Jde o majetek, ne o lidi

29. 6. 2021 / Jiří Podhorecký

čas čtení 7 minut
 

Když se stane nějaká vážnější živelná katastrofa, vzedme se v blogosféře vlna bzučení, které komentuje, co jsme právě spatřili v jiných médiích. Kdyby alespoň před svým ublognutím měli nějakou osobní zkušenost, tak budiž... U mnohých autorů je jedinou kvalifikací k tématu jen instantní tvoření názoru a virtuálně nasliněná inkoustová tužka.

Pokusím se nebýt podobným generátorem slov na aktuální události. Doložím to konkrétním příkladem ze světa, který je k tématu blízký.

 

Na severoamerickém kontinentu se vyskytuje stále více míst, kde jsou časté a opakované živelné události. Spojené státy Americké na svém území operují s několika centrálně řízenými organizacemi, které se krizovými událostmi zabývají. Nejznámější je federální agenturu FEMA, která má ve své působnosti široký rozsah činností k živelným událostem, od záchranných, preventivních až po vzdělávací. Jako centrální agentura má velké rozpočty i svůj úhel pohledu na předmět zájmu, na rozdíl od místních zranitelných komunit a konkrétních mikro-situací, které se dějí tady a teď kdekoliv uprostřed Ameriky.

Toho si byl vědomý už před lety Aaron Titus, zakladatel a ideový vůdce projektu komunitní dobrovolné pomoci po živelných katastrofách. Založil a provozuje organizaci Crisis Cleanup, jejíž hlavní službou je koordinace, zprostředkování kontaktů a informací, ale i praktická krizová pomoc a reakce na události, jakmile vyžadují neodkladnou pomoc. Aby si přesněji vytýčil své pole působnosti, omezil pomoc zejména na podporu a likvidaci hmotných škod. Lapidárně to shrnul do slov: "Jde o majetek, ne o lidi".  Tady to ale nemá pohrdavý kontext.

Z praktických důvodů se tedy nevěnuje první pomoci a zachraňování osob, které přenechává odbornějším zdravotníkům a dalším složkám, ale soustřeďuje se na neméně důležitou, následnou záchranu ohroženého majetku, nebo likvidaci škodných událostí. V posledním roce rozšířil své zaostření i na podporu související s Covidem, takže dokázal dobrovolnou logistikou a informacemi podpořit i občany postižené epidemií.



No ano, takových organizací je! Jen v Čechách na totéž desítky. Po Covidu rozmnožené na stovky. Každá narychlo vzniklá organizace shání dobrovolné posily, humanitární pomoc, potravinovou pomoc, veřejné sbírky a zajišťuje co se dá.

Projekt Crisis Cleanup mne ale už před několika lety zaujal tím, že na své nezměrné dobrovolné úsilí si vybudoval webový portál s mapovou aplikací, který mnohé organizační činnosti usnadnil, nebo alespoň umožnil orientaci v prostoru a čase. Tento portál zároveň vyvíjí jako open-source a je otevřený jak vývoji, tak kooperaci s dalšími neziskovými organizacemi, aktivními v regionu. Když jsem si vyměnil a Aaronem několik e-mailů, pochopil jsem, že  Crisis Cleanup nikdy nemůže být "byznysová záležitost" ani "takový ten úžasný startup". Je to jedna z obdivuhodných aktivit a Aaron je v mých očích mediálně neviditelným hrdinou na svém místě.  

Myšlenky jsem se "chytil" a srovnání s českým prostředím se tenkrát přímo nabízelo. Je možné, že dnes se situace o mnoho zlepšila, ale v době tak před  deseti lety ještě nebyla srovnatelná.  V Čechách se sice pohybovaly neziskové organizace na místech krizových událostí, ale vzájemná ochota a praxe sdílet své logistické informace a koordináty s jinými skupinami, nebo dokonce se státními složkami, byla spíše ojedinělá. Pod povrchem pomoci bylo i kolíkování vlastních projektových zájmů, kde a jak vykonávat veřejně prospěšné dobro. Stávaly se i situace, kdy v obci zasažené ničivou povodní byli občané z počátku zcela bez prostředků a pak najednou byli ve vlnách zahlcováni kvanty právě přivezené balené vody, přikrývek, nebo potravinových balíčků. Když je konečně přivezla první organizace, bylo to vítané. Když to opakovaly ty další bez vyžádání, tak už moc ne.  Štáb HZS měl mnohdy spoustu práce navíc jen s koordinační činností záchranychtivých neziskovek.

Žádná organizace by neřekla veřejně o jiné, jak hodnotí jejich činnost v praxi. Ale mezi čtyřma očima lidí z terénu se taknějak přenášelo, která neziskovka to umí líp a která by se raději měla věnovat něčemu jinému. Nepřicházelo v úvahu, že by jednotlivé NNO podstupovaly svá operační data a kontakty na dobrovolníky jiným organizacím   Právě proto jsem vítal přístup, jaký nastavuje a rozvíjí software Crisis Cleanup.  A jak do situace s dobrovolníky v Americe zapojil svůj webový portál, přímo vyvíjený pro krizové události.

Možná to vypadá jako zbytečné, když pro firemní řízení zaměstnanců je přeci vyzkoušený ERP software, na rozpočty tabulkový kalkulátor, e-mail a mobilní telefon, ale teprve praxe ukáže, že softwary určené pro kancelář nemusí vždy vyhovět pro speciální situace. Proto se koordinační software pro humanitární pomoc stále vyvíjejí a provozují. A se zkušenostmi s nimi se neziskovky mezi sebou moc nedělí. Jsou to totiž jejich "prostředky", které ve výsledku přináší nové projektové příležitosti a tedy i nové peníze na existenci.

Dnes se tato oblast IT rozvíjí a vstupují do ní i provozovatelé komerčních produktů, které nikdy nebyly určeny pro humanitární pomoc. Facebook se snaží zajímat o naše "bezpečí" až tolik, že to dělá dojem šmejdění.  Přes Twitter se s pomocí infuencerů lavinovitě šíří aktuální informace o šokujících událostech, aby se v zápětí překlopily do neméně lavinovitě šířených bonmotů a vtipů na totéž. Po pár dnech už zbydou v paměti jen ty vtipy.  Na Instagramu se na chvíli nevkládají selfíčka, ale záběry tornáda a emocionálních výkřiků. Kdekdo z "těch ajťáků" umí naprogramovat mobilní Appku na kdeco, hlavně když to zvýší dobročinnou karmu ve firemním portfolku. Zdánlivě tedy sociální sítě pokryjí vše co se stalo, od výbuchu nevyslovitelné sopky na Islandu, až po tsunami ve Fukušimě a Covid v Čechách.
Jenže to tak růžové úplně není.

Přínos informačních technologií k expertním činnostem krizových událostí je tedy v tom, že výkonným lidem a aktivně zapojeným uživatelům poskytnou prostředí na míru.  Přesně tak, že je nebudou muset příliš  dlouho přizpůsobovat. Nejde tu totiž jen o široké zasažení přes veřejné sociální sítě, ale především o ty neveřejné komunikační procesy. V nich se používá pipeline na řízení materiálních i lidských zdrojů.    A hraje roli i tak pitomý fakt, že není vždy praktické používat komerční licence tak, jak jsou uživatelé nuceni na běžných nekrizových pracovištích. Nevhodnost facebooků a jiných twitterů tkví i v rizikovém zahlcení balastem. Globální služby na vše nahlížejí globálně a tak jim mohou připadat nedůležitá určitá specifika, která znají jen jednotky lidí operujících v místě. A ti právě potřebují přesně zacílený nástroj využívající přesná data, které facebook obsloužit nedokáže.

O dalších příkladech informačních technologií používaných v krizových situacích zas někdy příště.

1
Vytisknout
9641

Diskuse

Obsah vydání | 2. 7. 2021