Danteho Božská komedie II

22. 6. 2021 / Boris Cvek

čas čtení 21 minut

Pokračování poznámek k Božské komedii.

 

Šestnáctý zpěv uvádí čtenáře do dalšího (sedmého) kruhu, kde hučí dolů řítící se voda. K poutníkům přibíhají tři stíny a Vergil Danta vyzývá, ať se k nim chová dvorně. Jsou plné jizev od ohně, avšak o tom, čím hřešili, se nemluví. Stíny se ukáží jako významné postavy nedávné florentské historie, a tak se mluví opět o Florencii (Dante se v celé Komedii vyjadřuje k vlasti silně kriticky a mluví s vášnivostí vlastence a zainteresovaného politika). Poutníci potom dojdou k útesu, z něhož se valila voda v tříšti do propasti. Dante měl kolem pasu provaz, který symbolizoval zdrženlivost (nebo i příslušnost k třetímu řádu sv. Františka) – tento provaz Vergil hodil dolů, aby brzy potom z propasti vystoupila obluda Geryon. V sedmnáctém zpěvu čteme, jak vypadala: je to „hnusný obraz lsti a zrady“. Tvář je poctivce, ostatní tělo patří štíru. Dante mezitím jde ke stranou sedícím duším, které jsou mučeny žárem země a páry. Žádnou z nich neznal. Všiml si však, že měly na hrdlech měchy, na něž se zálibně dívaly. Byly to měchy s erby florentské kořistnické šlechty (jakýchsi dravých prvokapitalistů). Celé vyprávění je stále plné detailů, jako např. jedna z duší si olizuje ústa „jak vůl si olizuje nozder lemy“. Oba poutníci konečně nasednou na obludu (Dantovi je velmi úzko: „mne obejmi, tak chtěl jsem potom zvolat / však hlas mi selhal, jak se prudce chvěl mi“).


Geryon snese Vergila s Dantem na dno, a to se v osmnáctém zpěvu nazývá Zlé žleby. Jsou z kamene a mají barvu oceli. Dantovi po levé ruce jde jeho Mistr, po pravé je žleb plný nahých duší, které jsou bičovány rohatými běsy na skále. Potkává tu duši kdysi váženého Boloňana, který prodal svou příbuznou za souložnici ferrarskému markrabímu. Znovu tu v Pekle (a také potom v Očistci) vystupují konkrétní lidé s konkrétními hříchy bez snahy po typizaci. To překonává abstraktní ráz celé Komedie a působí etickým apelem do skutečného života. Dantovo etické cítění (odhlédneme-li od teologického, dobového skeletu) je hluboce humanistické a aktuální. Má pochopení pro hřích, který vychází z lidské slabosti, vášnivosti, omezenosti, přes které tu však přece zůstává svědomí a osobnost, nenávidí ale zradu, krutost, pýchu, nízkost, falešnost a nicotnost, které popírají člověka v člověku naprosto. V jámě po Dantově pravé ruce vidíme kuplíře – a v další jámě pak mýtického Iasona (který otěhotněl Hypsipylu a nechal ji přes původní slib být), majitele nevěstince i nevěstku Thais (výsměšnou a smělou). Ne zřejmě kuplířství jako takové, prostituce jako taková atp. je příčinou odsouzení, nýbrž povaha srdce těchto lidí. V devatenáctém zpěvu se otvírá třetí žleb, ve kterém jsou svatokupci. Jsou zasazeni v dírách, mají rozpálená chodidla a v křečích sebou škubají.


Poutníci dojdou k jámě, odkud se ozve křik: už přišels tedy, už přišels, Bonifáci? Volá to papež Mikuláš III. na papeže Bonifáce VIII., který v roku 1300 byl ještě na trůně a umírá až 1303. Mikuláš se tedy mýlil, jeho kolega ještě nepřišel. Všimněme si ale, jak nesmírně sugestivní je toto zvolání. V jednom z nejspodnějších kruhů pekla volá jeden papež na jiného, který zrovna vládne – na papeže zvláště si osobujícího vládu nad celým světem (Bonifác VIII. si v bule Unam Sanctam nárokoval vládu nad celým světem, jeho papežská moc byla ale vojensky zničena francouzským králem Filipem Sličným). Ještě tvrději mluví Dante o Klimentovi V., který se stal papežem podporou Filipa Sličného a přenesl papežství do Avignonu (tzv. avignonské zajetí papežů pod mocí francouzských králů). Z Dantových slov k Mikulášovi lze slyšet nenávist k simonii a z jeho názoru, že císař Konstantin svou donací (dnes víme, že podvrženou) vůbec křesťanství neprospěl, lze vyčíst odpor k světské vládě a hamižnosti kněžstva vůbec. Vergil za ta slova svého svěřence objal. Je patrné, že základní myšlenky husitství tu byly dávno před Husem, dokonce už u Danta (a ještě před ním u sv. Františka).


Ve dvacátém zpěvu se oba básníci ocitají před dalším úvalem. Zde chodí duše pomalým krokem („při jakém lidé pějí litanie“), jsou však znetvořené, obličej mají nad lopatkami, ne nad hrudí. Dante pláče, když vidí jejich slzy stékat hýžděmi dolů na stehna. Vergil básníka kárá: je prý hřích litovat ty, kdo jsou odsouzeni Boží spravedlností (intervence teologie). Defilují tu antičtí jasnovidci (spolu s Teiresiem, jejž známe z Homéra a Sofokla) a středověcí astrologové. Jejich těžký trest skoro na samém dně pekla lze pochopit jednak odkazem na teologii odsuzující magii (spojenou se zlými duchy), jednak asi i Dantovým odporem (dost průkopnickým) k věštění jako takovému. Zkroucená hlava hříšníků představuje trest za to, že chtěli vidět příliš dopředu: teď se dívají dozadu. Pozoruhodné je také to, že zatímco v druhém žlebu Vergil označuje hříšníky poněkud soucitně „narozené do neštěstí“ (jako by to nebyla jejich vina, že tu jsou), zde Danta kárá za projevený soucit. Nezdá se, že by to souviselo s povahou hříchu, spíše je to výraz celkové rozpolcenosti postoje k hříšníkům v Komedii: má je člověk litovat? má k nim být tvrdý?


V jedenadvacátém zpěvu dojdou poutníci k samému jícnu Zlých žlebů. Tady spatří jámu plnou vroucí smoly. Opět jsou tu ďáblové, kteří se starají o hříšníky trpící ve smole; Dante zůstane za kamenem, Vergil jde dál a oni se na něj vyřítí jako psi na žebráka. Nakonec je však oba pustí, když průvodce připomene ďáblům vyšší moc, ba dokonce se k nim někteří z nich připojí jako průvod. Nejdou po mostě, který je od Kristova příchodu do pekel zbořený, nýbrž po útesu: vidíme od začátku do konce Komedie před sebou stále reálnou krajinu. Vulgaritu a nízkost běsů Dante líčí takto: jazyk jim svítí mezi zuby, šilhají ke svému vůdci, „a ten pak trubku udělal si z řiti“.


„Ó mistře, co to vidím? Běda!“ pravím,

„spíš bez průvodu bychom dál jít měli –

ty povedeš i bez nich směrem pravým!

Jsi-li i teď jak vždy tak obezřelý,

pohleď, jak zuby cení tito kati,

a mrkají, jak zlo by strojit chtěli!“

A on: „Ne, nepotřebuješ se báti,

ať, jak jim libo, dravé zuby cení,

neboť jen smolou mučeným to platí.“

Teď vlevo hrází stojí obráceni.

Každému jazyk mezi zuby svítí,

šilhají k vůdci svému o znamení,

a ten pak trubku udělal si z řiti.“


Jaký hřích byl trestán ve smole? Příkladem je Bonturo Dati, představitel ziskulačné plutokracie a důvěrník Bonifáce VIII. Tedy opět nejde tolik o hřích jako o konkrétního toho či toho hříšníka. Dvaadvacátý zpěv začíná krásným srovnáním běsů s vojenskými a turnajovými jezdci, které začíná takto: já jezdce vídal už, jak polem hnali… Je to návrat k básníkově a dobové zkušenosti, zdůvěrnění příběhu, také trochu homérský nadhled a smysl pro krásu nahlíženého. Běsi nejsou krásní, ale náhle je tak vidíme.


Cesta pokračuje kolem žlebu se smolou, ďáblové krutě mučí duše, které se vynořují kvůli žáru; jedna z nich je chycena a vypoví Dantovi svůj příběh. Tyto duše se navzájem nemají rády, chycený nazývá svého druha ve smole „pytlem zla“ a nabízí se, že jich zavolá nahoru více, protože druzi mu věří – a on bude jen rád, když je ďáblové ztýrají také. Když ale nakonec ďáblům chytře unikne, ti se začnou rvát mezi sebou a poutníci je opustí. Můžeme snad říci, že ve vroucí smole jsou lidé, kteří pro Danta znamenali prvotní důvod rozkladu Itálie, korupčníci a podlci v nejrůznějších, ne nejvyšších ovšem, úřadech. O ty pramen zla, jakým byla pro Danta kurie a Francouzi, opíral svou moc.


V třiadvacátém zpěvu se Dante bojí, že je ďáblové budou ve svém vzteku stíhat a Vergil čte jeho myšlenky (jako v celé Komedii), aniž by je Dante vyslovil. A skutečně se běsi objevili a Vergil musel Danta chytnout a rychle s ním seběhnout dolů do strže, kam čerti nemohli. Poutníci se ocitli u dalšího žlebu: tady volným krokem obcházely duše oděné v tíživé olověné kutny, které jsou na povrchu zlaté. Tyto duše se prohřešily pokrytectvím. Vystupuje tu jakýsi Toskánec se svým příběhem, který se opět úzce týká dějin Florencie. Pak se ještě mihne kůly přibitý velekněz Kaifáš nechvalně známý z evangelia – a dostáváme se k čtyřiadvacátému zpěvu.


Poutníci jsou v úzkých: most je rozbitý, jak říkal dříve ďábel, avšak lhal ohledně náhradní cesty. Pak s velkými obtížemi sestoupí do další jámy: „tam hemžení jsem spatřil potměšilé / zmijí…“ Mezi těmi zmijemi nahé stíny týrané hady, po uštknutí se mění v popel, ze kterého rázem zase povstanou. Potkají tu Toskánce, svatokrádce. Věští Dantovi rozpolcení Florencie mezi Bílé a Černé, a tuto věštbu vyřkl, „neb ublížit chci tobě“. Nízkost zloděje je zdůrazněna na začátku pětadvacátého zpěvu tím, že se rouhá Bohu urážlivým gestem (asi jako kdyby vystrčil prostředník). Náhle se tudy mihne kentaur plný hadů, na prsou mu pak visí mýtický netvor Cacus. Objeví se také tři duše a sotva promluví, na jednu z nich se vrhne šestinohý had, těsně k ní přilne, potom dojde k přesvědčivé proměně plaza v člověka a člověka v plaza. Had odběhne a duše, která jím byla dříve, praví: „chci ať Buoso běží / po čtyřech jak dřív já tou cestou tady“. V obou dvou duších poznal Dante konkrétní Florenťany a také jejich nevyslovený příběh a důvod jejich osobní nenávisti.


Šestadvacátý zpěv začíná Dante-autor sardonickým: raduj se, Florencie! Proč se má radovat? Protože její jméno je už slavné i v pekle. Poutníci přijdou k další rokli, kde Dante vidí „plameny se kmitat“. Zvláště ho zaujme oheň rozdělený do dvou plamenů, Vergil vysvětluje, že je to Odysseus s Diomédem, kteří tu trpí za svou lstivost. Odysseus na Vergilovu prosbu vykládá o své smrti kdesi v pustotě Atlantiku, neboť prý byl posedlý mořskými objevy a doplul až tam. S koncem zpěvu končí Odysseova řeč, na začátku sedmadvacátého zpěvu odchází jeho duše klidně, „bez řečí a s odevzdáním“. Nesmírná lidská vznešenost pekelného zatracence se zračí v těchto Dantových slovech o Odysseovi.


Už vzhůru vzpřímen plamem byl a klidně

šel od nás bez řečí a s odevzdáním,

jak dovolení mu dal básník vlídně,

když jiný plamen, který přišel za ním,

obrátil naše oči k vrchu svému

zmateně z něho stoupajícím lkáním.


K Dantovi přistoupí plamen kryjící v sobě duši Guida da Montefeltro, vůdce toskánských ghibellinů. S ním mluví o italských poměrech – až se dostává k tomu, proč je Guido v pekle. Bonifác VIII. („král nových Farizeů“) ho požádal o radu v boji proti římské šlechtě Colonnů. Ze strany ghibellina patrně mělo jít o zradu. Bonifác ho ujišťoval, že to na něm, papeži, záleží, zda se dostane do nebe, a že mu dá rozhřešení. A tak tedy Guido zradil. Po smrti si pro něho přišel svatý František, ale ďábel mu v tom zabránil a sarkasticky se obrátil na mrtvého: nemyslils, že z logiky mám školu! Dante se tím jasně staví proti kasuistice a na stranu autentické etiky. Ďábel je přece mnohem chytřejší než člověk, porazí každou jeho kličku – jedině na dobré srdce nemůže.


Když jsem byl mrtev, František mě k sobě

vzít přišel, avšak jeden cherub tmavý

mu pravil: „Nech ho, nenáleží tobě!

K mým lidem dolů patří v jícen dravý,

vždyť dopustil se špatné rady dání,

pročež já v patách mu byl bez únavy.

Nedojde nikdo spásy bez pokání,

neb nelze litovat i chtíti spolu

pro vnitřní rozpor, který tomu brání.“

Jak jsem já bědný zatřásl se v bolu,

když popad mě a řek: „To tebe mate,

neb nemyslils, že z logiky mám školu!“

Pak nes mě k Minosu, jenž osmkráte

ocasem obtočil si tvrdá záda;

kousnuv se v zuřivosti jedovaté

řekl: „Ten si ohně zlodějského žádá!“


V osmadvacátém zpěvu se poutníci podívají do devátého žlebu, zde spatří duši rozštěpenou od hlavy až dolů, střeva jí plandala mezi lýtky – je to duše proroka Mohameda. Zajímavé je, že ho Dante netrestá za jinověrectví, nýbrž za rozkolnictví. Duše opět srůstají a opět jsou ďáblem roztínány, některé mají provrtaný hrtan, jiné si nesou s sebou uťatou hlavu. Ke slovu se dostávají různí rozkolníci, především z nedávné italské historie. Dante, jak se dovídáme v devětadvacátém zpěvu, byl zaujat utrpením těch duší až k pláči, ale Vergil ho nutí ke spěchu. Cesta se blíží už ke konci Zlých žlebů, Dante vidí všelijak přes sebe přeházené duše, které se kvůli svrbění po celém těle rozedrávaly a nehty si strhávaly strupy. Jsou tu doboví šarlatáni a alchymisté. Možná bychom očekávali, že zločin bude v těchto stále nižších žlebech stále děsnější, ale tak tomu není. Těžko se to dá vysvětlit teologií nebo Dantovou vlastní etickou vnímavostí, která je přece k alchymistům celkem vlídná. Navíc: proč nezařadil alchymisty k jasnovidcům? Nevíme, proč Dante peklo takto uspořádal, zdá se, že ho tu vedla pouhá představivost, a díky tomu peklo občas působí jako nazíraný, neodůvodněný fakt: nevíme, proč je tak a tak uspořádáno, ale vidíme to před očima. Dojem objektivní reality se zvětšuje. Ve třicátém zpěvu spatří Dante v rokli bájnou krvesmilnou Myrrhu (jako vzteklou, zešílenou duši), hrozně vodnatého a žíznivého penězokaza, který se potýká s Řekem Simonem, jenž kdysi přiměl Trójany, aby vtáhli do města zrádného koně. Simon a penězokaz se nechutně bijí a nadávají si. Vergil se na Danta hněvá, že je poslouchá („neb vyslechnout to chtít, je nízké chtění“). Ale básníka omluví zardění a třicátý zpěv se končí.


V jedenatřicátém zpěvu dojdou poutníci k obrům zapuštěným (po pás) do studní, kteří připomínají věže. Jeden z nich (jehož si Dante všiml nejdříve, neboť začal řvát nesrozumitelná slova) je Nimrod, biblická postava odpovědná podle pověsti za stavbu babylónské věže. Vůbec tito obři ztělesňují neurvalou, bezohlednou pýchu a hněv. Na místě je drží silné řemeny. Po Nimrodovi Dante míjí už jen postavy antické mytologie: ty obry, které trestali antičtí bozi, ty nyní trestá i Hospodin. Místo antických bohů v Dantově zvláštní teologii (smíšené z ortodoxního katolicismu sv. Tomáše a antické imaginace) není ovšem vůbec jasné. Jestliže např. obr Efialtes byl v pekle, musel pro básníka kdysi skutečně existovat Olymp a Zeus atd. Možná Dante nebyl dalek toho, ztotožňovat Dia s Hospodinem, ostatní bohy s anděly, aspoň tedy ve své poezii (srv. v lyrice Amor alias anděl). Obra Antaia se poutníkům podaří umluvit (Vergil mu slibuje, že Dante obnoví zas jeho slávu na zemi), aby je vzal a snesl dolů v další hlubiny pekla.


Ve dvaatřicátém zpěvu poutníci uvidí nejprve zamrzlé jezero, v němž trpí hříšníci a klapou zuby. Jsou tu úkladní vrazi (v takovém hříchu vidí Dante druh zrady); je v nich stále zloba, zároveň však „mrazem slzy v řasách se jim sedly“. V ledu dále potkávají i typické zrádce, jako je např. Bocca degli Abati, který měl svou zradou velký podíl na porážce florentských guelfů sienskými ghibelliny u Montaperti roku 1260. Bocca se nedává přemluvit slibem slávy (chce pravý opak), ale Dante mu škube vlasy tak dlouho, než jiný hříšník prozradí jméno trýzněného. Bocca se mstí tak, že vyzrazuje jména svých kolegů, což jsou opět postavy z nedávné florentské historie. Na konci tohoto zpěvu Dante spatří dvojici hlav, z nichž jedna hryže druhou do vazu: více o ní říká až třiatřicátý zpěv. Příběh těchto dvou hlav je historický a složitý. Zradou arcibiskupa Ruggieriho byli hrabě Ugolino a jeho synové roku 1289 umořeni hlady. Utrpení otcovo a synů Dante líčí dlouze a velmi sugestivně (umírající syn Gaddo volá: „proč nepomůžeš, otče milý?“). Ugolino tedy (sám zrádce) v pekle hryže hlavu Ruggierimu. Zde se spravedlnost mění v sugestivně vylíčenou zvířecí mstu, živá a oprávněná nenávist tu vítězí nade vším.


Vergil s Dantem však postupují dále a narazí na dalšího zrádce, postavu soudobé Itálie. Ten Dantovi vysvětluje, že si není jistý tím, zda je už mrtvý: prý totiž, pokud člověk spáchá zradu, jeho tělo ovládne ďábel a duše je uvržena už před smrtí do pekla. Ačkoli stín mluví vstřícně, básník se k němu chová hrubě, neboť „být k němu hrubý bylo šlechetností“. Následuje Dantův nářek na Janovany podobně jako předtím na Pisánce (podle toho, do jakého města patří hříšníci, které potkává na své pouti peklem). Přejděme ale ke čtyřiatřicátému zpěvu. Vítr  vanoucí už na začátku předcházejícího zpěvu nyní zavanul natolik, že Dante se skrývá za svého průvodce. Vstupují do nejspodnější části pekla, tzv. Jidášky. Duše tu jako „třísky ve skle“ prosvítají z ledu.


Vládcem tohoto kraje je Dis, je to obr i ve srovnání s obry. Trčí z ledu od půle pasu a má tři obličeje, pod každým z nich jsou obrovská netopýří křídla – ta způsobují vítr a ten zase mrznutí podzemní řeky Kokytu v led. V ústech tří obličejů jsou týráni tři největší hříšníci pekla vůbec: nejhorší ze všech zlých je podle Danta Jidáš (v souladu se sv. Tomášem), potom Brutus a Cassius (dva zrádci a vrazi Césarovi). Jidáš představuje zradu na hlavě moci duchovní, ti druzí dva na hlavě moci světské. Po těle obludy přelezou poutníci středem země na druhou polokouli. Čtenář může být pouhou trpností vládce pekel zaražen, ale zdá se, že má důležitý význam. Tato strojovitost, bezútěšnost, bezlidskost představuje nejspíš vrchol logiky pekla: v něm bylo možné pozorovat aspoň v zásadě pokles od člověka ve zvířeckost a konečně v primitivní hmotovitost a mrtvou hmotu vůbec. Vergil Dantovi vysvětluje, kam se dostali, a mluví také o pádu Satana (Dis), který padal z nebe „v zem se boře“ právě tudy. Průrvou vyšli poutníci až na zemský povrch (na druhou stranu Zeměkoule) „a spatřili zas hvězdy“.



1
Vytisknout
40508

Diskuse

Obsah vydání | 24. 6. 2021