Chlapci s vagínami a prezidenti bez srdce - nebo když Quasimodo pomlouvá Frankensteina

30. 6. 2021 / Fabiano Golgo

čas čtení 16 minut
 Foto: Evan

Zní to hrozně, ale ta dívka se mi prostě nelíbila. Její matka se rozhodla, že si mě zvolí za kmotra svého dítěte, a přestože se mi tento nápad nelíbil, zdvořilost a sociální normy mě vedly k přijetí této nabídky. Ve skutečnosti to nikdy nebylo oficiální, nebyl žádný obřad křtu, protože jsem své kamarádce řekl, že  kdykoliv jsem se kdy přiblížil k nějakému  katolickému knězi, bylo to jen na gay párty. Ale ta holčička mi říkala kmotříčku. To postavení je v latinských kulturách velmi důležité. Zvolená osoba má převzít odpovědnost za dítě v případě nepřítomnosti rodičů.

Když mi moje kamarádka, která žila v Atlantě s mou kmotřenkou Lylou, zavolala s tím, že potřebuje moji pomoc - požádala mě, abych se postarala o pětileté dítě, zatímco ona bude procházet chemoterapií proti rakovině prsu, co jsem mohl udělat než souhlasit?

 

Právě jsem odešel z funkce šéfredaktora časopisu Nový Prostor, což je resocializační projekt pro lidi bez domova využívající prodej tohoto časopisu jako nástroje pro svou pomoc, protože katolická organizace Charitas z Olomouce pohrozila  vydavatelům tohoto časopisu,  že pokud budu nadále jeho šéfredaktorem, nedovolí bezdomovcům v Olomouci  používat jejich sídlo jako distribuční centrum.

Mým „hříchem“ bylo, že jsem otiskl  černobílé fotografie vagin. Slavný fotograf vystavoval  v důležité pražské galerii sérii fotografií, které zobrazovaly pouze vagíny, nikoli ženy. Fotografie nebyly vůbec erotické a dítě nebo někdo jako já, který nikdy neviděl skutečnou vagínu zblízka, ji stěží identifikoval. Jak bych mohl psát o výstavě (žádost vydavatele časopisu, který byl přítelem toho fotografa), aniž bych zveřejnil ilustraci toho, co tam bylo vystaveno?



Je pochopitelné, že katoličtí kněží, stejně jako já, měli s tímto tématem jen málo zkušeností, ale byli  zděšení a znechuceni. Takže jsem měl možnost odletět do USA, abych se tam po dobu dvou měsíců staral o dceru své kamarádky,  dokud se ta nezotaví z nejtěžších fází léčby.
 
Již první večer se znovu vynořilo nepříjemné téma vagín. Lyla mi řekla, že chce čůrat. Před pouhými třemi týdny přestala nosit pleny. Odmítla si však sednout na záchodovou mísu. Trvala na tom, že chce čůrat ve stoje. Vzhledem k tomu, že jsem byl vychován před érou politické korektnosti, udělal jsem to, co by udělala moje matka: přinutil jsem ji si sednout na záchod a řekl jsem jí, aby držela pusu. Jelikož byla Lyla rozmazlená americká „mileniálka“ (ukňouraná generace, která je zvyklá mít vše, na co pomyslí), prala se se mnou a prostě si udělala to, co se jí zachtělo.   Pak jsem musel celou místnost umýt - v důsledku anatomické nedostatečnosti čůrání vaginou ve stoje.


Následující dny byly peklo. Dívka se nedala ovládnout, každou minutu dne trávila skákáním, házením předmětů do všech stran, vyráběním míčů ze všeho, co našla, a kopáním do těch věcí, jako by byla  fotbalistka; zmlátila sousedovy děti, hrála hloupé bolestivé hry s kočkou a používala své panenky jako zbraní, kterými bila a každého, kdo by se jí pokusil protivit.   

Během jednoho jejího řvaní sousedé zavolali policii. Najednou do bytu mé kamarádky Roseanne vtrhli těžce vyzbrojení policisté, kteří mě násilně odvedli do kuchyně a holčičku „zachránili“. Byl jsem odvezen na policejní stanici, kde na mě skupina obézních policistů neustále křičela otázky typu „Svlékl jste ji ke koupání?“, „Dotýkal jste při utírání její vaginy?“, „Fotografoval jste ji nahou? “, zběsilým tempem, které bylo přerušeno, až když kamarádka dorazila z nemocnice a vysvětlila, o co jde. Byl jsem propuštěn poté, co viděli „důkaz“, že jsem gay - osobní emaily, které jsem si vyměňoval se svým slovinským partnerem.

Do Prahy jsem se vrátil velmi rád, že už nemusím nikomu dělat kmotra. A než jsem odešel, řekl jsem své kamarádce, že její dceru je nutno zkrotit. Po pravdě řečeno, myslel jsem si, že se to nikdy nepodaří. Doslova ďáblice.

O deset let později jsem dostal  od Lyly zprávu na Facebooku. Cestovala do Evropy a chtěla mě navštívit. Nebyl jsem z toho příliš nadšený, ale jak jsem mohl říct ne? Bylo jí už skoro dvacet, ale ani teď jsem s ní nenašel srozumění. Jediné, co chtěla dělat, bylo chodit do hospod a opít se natolik českým pivem a becherovkou, že nevyhnutelně chodila domů úplně opilá. Každou noc zvracela a během dne se chovala jako zombie. Nezajímala ji architektura ani muzea, vyjádřila se, že je Praha velmi nudná.

Později téhož měsíce mi poslala fotografii své zlomené ruky. Během pobytu v Římě se nějaký muž úmyslně a sexuálně dotkl jejího zadku, takže ho praštila tak brutálně, že si zlomila ruku a on byl převezen do bezvědomí do nemocnice.

Řekl jsem své americké kamarádce, jaká ostuda to musí být, mít takovou dceru. Jelikož jsme od dětství blízcí přátelé, svěřila se mi, že s ní i ona měla vážné problémy. A že v poslední době Lyla nosí mužské spodní prádlo. Uvažovala, jestli je její dcera lesba. Jako její kmotr gay bych prý měl být nejvhodnější osobou, abych to zjistil.

Když jsem s Lylou promluvil, řekla mi, že není lesbička. Že je muž. Byl jsem zmatený. Řekl jsem jí, že pokud cítí, že ji ženy přitahují, je  lesba. Naštvaně odpověděla, že aby byla lesbička, musila by být žena. Trvalo mi pár vteřin, než jsem si uvědomil jak odpovědět na toto podivné prohlášení.

Zde je třeba být informován o jednom důležitém faktoru. Většina čtenářů si musí klást otázku, jak může gay nepoznat, že Lyla je transsexuál. Problematika transsexuality se stala mainstreamovou teprve nedávno. Když jsem si uvědomil, že jsem homosexuál (není to volba, ale nevyhnutelný rys, orientace, ohledně které cítíte, že se to narodilo s vámi), nebyly v médiích ani v sociální kultuře obecně žádné informace o tomto tématu. Zdá se, že si lidé dnes neuvědomují, jak důležité je pro nové generace vidět, že jsou zastoupeny v médiích a ve společnosti. Do konce 90. let byly jedinými homosexuály, které jsme znali, karikatury.

Už ve velmi mladém věku jsem si byl vědom toho, že existuje nechutná skupina lidí, jimž se nadávalo „teplouši“, a existovala i další slova, která dospělí používali k urážce lidí. Když tedy nastoupilo dospívání a hormony začaly jednat, věděl jsem jen to, že jsem mám nějakou kletbu, která mě vede k pocitu přitažlivosti ve formě, kterou společnost pohrdá, kterou odsuzuje a násilně trestá. Vstup do dospívání je už tak dost obtížný kvůli akné, tělesným změnám, hledání identity a postavení v sociálním řádu, takže přidat k těmto problémům ještě sexualitu, která způsobuje silnou diskriminaci, je ve skutečnosti krutost.

Neexistoval žádný internet, žádný snadný přístup k literatuře o tomto tématu, žádné postavy v popkultuře, které by člověkl mohl používat jako vzory, žádné otevřené rozhovory o této otázce, které by pomohly utišit bolest z toho, že se stávám  terčem předsudků za něco, co jsem si nevybral a co - to je důležité - nezpůsobuje nikomu žádnou skutečnou škodu.

Předsudky proti homosexualitě jsou stejně nesmyslné jako předsudky vůči levákům, které přetrvávaly staletí, a které také šířila katolická církev.

Když jsem dospíval,  musel jsem si tedy sám zjistit, co se týká mé sexuality, protože svět o tom ještě otevřeně a empaticky nemluvil. V důsledku toho nebyly ani lesbičky součástí mého světa, natož transsexuálové.

Když jsem se přestěhoval do USA, skupiny gayů a lesbiček na univerzitách a v aktivistických organizacích se začaly vyskytovat častěji. Ale stále to bylo tabu a málokdy někdo svou homosexualitu přiznal s lehkostí.

Sloučení tolika typů lidí pod duhovým deštníkem, dnes nazývaných LGBTQAI +, je nedávné hnutí pro seskupování lidí, kteří jsou diskriminováni kvůli své sexuální identitě. Až donedávna existoval mezi těmi „písmeny“ dokonce určitý nesoulad. V 90. letech nebylo neobvyklé, že docházelo ke střetům lesbiček a gayů.

Zatímco se gayové potýkali s kletbou AIDS, která poskvrnila náš obraz  a udělala z nás sexuální devianty, lesbičky bojovaly s pornografií a vytvářely pevné přesvědčení ohledně chování heterosexuálních mužů. Gayové byli často považováni za povrchní lidi, co chodí na mejdany, zatímco lesbičky byly až příliš vážnými válečnými aktivistkami. Pouze z nutnosti, když se boj za manželství osob stejného pohlaví stal společným cílem, začala písmena G a L jednat společně a přestala se navzájem diskriminovat.

Transexuálové však nebyli považováni za součást našeho boje. Byli  většinou gayů a lesbiček diskriminováni.

Zdá se, že lidé vždy musí mít někoho pod sebou. V našem případě nás mnozí považovali za odpad společnosti, zatímco transsexuálové - kteří se tehdy ještě nazývali transvestiti - byli považováni za vyvrhele, za psychiatrické případy, za prostitutky nebo za kriminálníky.

Se vznikem slova drag queen se jejich obraz mírně změnil na obraz klaunských bavičů.
 
V homosexuální komunitě však nebyli přijímáni příliš snadno. Nebylo neobvyklé, že gay bary měly u dveří nápisy „Zákaz vstupu pro transvestity“. Mnozí je považovali za ohrožení našeho přijetí společností.

Takzvané „pride parades“, které se dnes na celém světě odehrávají v červnu a v červenci, mají kořen v události zvané Stonewall. Bylo to v roce 1969 a Judy Garlandová, legendární zpěvačka a herečka, byla právě pohřbena ve středu města na Manhattanu. Byla a stále je pro gay komunitu jednou z největších ikon. Její pohřeb přilákal více než 20 tisíc lidí, z nichž byla velká část gayové. Po pohřbu  odešly davy gayů směrem na jih ostrova, do čtvrti zvané Village. Tam, na  Christopher Street a v jejím okolí, se scházeli gayové v barech jako Stonewall od konce 40. let.

Homosexualita byla stále zakázána a trestána přinejmenším úplným sociálním vyloučením, ale New York byl o něco liberálnější než ostatní Amerika, byl srovnatelný pouze se San Franciskem a s Los Angeles. Policie však měla rituál občasných razií v barech, aby od hostů dostala úplatky za to, že je nezatkla a nezničila jim životy. Gayové raději platili, aby si zachránili pověst.

V ten den smutku pro Judy Garlandovou toho však gayové měli už dost.  Jejich ikona, jediný hlas, který bránil gaye v rozhovorech  v médiích v době, kdy se toto slovo nevyslovovalo na veřejnosti, měla právě pohřeb. Gayové nechtěli nic jiného než  oslavit její život, ale policisté viděli velkou příležitost vydělat spoustu peněz od těch tisíců gayů, kteří dorazili jako v průvodu před bar  Stonewall.

Když skupina ozbrojených policistů začala žádat o průkazy totožnosti, Marsha P. Johnson, průkopnická transsexuálka, odmítla, že ji chce policie zatknout, protože má jméno mužské, ale její vzhled je ženský. Zareagovala. Bojovala s policisty jako kočka. Potom transsexuálka Sylvia Rivera hodila láhev piva přes hlavy policistů, kteří útočili na Marshu.

Byla to první z mnoha lahví piva, který se začaly házet směrem k policistům, když si gayové uvědomili, že je jich daleko více než policistů. Policisté neměli šanci, a tak museli odejít. Během několika dní gayové uspořádali protest, aby dali najevo, že už mají dost toho neustálého policejního obtěžování.

Tato akce Stonewall je to, co dalo vzniknout současným průvodům hrdosti. Bylo to poprvé v moderní historii, kdy gayové nahlas řekli, že jsou hrdí na to, že jsou gayové. Na tom není nic špatného, ​​stejně jako není nic špatného na tom psát  levou rukou.

Ale Marsha a Sylvia, které byly jiskrou, která otevřela cestu celému hnutí, první osoby, které konečně zareagovaly proti nelidskému pronásledování, se nedožily společenských změn, které zahájily. Byly homosexuálním hnutím v 70. letech marginalizovány a byly dokonce vypískáni na shromážděních a nakonec jim byla bráněna účast na nich. Jak vidíme zde:

https://www.youtube.com/watch?v=Jb-JIOWUw1o

A to všechno proto, že  homosexuálové odmítali, že by transvestiti měli s námi něco společného. Nechtěli jsme se stát ženami, přitahují nás druzí muži. U lesbiček  panuje nepřátelství vůči transsexuálům dodnes. Mnoho lesbiček odmítá přijímat lidi, kteří se narodili s mužskými orgány,  po operaci a hormonální změně jako ženy.

To vše jen ilustruje, jak byli transsexuálové diskriminováni i těmi, kdo by měli rozumět jejich boji.

Takové odcizení vůči transsexuální komunitě  způsobilo mou nevědomost o jejich povaze.

Když mě Lyla kontaktovala před 3 lety a řekla mi, že se nyní jmenuje Evan a prochází hormonální terapií, aby se stala mužem, všechny scény z jejího dětství a dospívání začaly dávat smysl. Byl to kluk. Její přirozená přitažlivost vůči tomu, co je tradičně typicky mužské, byla už tehdy zjevná.

Evan vůbec není politicky založen. Byl velmi překvapen, když jsem mu řekl o nedávném rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu povolit školám mít speciální toaletu pro trans lidi, pokud si to přejí. Evan se tomu zasmál a řekl, že toalety jsou tou nejmenší z jeho starostí.

Mnohokrát jsem během našeho chatu zaměnil zájmena a oslovoval ho jako ženu. Na to mi řekl, že to není problém, vůbec mu to nevadí, to, co chce, je prostě žít svůj život bez šikany. Nezajímá ho politika, genderismus ani diskuse na sociálních sítích o své orientaci.

Transsexualita se zdá být jedním z hlavních problémů zneužívaných krajní pravicí po celém světě. Tato radikální transformace vlastní identity nějakým způsobem ohrožuje lidi, kteří chtějí, aby jejich morálka byla univerzální a výlučná. Od Maďarska po Brazílii, od Turecka po Ugandu, od USA po Českou republiku se tito lidé, kteří cítí, že jejich tělo neodpovídá jejich přirozenosti,  používají jako strašák. Jako by identita Lyly nebo Evana způsobovala nějaké změny v našich životech nebo ve společnosti obecně.

Krajní pravice je hypermaskulinizovaná pseudodarwinistická ideologie, která se živí strachem. Transsexuálové jsou poslední hranicí, kterou je třeba překročit, než se rozpadne základna krajně pravicové ideologie, kterou je rodina jako základ a pilíř všeho v politice a společnosti. Typickým znakem je strach z mužnějších cizinců, stejně jako z maskulinizovaných feministek. Fanoušci a idoly krajní pravice se obecně snaží předvádět maskulinitu, která jim chybí. Jsou to slabí muži, kteří se schovávají pod okázalými údajně machistickými muži, kteří propagují hypermaskulinizované myšlenky. Transsexuálové přirozeně tento jejich  ideál ničí. Ničí jejich na strachu založenou potřebu bezpečnosti umělé jednoduchosti životních norem.

Když jsem mu řekl, co český prezident řekl o transexuálech, a ukázal jsem mu Zemanovu fotku, Evan se nahlas zasmál a vtipkoval „je to, jako by Quasimodo řekl, že Frankenstein je nechutný ...“

1
Vytisknout
8615

Diskuse

Obsah vydání | 7. 7. 2021