Ekonomický výpadek pandemie by měl být vyrovnán do dvou let, k čemuž ale pravděpodobně nebylo tak masivní práškování penězi nutné. A na nejzranitelnější se opět kašlalo..

Jaké budou ekonomické dopady pandemie?

17. 6. 2021 / Jiří Hlavenka

čas čtení 14 minut

S mírným optimismem předpokládejme, že jsme z toho dlouhého tunelu definitivně vyjeli a můžeme se zase začít rozhlížet kolem sebe. Zaměřím se zde na ekonomiku: do jakého stavu se probouzíme, co nás čeká?
První vlna Covidu přinesla razantní ekonomický propad, kdy se některé segmenty ekonomiky zcela zastavily a zamrzly, jak na straně nabídky (zastavená výroba a logistika), tak i u poptávky (lidé přestali kupovat a i firmy hodily na nákupy stopku). Hovořilo se o rozvrácení a devastaci ekonomiky, o hlubší krizi než jsme kdykoli zažili, o dekádě dlouhé obnově.
Po roce - přesto že nové vlny Covidu udeřily tvrději než ta první - je ale obrázek hodně jiný a je to překvapivé. Nálada podnikatelů (slouží jako osvědčený indikátor blížící se krize nebo naopak boomu) je nečekaně dobrá. Téměř jednohlasý chór z průmyslu říká: máme zakázky tak dopředu jako nikdy, nestíháme vyrábět, jestli nám něco chybí, nejsou to zakázky a zákazníci, ale spíše pracovníci nebo suroviny a komponenty pro výrobu. Problém s financemi nemáme.

Podobně je na tom ale i spotřebitelský trh, což bylo vidět i v loňské pandemii: zamrznutí trvalo jen chvilku a nákupy se (tam kde to bylo možné) opět rozjely. Nákupům nezabránily ani zavřené obchody - klienti se silně přesunuli k eshopům, které zaznamenávaly nejrychlejší nárůsty tržeb v historii.
Samozřejmě platí, že některé segmenty dostaly těžkou ránu - nejvíce cestování (byznysové i volnočasové), hotelový, restaurační a lázeňský průmysl, segmenty postavené na akcích s hromadnou návštěvností (kultura a sport).

Helikoptérové peníze se vyplatily. Opravdu?
Až nyní dokážeme zřetelněji vidět efekt “helikoptérových peněz”, kterými vlády po celém světě zaplavovaly svoje ekonomiky. Nenechejme se příliš zmást deklarovanou cíleností - v důsledku šlo o plošné (nebo “poloplošné”) nalití bezprecedentních objemů peněz shůry do ekonomiky, daleko větších než v krizi z let 2008+.
Vlády a ekonomové mají samozřejmě v živé paměti krizi z roku 2008, která vypadala na začátku téměř nevinně (zkrachovala investiční banka) a nakonec vyústila v dominový efekt a obrovský propad, ze kterého se řada zemí dodnes plně nevzpamatovala. Důsledkem bylo nejen zchudnutí, ale i pokles důvěry v systém a v demokracii, následný nárůst populistických sil, které v některých případech dokonce dokázaly převzít moc v zemi (Trump v USA, Babiš v ČR). Musím ale dodat, že k tomu došlo vlastně “po zásluze”, protože vnímání krize z roku 2008 jako důsledek obrovského selhání bohorovných elit stálo na reálném základě.
Vnímám, že vlády ekonomicky silných zemí se rozhodly, že rok 2008 se nebude opakovat - za žádnou cenu. Příliv vládních peněz je tak masivní, že přebil devastační účinky pandemie, dokonce i s rezervou. Vidíme následující (údaje ze světových ekonomik, z ČR většinově data chybí):
  • rekordním tempem rostou úspory obyvatelstva (důsledek helikoptérových peněz, ale i toho, že běhe pandemie byly přece jen ztížené možnosti utrácet, zcela například zmizela pravidelná útrata za dovolenou),
  • podnikatelé hledají zaměstnance neztenčeným tempem (často marně - lidé nejsou),
  • vzniká nejvíce nových firem v historii (ovšem i krachy firem jsou na vysokých číslech),
  • stále prudce rostou akciové trhy (indikátor důvěry) i ceny nemovitostí (totéž).
Povaha pandemické krize tak je zcela jiná než u těch předchozích. Předchozí ekonomické “vlnky a vlny” měly finanční příčiny, zatímco covidová krize měla spíš charakter přírodní katastrofy, nebo, chcete-li, malé války. A jak víme z historie, poválečné nebo post-katastrofické roky jsou obvykle ve znamení prudkého růstu, neboť se obnovuje to, co bylo rozbořeno. Ekonomové očekávají nejen velmi rychlou nápravu pandemického “zubu”, ale následně růst rychlejší než předtím. Důsledky pandemie tak budou podle odhadů napraveny a “zapomenuty” za méně než dva roky.

Našli jsme recept na krize?
Je zaplavení ekonomiky vládními penězi lékem na krize - přišli jsme na to jak se krizím vyhýbat a už nikdy žádné nepřijdou? To rozhodně ne. Za prvé (a nejdůležitější) je zde rostoucí zadlužení vlád, které nemůže jít donekonečna. (Nebo může?). Za druhé to neplatí u finančních krizí, tedy vlastně u krizí důvěry a zbržděného financování i utrácení, což byl příklad krize z roku 2008. A je otázkou, zda vůbec po krizích “přírodního” charakter je masivní lití peněz do ekonomiky vůbec nutné: obnova a růst přichází totiž i bez ní. (Jistě to ale je urychlující faktor - viz Marshallův plán po světové válce). Očekávám nicméně, že příští měsíce se povedou zásadní diskuse, zda (polo-)plošný ekonomický stimul v době pandemie nebyl až příliš silný.

Proč chybí tolik surovin a komponent?
Zeptejte se kterého výrobce i obchodníka chcete, potvrdí vám že trpí nedostatkem na vstupu: obchodníci mají poptávky, ale nikoli zboží. Výrobcům by obchodníci “utrhali ruce”, ale chybí jim suroviny nebo komponenty. Problém je přitom plošný a nemá jedinou příčinu (například zhavarovaná fabrika na čipy).
I toto je zcela nový fenomén, který ukazuje na zranitelnost globalizovaného světa. Tolik vychválená výroba “just in time”, která znamená, že nikdo nemá rezervy a nikdo nemá zásoby (protože obojí zvyšuje náklady) ukazuje svoje slabiny v době, kdy se i na pár měsíců přeruší na pár místech těžba nebo výroba komponenty, najednou na konci řetězce není možné vyrobit auto, ledničku nebo elektrokolo. Jak ukazují poslední měsíce, tento výpadek je velice obtižné dohnat - právě proto, že heslem je mít kapacitu “tak akorát”.
Je dobře, že se tento problém začíná akcentovat: heslo dnešního dne je “resilience” čili odolnost, oproti globalizované křehkosti - tedy například důležitost návratu výroby z asijských fabrik zpět do Evropy.
Ukazuje se mimochodem, že globalizace v tomto směru přinesla pravý opak deklarovaného a chváleného. Řadu let ekonomové tvrdili, že propojenost světa a existence globálního obchodu vede k odolnosti právě tím, že jsou k dispozici globální, planetární zdroje - jeden vypadne, druhý ho nahradí. Ukázalo se, že to není vůbec pravda.

Odolnost drobného podnikání
V souvislosti s předchozím odstavcem stojí v kontrastech drobné a lokální podnikání. To se totiž v této krizi (ale platí to obecně) ukazuje jako nejodolnější. Drobní podnikatelé, obvykle rodinné firmy či i jednotliví živnostníci jsou v době krize nejhouževnatější. Jsou schopní si sáhnout do rezerv, na čas případně i své firmy hibernovat, jsou schopní pružně měnit nabídku svých služeb, jednají rychle, nemají setrvačnost. Dovolím si prognózovat, že se to projeví i v těžce postižené gastronomii: vstanou z popela. Zaniknou, ale opět vzniknou.
Pozor, to neznamená že neutrpěli: mnoho drobných podnikatelů přišlo o úspory a deset let schraňované rezervy, leckdo zkrachoval bez možnosti nového startu. I tento segment zchudl a vrátil se o pár let dozadu. Ale ožije. Berme to prosím jako důležité svědectví ve sporu “co je důležitější, korporace s tisíci zaměstnanci nebo drobné podnikání”; často preferujeme korporace, protože jsou to přece ti největší zaměstnavatelé, kteří dávají práci tisícům. Odolnou páteří ekonomiky ale je malé a střední lokální podnikání. To u našich západních sousedů vědí sto let a patřičně se o tento segment starají, zatímco my se klaníme každé další otevřené montovně nějakého světového korporátu.

Ekonomika na drogách: co s rostoucím zadlužováním států?
Česká republika jede naplno zadlužovací jízdu: vláda vyrobila strukturálně deficitní rozpočet, tedy zhruba třistamiliardovou sekeru rok co rok i v době růstu a prosperity. Navykla stát na drogu - a víme jak těžké je nastoupit odvykací kůru. Zvýšit daně? To je rudý hadr na býka. Šetřit? Ale kde, když infrastruktura je ve skutečnosti podfinancovaná a největším žroutem rozpočtu jsou důchody? Nebo “roztočit kola ekonomiky” směrem k vysoké přidané hodnotě - jasně, to by bylo fajn, ale zrovna tuto zásadní proměnu státu současná vláda naprosto zanedbala.
Sekeru do rozpočtů zaťaly i jiné státy kolem nás, ale opět platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Sousední Německo se soustředilo na dorovnání ztrát a nevyrobilo strukturální deficit: jakmile dorovnávání skončí, vrátí se k ekonomika do stavu mírných rozpočtových přebytků, tak jako před krizí (viz druhý obrázek). Jenomže my jsme si naplánovali něco úplně jiného - i po skončení krize jeden obří schodek za druhým.
Není cílem tohoto článku přemýšlet, co s touto prekérní situací (to si nechám na jindy), ale je důležité na to upozornit. Jsme opravdu v ekonomickém průšvihu - na rozdíl od jiných zemí na Západ od nás.

Ti, na které se zapomnělo
Pokud jsem zatím prezentoval ekonomickou obnovu po Covidu jako krajinu zalitou sluncem (pravda, až na rostoucí deficit státu), tak do toho musím zanést trochu chmur. Makroekonomická data totiž opomíjejí detail: to že v “makru” to vypadá hezky neznamená, že je to dobré všude a u všech.
Epidemie totiž dopadla velmi nestejnoměrně a jsou skupiny, na které dopadla velmi tíživě. Mnoho se o nich nemluví, tak je aspoň bodově vypočítám.
Lidé z šedé ekonomiky. I oni pracují, i oni jsou lidé… přesto na ně žádné “covidy” a “antiviry” neplatí, nepočítají s nimi. Nedostali nic. Přišli o práci jako první, byli první kterých se jejich (kvazi-)zaměstnavatelé zbavili. Mnoho z nich jelo na hraně holé existence, velmi mnoho z nich má exekuce (proto také pracují mimo regulérní pracovní trh). Problém se týká několika stovek tisíc lidí a nevšiml jsem si, že by na ně stát jakkoli myslel. Zůstávají ale i stranou pozornosti médií, a to i těch citlivějších - bohužel.
Samoživitelky, rodiče malých dětí. Fabriky se sice nezavřely, ale pokud máte doma děti školou povinné, někdo s nimi musí být, pokud je škola zavřená. Opět neřešitelný problém pro desítky tisíc lidí. Dítě dostane (samozřejmě) přednost, ale domácnost ekonomicky trpí. Státní příspěvek zde byl, ale nepokryl ztrátu.
Příhraniční “pendlerské” oblasti. V enklávách poblíž rakouských a německých rodin jsou standardně až desítky procent osob, které živí práce v bohatší sousední zemi. Ta byla - více či méně - zaseknuta, opět bez náhrad. Jedná se navíc o oblasti, které patří k nejchudším v zemi (“Sudety”, též ale třeba Znojemsko). Ani zde jsem si nepovšiml, že by vláda cíleně adresovala situaci; vůbec tedy v cíleném adresování problémů tato sestava jaksi nevyniká. (Vybavuji si však výrok premiéra Babiše, když říkal že s tím Karlovarskem jsou pořád nějaké problémy…)
Zahraniční pracovníci, zejména v manuálních profesích. Představují v mnoha ohledech nechráněnou skupinu hostujících pracovníků, a jejich počty též jdou do statisíců.
Specifické podnikatelské podnikatelské skupiny, profese a povolání. Typicky lidé z oblasti kultury, kterým se dokonce dostalo odsudku z míst nejvyšších, že je správné že umělec je chudý, protože pak nejlíp tvoří - zatímco ono místo nejvyšší si požádalo (a dostalo!) o 200 miliónů navíc, “protože Covid”.
Opomíjení slabých a zranitelných je vůbec poznávacím znakem Babišovy vlády. Jsou to pro něj nedůležití lidé, protože mu jednak jeho markeťáci řekli, že nechodí k volbám, jednak nemají žádnou lobby a žádný silný, jednotný hlas, což je druhá věc ze dvou, na kterou on slyší. Na voliče a na lobby. Amorálnost tohoto způsobu vládnutí je z mého pohledu ještě horší to, že nestydatě kradou. (Ale ono je vlastně logické, že tyhle věci jdou ruku v ruce).

Udělali jsme špatně ne vše, ale skoro vše
Protože je to dlouhé, dovolím si shrnout. Ekonomika se největší pravděpodobností rychle oživí, a to v globálním měřítku. Dopadne to i na ČR. Nerovnoměrně, ale možná i pár let bude trvat nedostatek komponentů i pracovní síly. Sypání peněz do ekonomiky z balónu zabránilo smrtící spirále či dominovému efektu, nedá se ale dělat věčně. Je správné, že vláda ČR podpořila ty, které pandemie zasáhla, bohužel ale chybnými opatřeními vyrobila strukturální (ne jednorázové) schodky, které je extrémně těžké krotit. Malé, místně vlastněné a lokální firmy a podnikatelé jsou “hrdiny nejen v krizi”, jsou však opomíjené a přehlížené, přednost dostávají korporace. Vláda zcela opominula řadu skupin a profesí, které i před krizí patřily k nejslabším a nejzranitelnějším a na které pandemie dosáhla nejtvrději. Vládní opatření tak mířila jen k těm, které oni potřebují, tedy na své voliče, a k těm, kterých se bojí (lobby skupiny).

2
Vytisknout
3919

Diskuse

Obsah vydání | 22. 6. 2021