Pád Kábulu a rozsah západní porážky

1. 9. 2021

čas čtení 4 minuty
  • Porážka v Afghánistánu zpochybnila nejen celou zahraničněpolitickou a bezpečnostní strategii Bílého domu, ale i americkou globální kredibilitu. 

V období mezi katastrofálním Saigonem roku 1975 a Berlínem roku 1989 byly americké ozbrojené síly úspěšně obnoveny, zatímco Sověti přehnali své závazky (zejména v Afghánistánu). Reaganova administrativa si vynutila soupeření mezi Východem a Západem v oblastech, kde SSSR nebyl schopen držet krok. Můžeme v příštích patnácti letech předpokládat podobnou situaci, tentokrát s Čínou v roli amerického nepřítele č. 1?, ptá se Michel Duclos.

Samozřejmě, že to není nemožné. Nicméně musíme zhodnotit rozsah porážky, kterou Západ právě v Kábulu utrpěl.

Především globální rovnováha sil je nyní pro Spojené státy mnohem méně příznivá než v době, kdy padl Saigon.

I když byly Spojené státy selháním ve Vietnamu hluboce poškozeny, zůstávaly bezkonkurenční supervelmocí. SSSR už byl na nejisté půdě. Jeho podřízeným partnerem byla dosud slabá Čína. Vypukla mezi nimi roztržka podporovaná dovednou diplomacií Nixona a Kissingera. Nicméně Čína je nyní sílícím soupeřem Spojených států, který konkuruje v oblasti ekonomické a technologické nadvlády. Rusko se ukazuje být na dohlednou dobu solidním čínským spojencem a samo o sobě představuje v některých ohledech silného protivníka (účinné zbraně, kybernetická bezpečnost, geopolitické ambice). Američtí lídři by to měli mít na paměti, když uvažují o tom, zda dát najevo slabost.

Za druhé, americké stahování z Afghánistánu je výsledkem náhlého a vágně zdůvodněného rozhodnutí a je provedeno zvlášť nekompetentně.

To je samo o sobě známkou slabosti. Na jedné straně americká přítomnost v Afghánistánu byla během let zredukována na 2 500 vojáků. Komentátoři tvrdí, že mise v Afghánistánu byla příliš vágní a chyběl jí definovaný strategický účel. Ve skutečnosti se nakonec ukázalo, že za relativně mírné náklady umožňuje západní intervence předejít přechodu země do rukou nepřítele. Nyní bude třeba doprošovat se Talibánu, aby neposkytl útočiště al-Kájdě (což už ovšem udělal a také se jí otevřeně zastává - KD), případně jiným teroristickým skupinám.

Je takřka neuvěřitelné, že si Američané neponechali záložní základnu - v Bagrámu nebo jinde - která by umožnila jejich ozbrojeným silám udržet si určitou kontrolu nad děním v případě, že by věci nešly podle plánu. Jinými slovy: Byla by jedna věc, kdyby důležitá země rozhodla ukončit operaci řádným a zodpovědným způsobem, a něco zcela jiného, pokud celému světu nabízí obraz debaklu.

Za třetí, to nyní vytváří percepci škodlivou pro strategii, kterou Bidenova administrativa s počátečním úspěchem začala konstruovat pro soupeření s Čínou a Ruskem.

Důelžitý aspekt této strategie spočívá v konsolidaci amerických aliancí v Asii i v Evropě, s cílem propojit obě spojenecké sítě. Spočívá na předpokladu, že americké bezpečnostní záruky v indo-pacifické oblasti stačí k vyvážení čínského tlaku a že americká moc v Evropě si udržuje dostatečnou kredibilitu na to, aby přiměla Evropany přispět k zadržování čínského vlivu. Když ale Američané v Afghánistánu dali najevo slabost, obavy z čínského útoku na Tchaj-wan v příštích několika letech vzrostly o 20 - 30 % a kredibilita amerických záruk pro některé z čínských sousedů se podobně propadla. V Evropě narůstají vážné pochybnosti o americkém zájmu podporovat periferní země - jako je například Ukrajina, ale dokonce i baltské státy.

Avšak především platí, že Biden jednal vůči svým partnerům v NATO s ležérností hodnou Trumpa. Americký unilateralismus sotva může podněcovat nejbližší spojence, aby na sebe spolu s USA vzali nová rizika.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
4268

Diskuse

Obsah vydání | 3. 9. 2021