Chystá se NATO kopat v lesích zemljanky?

2. 7. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
V čerstvém vydání dvouměsíčníku Military Review věnovaného problematice americké vojenské doktríny nalezneme článek plukovníka Kevina D. Stringera "Survival in the Russian Occupied Zone" (.pdf). Může být chápán jako evoluce poznatků, které získala RAND Corporation simulacemi konfliktu Rusko-NATO v oblasti baltských států. Podle těchto válečných her by zde aliance na počátku bojů utrpěla drtivou porážku v řádu hodin (.pdf), pakliže neaplikuje "nekonvenční" přístup k obraně (.pdf).

Stručně shrnu: Pokud by stávající model "trigger force", v jehož rámci jsou na ohroženém území rozmístěny menší symbolické jednotky velkých západních států NATO (v současnosti americké v Polsku, německé v Litvě, kanadské v Estonsku a britské v Lotyšsku) nefungoval jako deterent proti ruskému útoku, situace se hned na počátku konfliktu stává neúnosnou. NATO nebude schopno přisunout do Polska a baltských států včas dostatečně početné a těžkou výzbrojí vybavené jednotky na to, aby ruský útok odrazilo. V řádu hodin by naopak prohrálo - a existují obavy, že následný protiútok vedený ze západního Polska by se pro Moskvu stal příležitostí k aplikaci její kontroverzní doktríny "eskalace kvůli deeskalaci", takže by proti přisouvaným konvenčním silám mohla nasadit taktické jaderné zbraně.

Dodejme, že podle výsledků loňských polských manévrů by samotná obrana našich severních sousedů nemusela vydržet déle než čtyři dny.

V této situaci Stringer upozorňuje na minulé i současné plány jednotlivých evropských států týkající se organizace odporu na okupovaném území. Zmiňuje dřívější počiny ve Švýcarsku, Nizozemsku a Norsku týkající se příprav na sovětskou okupaci i aktuální postupy aplikované Švédskem. Základní úvaha je takováto: V aliančním kontextu válka nekončí porážkou národních konvenčních ozbrojených sil, ale taková porážka představuje jen první fázi delšího konfliktu. Zatímco spojenecké struktury připraví invazi a opětovné osvobození, na okupovaném území je třeba klást nepříteli vytrvalý odpor. Nejlepší šanci přitom mají decentralizované struktury rozdělené na vzájemně zasíťované buňky, stavěné s předstihem kádrovým způsobem. Velká konvenční centralizovaná organizace naopak zaručuje brzkou porážku přebujelým ruským bezpečnostním aparátem.


V českém kontextu samozřejmě teď nejde o to, aby hasiči a myslivci zamířili do lesů a nacvičovali tam odpor proti jediné invazi, která s jistou mírou pravděpodobnosti může hrozit. S hypotetickou porážkou Polska by totiž ČR čelila neúnosné bezpečnostní situaci, kdy v severoevropském invazním koridoru stojí početné konvenční ruské jednotky, proti nimž už AČR nemůže nasadit víc než jednu rotu operačních tanků T-72M4CZ, slabé letectvo a zastaralé dělostřelectvo, při nesmírně slabé pozemní PVO.

Pokud budou dvě vedoucí země EU, Německo a Francie, pokračovat v současném appeasementu vůči Moskvě (obě země k němu mají vážné vnitropolitické důvody, které na tomto místě nelze podrobně rozebírat - takže stručně: Macron soupeří o prezidentské křeslo s Rusy podporovanou Le Penovou, německá GroKo je silně zájmově provázána s ruskými plynaři) a Bidenovy USA budou pokračovat v obratu k Asii, kde se nachází jejich hlavní strategický protivník - ČLR, České republice nakonec nezbude, než se realisticky zapojit do polského projektu Mezimoří a orientovat své ozbrojené síly primárně na vedení konvenčních operací na území Polska, eventuálně baltských států.

Příprava decentralizované kádrové obrany ČR ve stylu švédské koncepce nedává valný smysl, poněvadž není jasné, zda by případný ruský útok na Polsko vůbec musel být prodloužen na české území, ani není zřejmé, jak by rozložené, z valné části proruské a každopádně mimořádně nerozhodné pražské politické struktury případně organizovaly exilovou vládu či jakýkoliv účinný domácí odpor.

Stringerův článek nicméně signalizuje, že Američané berou velmi vážně zjištění, že by ruský útok v Evropě nemuseli být schopni ani odstrašit, ani odrazit. Že by si vyžádal dlouhodobé a náročné válečné úsilí, které je třeba předem připravit i s ohledem na fakt nevyhnutelných územních ztrát aliance v prvotní fázi konfliktu.

"Mírové štváče" věřící v pekelnou zákeřnost NATO ovšem nepřesvědčí vůbec žádný argument o tom, že Západ v Evropě hraje čistě defenzívní hru a sleduje pouze udržení stávajících pozic. Debaty se zaťatými "bojovníky za mír" nedávaly a nadále nedávají smysl, protože ti nejsou sebeméně ochotni revidovat mylné základní představy o nikdy nekončící americké agresi ohrožující existenci světa.

Občané, kteří si po odhalení kauzy Vrbětice připustili, že snaha vycházet s Putinovým Ruskem po dobrém je v zásadě ztracený podnik, v němž nemá smysl pokračovat, by se nicméně měli (zdaleka nejen) před volbami ptát svých politiků i na to, jak plánují konečně prakticky zapojit Českou republiku do obrany Evropy.

Kolabující mise v Mali s reálným ohrožením kontinentu opravdu ani dost málo nesouvisí...

3
Vytisknout
9539

Diskuse

Obsah vydání | 7. 7. 2021