Srovnávání

5. 8. 2021 / David Marenčák

čas čtení 9 minut

Poslední dobou se od různých lidí setkávám s obdivem vůči některým vlastnostem a chování, respektive jejich míře, za současného sebekritického vlastního ponižování plynoucího z reflektované zdánlivé nedostačivosti či podřadnosti v oněch záležitostech.

V duchu nad tím kroutím hlavou, kde se takové naivní srovnávání bere. Cítím z toho smrdutý dech slepého kultu výkonu fordismu, který umí měřit úspěch jen počtem vysoustružených šroubků a zápach byrokracie, která zná jen absolutní hodnoty tabulek, to vše rámované kultem úspěchu, kdy vítěz, ten nejlepší jeden bere vše, a ostatní prohrávají, bez ohledu na cokoli.

Je to v našem světě zvykem, že počítá se jen to, co je absolutně měřitelné. Body, procenta, kilogramy, vteřiny, koruny či jiný keš, počty vyrobených lokomotiv s údajným absolutním přesahem na blahobyt a prosperitu všech a tak dále.

Vlastně není divu, že relativita dosaženého vztažená na startovní podmínky, na různé dispozice, vlastnosti vrozené či situační možnosti není vůbec brána v potaz.

Ačkoli je vědecky mnohonásobně potvrzena banální lidská zkušenost, že navzdory podobnému základu každý jednotlivec má rozdílné kapacity, limity, vlastnosti jak biologické, tak rodinné, kulturní, situační a četné jiné, přesto uniformě považujeme za úspěch jen absolutní hodnoty. Tuto nesmyslnou koncepci lze dokumentovat na parafrázi ilustrovaného vtipu, kde v řadě stojí žirafa, slon, rybka v akváriu, vlk, kočka a opice, kterým komisař říká – úspěch je to, kdo nejrychleji očeše banány z támhleté palmy. 

Když až po trestuhodně dlouhé době výzkumy ukazují, že inteligencí je asi deset druhů a měření IQ je poplatné sociokulturně a není tedy univerzální, objektivní veličinou, stále se poměřujeme absolutními výsledky, jako bychom byli klonoví vojáci z Lucasových Hvězdných válek.

Když si odmyslíme firemně tržní neboli kupecké počty hromad zlatých penízků, kde jen hromada v řádech v tisíců metrů nad mořem se počítá a jestli při tom umřou miliony lidí či zkrátíme budoucnost našich dětí o celá staletí nehraje žádnou roli, musíme si nutně uvědomit, že úspěch i „výkon“ ve všech oblastech života je relativní – dosažené mety a výkon lze posoudit jen srovnáním výchozích podmínek, vrozených možností a limitů.

Nelze srovnávat mechanicky počet ořechů v koši. Co by bylo v jedné situaci a pro jednoho grandiózní, objektivní obrovský úspěch, pro jiného s lepšími šancemi a zázemím může být ponižující, posměchu hodný trapas, prohra a zahození všeho perspektivního. Celý den sbírat koš po pár ořeších ze zdecimovaného sadu je v tomto pohledu menší úspěch, než dvakrát hráběmi máchnout pod obsypaným stromem a za pět minut mít hotovo.

Když touto optikou srovnáme milovaného i nenáviděného prezidenta bývalé velmoci, který je pro milovníky symbolem úspěchu v byznysu, ačkoli jeho jmění je stejné, jako by zděděné obrovské bohatství stejnou dobu nechal ležet v bankách, člověk, který nic neumí, nic skutečně nevytvořil, jedinou zásluhou je, že dědil a jeho působení ve veřejném prostoru je výhradně destruktivní, parazitické a škodlivé; a člověka, který zatížen chatrným zdravím, po dětství stráveném boji s těžkou nemocí, je v průběhu života schopen vykonávat záslužnou a náročnou práci pro celou polis, za kterou je ale v patologické společnosti odměňován tzv. minimální mzdou, jaká nestačí ani k živoření a je provázena „odpovídající“ prestiží kanálové krysy, pak objektivně ten, kdo více dokázal, vykonal a dosáhl většího úspěchu je člověk druhý, ačkoli tupé kupecké počty těch, kteří by za hrdinu označili floutka prvního, drtivě převažuje.

Pro další příklad nemusíme chodit daleko. Měli jsme nezaslouženou náhodnou kliku, když přišel člověk, co měl přijít a první vlnu covidu jsme zvládli mimořádně dobře. Ale to dobře bylo v rámci vržených kostek zoufale málo, prakticky prohra ve smyslu tom, co šlo udělat lépe, na co jsme získali dost prostoru a času.

Opiti zdánlivým úspěchem jsme jako zem této výhody nevyužili, usnuli jsme na vavřínech. Na očekávané další podzimní a zimní vlny jsme se nikterak nepřipravili, nic nevykonali a jak mnozí moudří předpovídali, stala se katastrofa a reálně jsme tak nechali 45 000 (ano, toto je skutečné číslo nadúmrtí) lidí zemřít, násobky budou mít dlouhodobě až trvale zničené zdraví, o negativních dopadech na všechny myslitelné aspekty společnosti nemluvě, včetně posvátné krávy tzv. ekonomiky neboli právu na astronomické zisky akcionářů.

Je správné a užitečné se inspirovat, poučit, ale ke srovnávání a poměřování není žádný důvod. Když se chceme obdivovat úspěchu, musíme se ptát, co k němu vedlo a zejména se ptát neúspěšných, co k němu nevedlo. Úspěch, jak je konformně chápán, je téměř vždy založen na nějaké formě náhod, nezasloužených kladných vlivů apod.  

Stačí se podívat na ty prohnuté police metrů knih od úspěšných, jak uspět, které nikdy nevedou k zopakování popisovaného úspěchu.

Nepočítá se (jen), čeho měřitelně dosáhnete, ale také to, s čím jste vyšli a zároveň, jestli vám počasí přálo nebo vás na cestě málem či doopravdy zabilo tornádo.

Zde učiním zdánlivě nesouvisející odbočku.

Pamatuji si četná pyšná prohlášení, jak jsme na tom coby země tabulkově dobře v přívlastkové té a té gramotnosti lépe než ostatní postsovětské ex-satelity. Prohlášení, jak jsme v řadě ekonomických ukazatelů lepší než sousedé.

A také jsme usnuli na vavřínech. Nikdo s odpovídající mocí či rozhodovací pravomocí nepochopil, v čem ty úspěchy spočívají, nikoho nezajímalo, jak je udržet či prohloubit. Živě si pamatuji, jak kupříkladu znalosti matematiky či míra státního dluhu přestaly být tak excelentní, ale strážci růžovolakování stále psali – už to sice není tak skvělé jako včera, ale pořád jsme lepší než  –istán (za istán si doplňte libovolnou rozvojovou zemi) Ano, je to tak. Své úspěchy jsme projedli do toho stavu, že mluvící hlavy se vší vážností srovnávají naši zemi se Rwandou či jinými failed state regiony, srovnávají naše bezdomovce s otroky ve sweatshopech nebo bědnými rurálními oblastmi různých asijských zemí, srovnání, ve kterých jakoby náš český bezdomovec vypadá jako otylý, blahobytem málem utopený paša.

Už když jsem před drahnými lety četl ona oslavná prohlášení, ptal jsem se, co děláme pro zlepšení, nebo udržení toho stavu. Co jsme dělali dobře, co můžeme dělat lépe? Odpovědi jsem nenalézal naprosto žádné a bylo mi divné, že si nikdo, kam oko dohlédne, podobné otázky neklade. Svoje vavříny, na kterých jsme usnuli, jsme prošustrovali a nyní už řadu let míříme stabilně směrem ke dnu.

Není žádná naděje, v podobě politické síly či organizace, která by toto směřování byť jen reflektovala, natož se ho snažila změnit.

Tahle absence vize, plánu, reflexe problémů a jejich příčin, je jedna z věcí, které mám současně stále ještě velmi populárním Pirátům opravdu za zlé.

Jako relativně svěží politická síla bohužel jen futrují nebezpečný mýtus a klišé apolitické politiky, založené na datech, expertním vědění, technokratismu, technooptimismu. Jak je to na jednu stranu banální a naivní omyl, tak je to spojené až s nábožnou vírou, kterou demonstrují mnozí yupíci, hipsteři a jiné do jisté míry privilegované středostavovské postavy, které tvoří jejich voličskou základnu.

Ve své naivitě se domnívají, že jejich pozice fakticky privilegovaného, zajištěného člověka odráží nějaké objektivní měřítko politického názoru, a kdokoli má jiný, je jen pomýlený nebo hloupý, a přitom jedou omletý, vyčpělý antikomunismus a ještě se u toho cítí racionálně a nadřazeně.


Signifikantní je nedávná studie, která „datově“ podložila na poměrně známý fakt, že sytí nevěří hladovým a neznají jejich svět, život a motivace, ale nepřekvapivě obráceně to neplatí, hladoví znají svět, život i motivace sytých.

V tomto zdánlivém rozporu leží zdroj nejen antisystémovému naslouchání mateníkům (viz třeba rýmičkářství), ale i volební a politické preference, kdy jejich oprávněná nespokojenost je kanalizována tím směrem, který je nespokojenosti výhradně vyhrazen – a to hnědým populismem.

Dokud sytí jako ty nepochopí alespoň ždibínek z toho, co dělají špatně, nebude v této zemi lépe, bez ohledu na to, koho si zvolíme do vlády.

Dokud sytí nepochopí, že jejich úspěch není až tak úplně jejich a selhání ostatních, těch hloupých, kteří špatně volí, není taktéž až tolik jejich vlastní provinění, nebudeme jako zem mít ani to světlo na konci tunelu. Ale teček při tom zvládneme udělat dost.

 

1
Vytisknout
2336

Diskuse

Obsah vydání | 10. 8. 2021