí: naděje je vlastně nábožensky proměněná touha po zasloužené slávě.


Po skončení zkoušky z naděje se rozezní žalm Sperent in te a mezi dušemi zahoří záře, která sestupuje k poutníkům: je to apoštol Jan, bratr Jakubův. Nejprve Dantovi vysvětlí, že jeho tělo na zemi je mrtvé a že do nebe byla vzata přímo jen dvě těla, Ježíšovo a Mariino. Je to reakce na spekulace kolem závěru Janova evangelia, kde Kristus naznačuje, že Jan nikdy nezemře. Brzy  začne nové zkoušení a s ním šestadvacátý zpěv. Dante Janovou září tolik oslepl, že nevidí ani Beatrici stojící hned vedle sebe. Jan ho však ujišťuje, že ho ze slepoty uzdraví Beatrice, a vyzývá ho, aby mluvil o zaměření své duše. Otázka se ptá po povaze lásky a je zodpovězena scholasticky. Láska není brána tolik jako osobní vztah mezi Bohem a člověkem, nýbrž jako cosi, co působí v celé škále tvorstva. Všichni tvorové vrozeně tíhnou k Bohu, člověk pak na základě své nejvyšší schopnosti, rozumu. Bůh je absolutní dobro, ergo (říká rozum) je třeba ho milovat, tj. mířit k němu. Není to osobní vztah, je to sylogismus. Tím vůbec netvrdím, že Dante neměl osobní vztah s Bohem, ten jistě měl. Ve své hrdopýše učence však viděl jako správnou odpověď v disputaci právě tu odpověď učenou. Rozmluva mezi apoštolem a Dantem je těžko srozumitelná, zdá se však, že po tom, když Dante odpověděl, chce Jan bližší výklad příčin lásky. Poutník jmenuje existenci světa, vlastní život (obojí scholastika chápala jako podstatný klad), Kristovu oběť (která lidem dala vykoupení), naději (cítěnou celou církví) a samo poznání, které svou poutí získal o zásvětí. Oba mluví o tom, že láska hryže, což trochu překonává scholastický horizont a naznačuje hlubinný prožitek lásky k Bohu. Duše po Dantově odpovědi zpívají Sanctus. Beatrice mu svým pohledem vrátí zrak, lepší než ten starý.


Mezitím se ke třem apoštolům přidružil Adam, kterého Dante vyzve k vyprávění. Pro moderního člověka může být chápání Adama jako světce vedle apoštolů nebo dokonce nad apoštoly dost divné: Adam byl ovšem praotec a ve středověku bylo ceněno jak pra, tj. prvotnost, kořen, tak otec (v rámci patriarchální společnosti i církve). Když později v Komedii uvidíme i Evu vyvýšenou vedle Panny Marie, přikloníme se asi spíše k tomu, že za takovýmto pojetím prarodičů lidstva stojí respekt ke kořenu, k původu. Adam Dantovi vysvětluje, že nikoli pojedení ze stromu poznání byl hlavní důvod vyhnání z ráje, nýbrž že to byla neposlušnost (opět středověký aspekt, který musel být člověku snícímu o spravedlivém císaři dost vlastní). Adama spolu se všemi patriarchy vysvobodil z předpeklí Kristus při svém sestoupení do pekel. Adam neopomene ještě krátce rozvinout určitou teorii o první lidské řeči: že člověk mluví, to je od přírody, jak mluví, to je věc lidí (zvyku). Z ráje se všude ozývá sláva třem božským osobám – ale to už je sedmadvacátý zpěv. Dante je opojený a vzývá tu krásu kolem sebe.


„Otci a Synu, přesvatému Duchu

Sláva,“ se z ráje všude ozývalo,

že opájel mě zpěv ten v sladkém ruchu,

a co jsem zřel, mně všehomíra zdálo

se úsměvem tak, že mé opojení

sluchem i zrakem do mne vstupovalo.

Ó radost! Nevýslovné potěšení!

Ó život, který láskou všechno smíří!

Ó bohatství to jisté bez bažení!


Apoštol Petr mezitím však zrudne hněvem a obrací se proti Bonifácovi VIII. Dokonce prohlašuje, že Bůh má římský stolec za prázdný. Domnívali bychom se, že ve smyslu: špatný papež nemůže být vskutku papežem. Jenže to je donatistická hereze a Dante heretik nebyl. Důvodem neuznání Bonifáce VIII. za legálního papeže je to, že proti právu donutil svého předchůdce k abdikaci. Invektivy proti Bonifácovi, které od Petra slyšíme, jsou velmi ostré. Beatrice brunátní, nebe se zatmí (Dante to přirovnává k tomu, jak to na nebi muselo vypadat o Velkém pátku) a Petr pokračuje v tvrdé kritice středověkého papežství. Apoštol ovšem tuší změnu a Danta vyzývá, aby na zemi plně řekl to, co tu od něho slyšel. Na vyzvání Beatrice Dante pohlíží dolů a shledá, že se pohybem rajské sféry dostal nad Španělsko – nechce se ale dívat dolů a pohlédne zpátky k Beatrici, jejíž krása ho vymrští do souhvězdí Blíženců, kam Dante umisťoval krystalické nebe, druhé nejvyšší. V tomto novém nebi Beatrice Dantovi přednese (jako obvykle těžko srozumitelný) výklad o tom, že v tomto místě začíná celý pohyb sfér. Bůh je v nejvyšším nebi a otáčí silou své lásky (skrze serafíny) právě krystalické nebe, z nějž se pohyb přenáší do dalších sfér. Beatrice zdůrazňuje, že tajemství, jak Bůh vyvolává pohyb tohoto nebe, je známo jenom jemu. Pak se Dantova velitelka rozhodne s patosem kárat úpadek mravů a vysvětluje, že je způsobený nepřítomností vysněného císaře. Toto neustálé opakování nepříjemně Komedii zatěžuje a vytváří dojem, že autor neměl dost bohaté látky, aby naplnil tak velké dílo. A opět na konci zpěvu Beatrice vyslovuje nesrozumitelnou, skoro do magických formulí zakletou naději v proměnu Itálie (světa) k lepšímu.


Autor se se začátkem osmadvacátého zpěvu vrací do okamžiku, v němž píše, a složitým opisem připodobňuje své vzpomínání na zásvětí k hledění do zrcadla, kde se obrazy shodují se vzory. Poutník pozorně se zadívav do okolní záře, uvidí zářivý bod, kolem něhož jako prstence oparu krouží devět kůrů andělských – tento bod je sám Bůh. Beatrice vysvětluje, proč se nebeské sféry otáčejí, podle jednoduché mechanické poučky: čím větší kruh u rotace, tím rychlejší pohyb – avšak proč naopak u andělů krouží nejrychleji ti blíže Bohu? Vysvětlení je prosté, u andělů totiž platí, že čím větší blízkost Bohu, tím větší energie lásky a rychlost pohybu. Ovšem čím vyšší andělé, tím větší nebe jim musí náležet, tj. tím dále od středu, jímž je Země, a s tím rychlejším pohybem (serafíni tedy pohybují krystalické nebe, cherubíni nebe pod ním atp.). Andělé kroužící kol Boha se zatím zmnožili jako jiskry, které vyletí z rozžhaveného kovu, přitom pějí Hosanna. Beatrice Dantovi vysvětlí ortodoxní hierarchii andělů (o které jsem už psal). Složitým astronomickým opisem (vstupujeme tak do devětadvacátého zpěvu) autor říká, jak dlouho se Beatrice upřeně dívala do bodu-Boha.


Potom se Beatrice obrátí k Dantovi a začne teologický výklad, na který navazuje rozhořčené kázání. Složitě vysvětluje, že věčnost je všechen čas v jednom okamžiku, dále scholastické pojetí stvoření světa, anděly ukazuje jako čirý akt, nejnižší hmotu jako čirou možnost – zde však není vhodné místo zabývat se tomistickou filozofií. V duchu tomismu Beatrice také popírá názor sv. Jeronýma, že andělé byli stvořeni už před stvořením světa. Vypráví příběh o počáteční pýše některých andělů, jejich pádu, který prorazil zemi a nesl je až do hlubin pekla. Skromné, věrné anděly však Bůh obdařil velkými milostmi. Andělé vidí v Bohu všechno a všech časů, nejsou tedy rušeni žádným novým předmětem, nevzpomínají atd. Odtud odbočí volně ke kritice překrucování nebo zanedbávání Písma svatého. Kněžím vyčítá, že se spíše zabývají učenými detaily v Písmu, než aby se soustředili na jeho duchovní obsah. Poukazuje na vtipkování a populismus při kázání. Odbočka ale končí a Beatrice Danta upozorní na obrovské množství andělů, kteří krouží kolem Boha, jenž trvá „vždy jak v první době“. Astronomickým opisem se na začátku třicátého zpěvu dozvídáme, že je právě hodina před východem slunce. S jeho východem pobledly hvězdy a kroužení andělů se pro jas slunce ztrácí Dantovým očím.


Šest tisíc mil snad od nás v plápolání

je šestá hodina, a svět náš stíny

své na lože už téměř rovné sklání,

když prostřední kraj nebe od hlubiny

tak mění, že mnohá z hvězd v tom čase

až na dno toto vzhled svůj ztrácí silný;

a slunce služebná jak ve svém jase

jde blíž, tak zavírají nebes kraje

svůj třpyt až v ten, jenž v největší je kráse.


Ty se obracejí k Beatrici a autor opět mluví o její kráse jako o nevylíčitelné. A přece je v tom určitá opravdovost, přece jen se zdá, že Dante ve vzpomínkách na mrtvou a idealizovanou ženu cítil vášnivou lásku, která vytvářela nevylíčitelné obrazy možná založené především v pocitu a ne v nazírání. Beatrice svěřenci sdělí, že se dostali do nejvyššího nebe, Empyrea. Zde se line „rozumu světlo, v němž je láska stálá, / pravého dobra láska, v níž se mísí / radost, jež všechnu sladkost překonala“. Je to zhuštěné, zdařilé, pronikavé vystižení scholasticky pojatého svazku mezi láskou, dobrem, rozumem a radostí: láska pramení z poznání, poznání se upírá k pravému dobru, tj. láska je láskou pravého dobra, z takové lásky pak plyne radost (v ráji nekonečná). Danta obklopí „živoucí záře“ a on se cítí růst „nad všechnu schopnost, již má duše chová“. Pak uvidí řeku jasů, jiskry z ní vycházejí ven a zase se vracejí („v květů kalich“). Dante k této řece na pobídnutí Beatrice přijde a pije (patrně jen očima). Potom uvidí jasně obě nebeská dvorstva, tj. anděly i svaté. Nahoru se zdvíhá stále úže víc než tisíc stupňů, tj. vytvářejí jakousi rostlinu, růži, ve které dlí blažení světci. Beatrice Dantovi představuje toto „město širé“. Ukáže mu křeslo připravené pro Jindřicha VII. Lucemburského, budoucího císaře, který se ale nakonec navzdory Dantovým nadějím nikdy císařem nestal.


Příběh pokračuje v jedenatřicátém zpěvu. Zde vidíme anděly sestupovat do květů a zase vystupovat k Bohu, „z živého ohně tváře měli v jase, / ze zlata křídla, v ostatním se zdáli / bílí, že ani sníh tak nebělá se“. Světlo pronikalo skrze ně, nebránili mu, a přesto byli viděni. Dante vše obhlíží a těší se, až to bude líčit (opět pozemský aspekt). Ohlédne se po Beatrici, ale nespatří ji, uvidí kmeta, v němž cítí veselost, vlídnost a otcovství. Je to sám Bernard z Clairveaux, jeden z největších středověkých mystiků. Jak to, že učenec Dante stavěl mystika tak vysoko? Byl Dante nakonec mystik? Domnívám se, že určitě nebyl, měl však smysl pro tuto hloubku a uvědomoval si, že zde je někde vrchol nazření pravdy, i když sám měl blíže k tomismu. Komedie není provedená mysticky, což zvláště u Ráje chybí, ale kontemplace tajemství a intimní styk s Bohem v ní má své nepopíratelné fundamentální místo. Dante se ptá, kde je Beatrice, a Bernard mu ukazuje nahoru na jeden z trůnů v listech růže. Beatrice je od něho nesmírně vzdálená, vidí ji však, jako by byla vedle něho – a modlí se k ní. Kdyby Beatrice byla v jádru symbol, modlitba k ní by byla něčím nepochopitelným. Nyní vystupuje spíše v roli světice. Dante se nemodlí za přímluvu u Boha nebo něco podobného, kde by Beatrice byla jen prostředníkem, nýbrž jeho slova vyznívají modloslužebně (možná ozvuk lidové zbožnosti, spíše však milostné lásky). Beatrice Dantovi pokyne a obrátí svou hlavu jako předtím k Bohu. Bernard vyzývá Danta k obhlídce oné růže, slibuje pomoc Panny Marie a pak se představí, Dante je nadšen. Oba se spolu dívají nahoru do záře plné andělů, na jejichž zpěvy a hry shora s úsměvem hledí Panna Maria – a na její nevylíčitelnou krásu Dante upře zrak a Bernard se nábožně přidal.


Ve dvaatřicátém zpěvu Dantovi ukazuje pramatku Evu dlící vedle Marie, ale jsou tu i další biblické ženy: Ráchel, Rebeka, Judit – a právě v jejich společnosti je Beatrice. Růže je rozdělena na dvě části, jedna náleží starozákonnímu lidu, a ta je už naplněna, všichni předurčení z tohoto lidu jsou už v ráji, nezbývá volné místo. Opačně je to s druhou částí, která náleží lidu novozákonnímu. Tomu nevévodí Marie, nýbrž Jan Křtitel, pod nímž jsou sv. František, sv. Benedikt, sv. Augustin atd. Mezi oběma částmi jsou duše dětí, které zemřely dříve, než se mohly vnitřně rozhodnout pro víru. Bernard poučuje poutníka, že v ráji není náhod (a náhoda je spojována s bídou, hladem, žízní, s nedokonalostí obecně), nýbrž vše je hlídáno věčným řádem. Ale hned se zase říká: Bůh uděluje milost, jak je mu libo, víc nelze pochopit. Jedná se tedy o hierarchicky uspořádaný řád, ale proč jsou jednotlivá místa obsazena těmi a těmi osobami, to žádnou nám přístupnou logikou nedovedeme vysvětlit. Dante je vybídnut, aby se znovu podíval na Marii, kde vidí archanděla Gabriela zpívat Ave Maria, gratia plena, k čemuž se přidává nebeský sbor. Pak je mu Bernardem (který „od Marie krásněl celý“) ukazován Adam, apoštol Petr a Jan, Anna, Lucie. Učitel se ale zarazí, uvědomí si, že Dante bude na zemi spát už jen krátce, a proto začne myslet na to, že svěřenec by měl spatřit konečně i Boha. Nejdříve je ale třeba obrátit se s modlitbou k Panně Marii, touto modlitbou pak začíná poslední zpěv celé Božské komedie.


Projevuje se v ní pro katolicismus typický mariánský kult. Marii se klade určitá zásluha na vykoupení lidstva, bez ní se nelze vyprosit z nouze, je vzorem soucitu, dobrotivosti, starosti o lidstvo, k jejím očím se Bůh s láskou a úctou chýlí. Bernard výslovně prosí za Danta více než kdy za sebe a s ním řada světců včele s Beatricí. Nikde nevidíme lépe, že celý svět Dantem vytvořený se točí kolem Danta. Nebeské zástupy prosí, aby on mohl ještě zaživa spatřit Boha. Je v tom pýcha? Nadutost? Sebestřednost? Rigorózně vzato asi je. Jenže v naivní, nevýrazné formě – cílem líčení v Komedii totiž není pýcha, nýbrž autentické (což není nutně totéž co mravně dokonalé) prožívání, které má obrovskou mnohostrannost, rozeklanost a bohatost spojenou a koncentrovanou v jednotu právě Dantovou osobností. Dantovo já je chtě nechtě syntetickým středem jeho světa. Poutník se tedy konečně podívá do Boha a stokrát opakovaná věta o nevyjádřitelnosti se křečovitě ozývá znovu. Kdyby jí užil teprve teď, účinek by byl mnohem vyšší. Dante si vzpomíná, že v tom světle se proplétalo veškerenstvo jako v knize lásky a tvořilo jakýsi tvar uzlu. Ale drtivou většinu z toho, co viděl, už zapomněl. Nebyl schopen se od Boha odtrhnout, jeho svobodná vůle zanikla, začal se přejinačovat a vždy přejinačený viděl v Bohu vždy cosi více než předtím. Podařilo se mu v hloubi Boha spatřit tři kruhy tří barev, Trojici osob. Pohledem do Boha se Komedie končí, Dantovi přitom docházela obraznost, ale Bůh vzal během zírání iniciativu za něj: „moc obraznosti velké docházela, / však jako v kole, jež se točí vezdy, / mým přáním, chtěním láska otáčela, / z níž pohyb slunce má i všechny hvězdy“; to jsou poslední verše celé Komedie.


Magický pohled v Boží světlo tak cítíme ještě po doznění Komedie, nevrací nás na zem, neukazuje Dantovo probuzení atp., příběh byl teologický a jako takový je dovršen – a zůstává na svém vrcholu navždy. Je v tom krásně vyjádřen cíl mystéria duše, už to není o tomto Dantovi, o konkrétní události, reflexivně se vracíme zpět: vidíme celou Komedii jako pouť (každé předurčené) duše do Boha, ve kterém navěky nalézá spásu a ráj. Samotný závěr Komedie je tedy jedno ze svědectví básníkova mistrovství.


Jak měřiči je, který myšlenkami

se upjal cele na výpočet kruhu,

než jsou té práce zásady mu známy,

tak při pohledu tom jsem cítil vzpruhu,

bych zřel, jak podoba se umístila

v ten kruh, jak vpletena je jeho pruhu:

však vlastní křídla na to nestačila,

leč že má mysl zasažena celá

jasem, v němž plní se jí touha, byla.

Moc obraznosti velké docházela ,

však jako v kole, jež točí se vezdy,

mým přáním, chtěním láska otáčela,

z níž pohyb slunce má i všechny hvězdy.




-1
Vytisknout
1462

Diskuse

Obsah vydání | 5. 8. 2021