Danteho Božská komedie IV
8. 7. 2021 / Boris Cvek
- Další pokračování úvah o Dantově velkém literárním díle.15. 6. 2021 / Boris Cvek
V září tohoto roku uplyne 700 let od smrti velkého italského a katolického básníka Danta Alighieriho (1265-1321). Někdy před dvaceti lety jsem se pustil do psaní stručného shrnutí jeho doby i díla se zvláštním zaměřením na Božskou komedii (1308-1320). Tento „cyklus“ pak vyšel pod názvem „Dante Alighieri a jeho současníci“ v literárním časopise Téma, který jsem vydával v letech 2003-2008. Tu část, která se věnuje Božské komedii, bych nyní chtěl nabídnout čtenářům Britských listů. Vycházel jsem z Bablerova (Zahradníčkova) překladu (SNKLU 1965). Určitou motivací pro rozhodnutí zveřejnit své zápisky znovu bylo kromě zmíněného výročí také to, že dnes má mnoho lidí velmi zjednodušené a pokroucené představy o středověku, katolicismu, tradici apod.
Danteho Komedie je křižovatkou západních dějin, je v ní celá barevnost a syrovost středověku, jeho představy a iluze, je v ní středověké poznání (např. je jasné, že středověcí učenci dobře věděli, že Země je kulatá, je to základní východisko Dantova vesmíru), ale také vzpoura – vzpoura největšího katolického básníka – proti středověké teologii ve jménu milostné lásky. Komedie je zasazena do zároveň svobodné i brutální epochy italských dějin, jakési války všech proti všem, velmi cynické, nutící k realismu a měšťanskému pojetí člověka, které pak bude formulovat velký znalec a obdivovatel Komedie Boccaccio ve svém Decameronu, dokončeném v roce 1353 (Decameron je podle mne první opravdu moderní nebo dokonce přímo postmoderní kniha vůbec). Dante sám byl vysoký florentský politik, který v důsledku bojů o politickou moc skončil ve vyhnanství – a Komedie je svědectvím o jeho politických vášních. Protože text mých poznámek je velmi dlouhý, rozhodl jsem se rozdělit jej na více částí. Zde je první část.
Božská komedie je napsaná v první osobě (ovšem s bohatými dialogy). Dante prochází peklem klesaje stále dolů do podzemí, potom se dostane na povrch zemský na druhé straně Zeměkoule, kde vystupuje na horu představující očistec – a nakonec stoupá do nebeského ráje. Tím se Komedie (název božská zavedl Boccaccio a ujal se teprve od roku 1555) člení na tři části: Peklo, Očistec a Ráj, přičemž Peklo má 34 zpěvů (neboli kapitol), Očistec a Ráj potom 33 zpěvů, každý zpěv má asi 120 až 150 veršů. Celá skladba je napsaná ve vzorné jedenáctislabičné tercíně. Dantovo veršové mistrovství dosahuje vrcholu a překonává jeho lyriku. Zdá se, že spojitý běh vyprávění tercíny jeho básnickému temperamentu vyhovoval nejvíce – ačkoli jistě i studium, cvičení a látka Komedie mají vliv na to, že se mu tak zdařila. Všimněme si ještě toho, že Dantův verš se vyznačuje přesahy a vytváří jednu větu někdy i z několika tercín; takový celek má pak jednotný, umný, zaokrouhlený ráz splývavě a hladce tekoucí k obsahové i melodické tečce. Každý Dantův popis působí velmi věrohodně a plasticky, máme skoro pocit, že vidíme animovaný film. Osnova skladby je mystérium duše. Je to příběh očisty duše samotného Danta, který v básni účinkuje sám za sebe. Jedná se o báseň nesmírné fantazie, hlubokých vášní a silných rozporů. Logiku celého děje udává scholastická teologie. Nejrůznější smíšení pohanství a křesťanství pro ni typické se v Dantovi projevuje i na úrovni prožívání, obrazů, mytologických postav, takže vzniká jakési svébytné náboženství, které je ještě v jádru křesťanské, ale dává už tušit renesanční pohanství. Děj Komedie (odehrávající se v několika dnech velikonočního týdne jubilejního roku 1300) je prožíván Dantem s velkou intimitou víry, vytváří ovšem svět (např. na rozdíl od Homéra) jasně objektivní, i když imaginární. Komedie byla mnohokrát různě vykládána a sám Dante ji chtěl vykládat exegetickými postupy, jaké se uplatňovaly u Písma svatého. Komentátoři často stávali před její záhadou bezradní a Voltaire (který byl ovšem její mentalitě zcela vzdálený) o Dantovi mluví jako o „skrytém božstvu“, které nikdo nečte a číst nebude (zajímavé je, jak byla Komedie důležitá pro T. S. Eliota ve 20. století). Je pravda, že Dante předpokládá velké znalosti antiky, scholastiky a historii své doby, svého města a života často jen naznačuje, tedy bez komentáře je Komedie zcela nesrozumitelná. Domnívám se však, že přistoupíme-li k ní jako k uměleckému dílu, většina z různých obav se vytratí. Pokud jde o dějiny, je Komedie dobrou motivací k tomu seznámit se s tím, jak reálně vypadala klíčová epocha západních dějin, v níž vzniklo moderní pojetí člověka, na němž stojí demokratická, liberální společnost dodnes.
První zpěv nás uvádí do „půle básníkova života“, naznačuje to jakýsi zlom. Jsme v atmosféře reminiscence a rozjímání. Dante bloudí temným lesem (patrně symbol jeho hříšného života, jako vše u Danta je symbol nebo skoro symbol, ale ne jen symbol), kde usne – a ve snu pokračuje celá báseň. S děsem nejprve potkává divoké šelmy a později jakéhosi muže „jako v světě jiném“. Ten se představuje rodištěm, dobou, ve které žil atd., až Dante poznává stín (duše je tu po smrti stínem podobně jako v antice) Vergilia. „Mně mistrem jsi, mně původcem jsi blaha…“, říká Dante v sugestivně vláčných, citlivých a vznešených verších. Líčení v Komedii jsou, jak čtenář uvidí hned v prvním zpěvu, podrobná, alegorická a abstraktní (opírají se ráda o tehdejší přírodovědu, hlavně astronomii, a o eticko-teologickou abstrakci). Vergilius Danta směruje na jinou cestu, prorokuje Itálii spásu v jakémsi Chrtovi (je velmi sporné, koho měl symbolizovat, možná Krista, možná ideálního monarchu, možná konkrétní historické osobnosti, do nichž básník vkládal naděje) a dává se Dantovi za průvodce po pekle a očistci. Do ráje pohan Vergilius vstoupit nemůže, i když za svého života ani nemohl být křesťanem. Proč v Komedii vystupuje jako průvodce právě Vergilius? Udávají se tři důvody: jednak byl Ital a autor velkého italského hrdinského eposu, jednak ho středověk pokládal za jakéhosi křesťana před Kristem, konečně jeho poetika a „sladký sloh“ určitě byly Dantovi velmi blízké. Oba básníci tedy vyjdou vpřed a první zpěv končí. Na začátku druhého zpěvu je cítit úzkost, Dante se obrací s pochybou (což se bude opakovat mnohokrát) na průvodce: proč on by měl poznat zásvětí, není přece Aeneas ani svatý Pavel (je příznačné pro celou Komedii, že postavy antické mytologie jsou stavěny vedle světců a že jsou pokládány za historické). Vergil říká, že za ním přišla Beatrice a poslala ho, aby Danta provedl zásvětím ke spáse jeho duše. Její prosba je líčena obšírně s celou iluzí onoho, posmrtného světa. Když domluvila, popisuje jí Vergil takto: „když slova ta mi řekla s bázní v hlase / slzící oči odvrátila paní“. A vyprávění plné přirovnání a zvolání pokračuje dále.
Začne třetí zpěv a oba se ocitnou před bránou pekla, na které je nápis hlásající jeho majestát: je od věčnosti, je z vůle Boží spravedlnosti a lásky; pro zatracence zde není naděje. Vergil a Dante tedy vstupují do jeho jícnu, kde uslyšeli pláč, výkřiky, povzdechy, které se nesly do bezhvězdného vzduchu. Na začátku pekla jsou duše, které žily bez hany a slávy, je nechce nebe a peklo si je prý nezaslouží. Čekají na smrt, která nepřijde, v tom jsou jejich muka. Na světě se k nim nikdo nezná (sláva je pro Danta skoro stejně důležitá jako spása). Činný, vášnivý, energický Dante měl patrně k lidem nijakým větší odpor než ke zločincům. Ostatně, jak uvidíme později, jeho zločinci mají jistou vznešenost. Před Vergilem a Dantem se pak otvírá antická scenérie podsvětí: duše čekající na převoz, podsvětní řeka, Charón, který nechce dosud živého Danta převézt. Zem je tu pláčem proměněná v bláto (to jsou geniální Dantovy invence), duje tu vichr, uhodí blesky. Ve čtvrtém zpěvu jsou oba poutníci na druhém břehu a vidí dole mlžnou, tmavou propast pekla. Nejprve se dostávají do tzv. předpeklí, kde jsou nepokřtěné duše, vystupuje tu celá antická elita (historická i mytologická), ale je tu i Averroes a sultán Saladín. Prostě lidé, kterých si Dante váží, slavní a zasloužilí, logika teologie je však odsuzuje k zavržení. Když prý Kristus po ukřižování sestoupil do pekla, zachránil odtud, z předpeklí, pouze nepokřtěné praotce Izraele, jak říká Dantův průvodce.
Peklo klesá spirálovitě v kruzích dolů, předpeklí je první kruh – pátý zpěv začíná kruhem druhým. Zde se opět setkáváme s antickou představou Minose, který duším sděluje ortel a určuje, kam mají jít (v „užší kruhy“, protože pekelná jáma se dolů zužuje). Minos ovšem oproti antice duše nesoudí, soud je pro Danta věc Boha a odehrává se imanentně (aspoň prozatím, než přijde den posledního soudu). V tomto kruhu jsou duše prostopášné, objevuje se tu Semiramis, Helena, Paris atd. Jednoduše ti lidé, o kterých pověst Dantovi (nebo někdy i vlastní zkušenost) vyprávěla, že byli prostopášní – tento přístup se opakuje po celou Komedii. Nejprve Dante s Vergilem spatří skupiny duší a jejich muka, pak je některá z nich dotázána a vypoví svůj příběh; retrospektiva, zásvětní atmosféra a muka vzbuzující v Dantovi soucit vyvolávají jakési usmíření a nábožnou, rozjímavou očistu. Přitom duše jsou v pekle plné pozemskosti, a když vzpomínají, jejich vášně se zase rozhoří.
Prostopášníky mučí pekelná smršť a jako jejich zástupce vystupuje Francesca da Rimini, která byla nevěrná svému muži. Vzpomíná na příběh své lásky a na chvíli, kdy se poprvé s milencem (bratrem svého muže) políbili. Její vyprávění je hluboce intenzivní a přeruší ho zabědování duše jejího milence (jsou v pekle spolu a stále se milují), to Dante už neunesl: „i klesl jsem, jak mrtvé tělo klesá“. Je to jedna z vrcholných scén Komedie: ta nesmírná krása lásky, Dantovi blízká, ta síla pronikající oba milence (a v nich snad celé lidstvo) se ocitá v pekle. Teologie neúprosně vede člověka k očistě. Důležité je připomenout, že Francesca se patrně včas nekála (tj. před úmrtím), jinak by byla v očistci. Měla smůlu, že byla i s milencem svým mužem zavražděna. Takto Francesca vypráví o prvním polibku:
"My čtli jsme jednou v pouhé kratochvíli
o Lancelotu, jak ho láska jala.
Sami a bez úmyslů zlých jsme byli.
Ta četba chvílemi nám vzhlédnout dala,
chvílemi zas nám při ní bledla líce -
na jednom místě však nám rozum vzala:
Když četli jsme, jak úsměv milostnice
s úst sladkých slíbal ve vášnivém chtění,
on, jenž se ode mne teď nehne více,
rty políbil mi v němém rozechvění.
Kniha i básník byli Galeotto.
A toho dne už nechali jsme čtení."
Zatím co jeden duch mi říkal toto,
tak zabědoval druhý, s ním se nesa,
že ze soucitu byl bych umřel pro to.
I klesl jsem, jak mrtvé tělo klesá."
Šestý zpěv líčí další kruh, kruh plný deště, krupobití, zimy, zápachu. Objevuje se zde antický Cerberus. Po zemi leží duše, poutníci na ně šlapou, ale šlapou do prázdna, protože stíny se jen zdají těly. Zde potká Dante Florenťana nazývaného Čuně – třetí kruh patří hříchu obžerství. Čuně dovede vidět do budoucnosti jako všechny stíny; pozemská minulost a budoucnost je jim otevřena, co se však děje na zemi teď, to neznají. Čuně se baví s Dantem o Florencii a o tamních lidech, přičemž hříšník věští budoucnost, která byla pro reálného Danta už minulostí. Dante pak lituje jeho muka a je prošen, aby Florenťana připomněl živým nahoře, což bude prosbou bezmála všech duší, které v pekle potká; tak důležitý je pro ně pozemský svět. Posléze Danta Vergil poučuje, že duše povstanou ze svých muk, až zazní polnice posledního soudu. Básník se ptá, jestli jeho verdikt bude ještě tvrdší než nyní, na což Vergil odpovídá vyhýbavě, jen říká, že duše z pekla nikdy nedojdou dokonalosti.
V sedmém zpěvu poutníci dorazí k obludě Plutonu (tak Dante přeměnil antického boha podsvětí), který na poutníky řve, avšak zmlká, když Vergil praví, že je vede vůle nebes. Je to strach, co netvora utiší. Objeví se čtvrtý kruh pekla: zde na sebe duše křičí, perou se, vyčítají si lakotu a marnotratnost (zdá se, že Dante rozděluje hříchy i s ohledem na sebe: pro smilstvo měl asi větší pochopení než pro lakotu). Duše jsou tu k nepoznání svým hříchem znetvořené a Vergil Danta poučuje, že světské statky má v moci Štěstěna, která si s nimi bezstarostně hraje, a lidský rozum je na ni krátký. Chválit ji má prý ten, komu odnímá. Oba pak postupují dále čtvrtým kruhem a dostanou se k řece Styx, která vytváří bahnisko, v němž se rvou nazí lidé „ve hněvu a v hoři“. Vergil vysvětluje, že tady jsou ti, kterým vládl hněv a vášně – a duše jsou dokonce i pod vodou, kde tonou v bahně. V osmém zpěvu se Dante a Vergil ocitnou před jakousi věží, na níž planou dva plameny, jimž jiný odpovídal v „nedozírné dáli“. Plastický, prostorový rozměr pekelné krajiny je jednou z nejsilnějších stránek Božské komedie. Převozník veze poutníky mrtvou, rozbahněnou vodou; z ní se vynoří Dantův dávný nepřítel, který ho kdysi těžce urazil (Filippo Argenti). Chce se na básníka vrhnout, Vergil mu však brání a Argenti je jednou z mála duší, jejichž muka Dante vidí rád.
Brzy se před poutníky objeví jakoby ocelové hradby Ditova (Luciferova) města plného nářku a rudých mešit (synagóga, mešita bývaly středověku symbolem ďábla). Toto město stráží padlí andělé, tj. ďáblové, a ti nechtějí Danta pustit dále. Až v devátém zpěvu, kde se líčí hnusné obludy na valech města, přichází pln hněvu a pohrdání anděl z nebe, který mávnutím prutu otevřel brány a roztržitě odešel zpátky. Dante spatří hrbolatou zemi plnou hrobek, ve kterých žhne mocný žár. Příklopy hrobek byly odsunuty a na dotaz básníkův Vergil vysvětluje, že tu jsou trestány duše kacířů. V desátém zpěvu vidíme hrobku patřící epikurejcům, vystupuje Farinata degli Uberti (bývalý vůdce florentských ghibellinů) a otec Guida Cavalcantiho (který „kles nazpět do hrobu jak v zapomnění“, když se mylně z Dantovy řeči domýšlel, že jeho syn je mrtvý). S ghibellinem se Dante baví o Florencii, a tím uběhne desátý zpěv. V jedenáctém dojdou k hrobce kacířského papeže (že i papež může být kacíř, ba velmi špatný člověk, to Dante ukáže později víckrát), a pak se objeví tři zapáchající kruhy. Vergil vysvětluje skoro jako z učebnice teologie: v prvním pásmu jsou vrazi, lupiči, násilníci; v druhém jsou ti, kdo vztáhnou ruku proti sobě nebo proti svému statku; v třetím ti, co činí násilí na Bohu, a ti se dále dělí na tři kruhy. První z nich jsou lichváři a sodomité (homosexuálové), druzí svatokupci, falešníci, pochlebníci aj., třetí jsou konečně zrádci, kteří jsou na samém konci pekla, kde sídlí Lucifer (zrádný anděl). Na Dantův dotaz, proč hříšníci z horních kruhů jsou mimo Ditovo město, Vergil odkazuje na Aristotela: tři jsou prý základní hříšné sklony: nemírnost, zloba a zvířeckost. Nemírnost „Boha nejméně raní“, proto je mimo Ditovo město.
Ve dvanáctém zpěvu sestupují skalnatým svahem dolů (přičemž potkají zuřícího Minotaura) – a Dante náhle spatří široký příkop s vroucím proudem krve, v němž se vařily duše, v údolí se pak honili ozbrojení kentauři. Jsou to opět postavy z antické mytologie jako Chiron nebo Nessus – tento potom vede poutníky kolem řeky krve s dušemi tyranů. Náhle se však ve třináctém zpěvu poutníci dostávají do divného lesa plného vzdechů, Dante ulomí větvičku, ze stromu stéká krev a ozve se zasténání. Jsou to proměněné duše sebevrahů. Náhodou je to právě duše kancléře císaře Bedřicha II. a vypoví Dantovi svůj tragický příběh. Zničehonic proběhne lesem smečkou psů štvaný kanec a je psy roztrhán. Větve stromů jsou celé polámané a tu se ozve jakýsi neznámý Florenťan (v podobě stromu), který si udělal „z domu šibenici“. A Dante na začátku čtrnáctého zpěvu z lásky k vlasti shrne snítky pod Florenťana. Dalším putováním se Vergil a jeho svěřenec ocitnou před pouští, která žhne a na které se trápí duše, některé ležíce, jiné se procházejíce – jedna z nich se představí: „takový v smrti jsem, jak žil jsem dříve!“ Je to pyšný a rouhavý král z antické mytologie, Capaneus. Pohrdá Bohem i zde v pekle a je na to pyšný. Brzy však poutníci popojdou a spatří řeku, jejíž pramen a podstatu Dantovi Vergil vysvětluje velmi rozsáhle a dotváří tak obrys Dantova světa. V patnáctém zpěvu uvidí hráze, jež básník přirovnává k vlámským nebo k padovským stavbám. Zničehonic se podél hráze seběhne houf duší a jedna z nich Danta vítá, je to Brunetto Latini, který oslovuje básníka „synku“. Latini zemřel v roce 1294, avšak asi stihl s Dantem navázat přátelství, aspoň rozmlouvají jako staří přátelé, a to opět o Florencii, o její zkaženosti a nápravě. Jaký hřích má na svědomí Latini a jeho druhové, o kterých se dovídáme, že to byli většinou kněží a učenci, kteří došli slávy? Je to sodomie, tj. homosexualita. Teologicky před chvíli tvrdě zavržená sodomie se nyní ukazuje v celkem sympatické podobě, v ušlechtilém básníku Latinim a v zástupech slavných vzdělanců a kněží. To je pro Komedii typické napětí mezi Dantem a doktrínou, mezi lidskými sympatiemi a železnou konstrukcí objektivního, byť imaginárního světa teologie (samozřejmě celý základní námět Komedie, kdy básník oslavující ve svém díle milostnou lásku je tím vyvoleným, kdo nám vylíčí peklo, očistec a ráj, a je tím vyvoleným na přání ženy, která je mu symbolem milostné lásky a která zároveň hraje klíčovou roli v ráji, lze číst jako vzpouru proti teologii a středověké mentalitě vůbec). Latini ještě doporučuje Dantovi své dílo Poklad, a pak poutníci jeho místo opouštějí.
Diskuse