Nepřekvapivě, na demonstraci protestující proti policejní brutalitě vůči Stanislavu Tomášovi nepřišel skoro nikdo
24. 6. 2021
Víc novinářů než demonstrantů, tak by se dala charakterizovat očekávaná demonstrace proti policejní brutalitě na pražském Žižkově. Dokonce ani s přibývajícím časem protestujících nepřibývalo.
Takto demonstraci shrnuli na idnes tv. Autonomní akce souhlasí, jen připojí nějaké další podrobnosti a úvahy.
První věcí je, že ještě více než novinářů a demonstrujících na místě bylo policistů. Hloučky civilní zásahovky se tentokrát ani nesnažily skrývat, kým jsou. Točily, fotily, monitorovaly a byly připraveny na zásah na mnoha místech. Nepřehlédnutelní byli i jejich uniformovaní kolegové v bočních uličkách a u policejních stanic. Nabízí se tedy otázka: Co takto velké nasazení mělo znamenat? Bála se policie, že demonstrující budou projevovat hněv se stejnou zuřivostí, jako to bylo zvykem po policejních vraždách v jiných částech světa? Nebo šlo o demonstraci síly a zastrašování, jehož cílem bylo odradit lidi od angažovanosti? Dost možná to byla kombinace obojího.
Policejní nasazení je problém, se kterým se musí vždy počitat. Nemělo by překvapit ani odradit. Obzvláště v případě, kdy jde o reakci na zmaření lidského života. Proč ale byla účast na demonstraci tak malá? Důvodů asi bude více. Dominantním je ale specifická praxe kultury odporu v českém prostředí. I když se rétoricky často podobá světovému dění, prakticky jde jiným zcela směrem. Když v jiných zemích dochází k policejní brutalitě nebo vraždám, reakce bývají pohotové, živelné a rozhodné. V českém prostředí jsou charakterizovány zdrženlivostí, politikařením a byrokratizací.
U tragického úmrtí Stanislava Tomáše lze sledovat podobnosti s úmrtím George Floyda. Jenže reakce až na drobné výjimky jsou zcela oddlišné. V USA se vzedmula spontánní vlna odporu, která přerostla v dlouhotrvající pouliční nepokoje. Hněv byl směřován proti symbolům represe, proti policejním stanicím, bankám a tržnímu spektáklu. Lidé vyvlastňovali a přerozdělovali kapitalistické komodity. Ničili vše, co ničí je. Nepředcházelo tomu žádné zdlouhavé domlouvání. Lidé byli v ulicích několik minut po vraždě a nečekali na žádný povel nebo stanovisko pléna. Věděli, kdo může za jejich příkoří, a spontánně se mu začali bránit. Dělali to individálně i kolektivně. Teprve v procesu tohoto pohybu se začala organicky projevovat koordinace, sdružování a domlouvání jak se pohnout dále. Autonomní iniciativa začala spontánními impulzy a teprve později došlo k jasnějšímu propojování účastníků a jejich vizí, aby iniciativa nabrala na organozované síle.
A jak to je v Česku? Rozhořčení lidé nejsou schopni jednat okamžitě. Chtějí se nejprve domlouvat, početně růst a teprve až potom jednat. Chybí jim rozhodnost. Schopnost pustit se do bitvy hned a ne, až se vše do detailu vykomunikuje. Tato nerozhodnost je zásadní problém. Dává zdání, že následující zlouhavě domlouvané aktivity budou kvalitnější, organizovanější, a tedy produktivnější. Ve skutečnosti však budou postrádat živelnou energii, která se rodí krátce po eskalaci konfliktu (např. po policejní vraždě) a s ubíhajícím časem se vytrácí. Možná se pak někde sejde více lidí, ale s utlumenou schopností pustit se do rozhodného střetu s původci útlaku.
Otázkou není, zda jednat spontánně nebo organizovaně, ale jak obojí vhodně propojit. Je velice frustrující vidět, jak někteří lidé staví falešné protiklady. Často mluví o autonomii, ale ve skutečnosti jsou autonomními aktivitami znechuceni a drží si od nich odstup. Romantizují si autonomní praxi v různých částech světa, ale ta místní jim smrdí. Jsou posedlí snahou boje kontrolovat, mít o všem přehled a být těmi , jejichž tváře jsou s boji spojeny, aby v očích druhých měli uznání a rostl jejich sociální kredit. Jsou podezřívaví k autonomní iniciativám, které nemohou snadno spojit s konkrétními lidmi. Volají po autonomii, ale děsí je, že něco probíhá bez jejich přičinění a kontroly.
Demonstrace svolaná na Prokopovo náměstí byla impulzem autonomní iniciativy. Poskytla prostor pro další jedince a skupiny, aby navázali vlastní autonomní inciativou nebo posílí tu započatou. Možnosti byly promarněny ve jménu zkostnatělého, nerozhodného a byrokratizujícího politikaření, kterému se v našich končinách říká radikální levice. Poučíme se z toho? Autonomní akce pod tímto prohlášením odkazuje na několik textů, které snad k poučení mohou příspět.
Diskuse