Co dámy vědí, voliči však ne, aneb O večeři zdarma

1. 9. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
  • Jedna z nejtrapnějších věcí, která se voliči vůbec může stát, je nechat se uplácet vlastními penězi, aby zamhouřil oko, zatímco mu kradou svobodu. 

Hrad čerstvě vzkázal ministerstvu financí, že návrh rozpočtu na rok 2022 shledává nedostatečně úsporným a investičním, takže by jej mohl i vetovat. V situaci, kdy už si ČR vypůjčuje dvakrát dráže než například Řecko, skutečně není od věci připomenout, že na dluh nelze žít donekonečna.


Bohužel pokud jde o rozfofrování veřejných prostředků, nemá Hrad Babišově vládě co vyčítat. Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran důkladně prověřil, co už "neexaktně" všichni mohli dávno vědět: Že z rozpočtu Hradu byla protizákonně financována Zemanova druhá prezidentská volební kampaň.

Když ale Zeman rozkradl hradní rozpočet na volební kampaň, ustavil normu, kterou se teď radostně řídí i ministři za ANO a ČSSD. Cesty za voliči do regionů financují z kapes daňových poplatníků, kterým pak slibují zdarma zajistit hory doly.

Dámy ovšem vědí, že pozvání na večeři zdarma mívá vesměs nikoliv nepodstatný háček - a nepotřebují k tomu ani "vysokou školu života", natož pak jiný druh pochybné osvěty.

Kam časem vede politické chování mocných, pro něž v ruštině existuje neformální výraz "обебать", můžeme pozorovat v současném Putinistánu. Kdysi tam dočasně fungovala neformální dohoda: Státní moc zajistí přijatelnou životní úroveň pro všechny - a za to si voliči nevšímají, jak si politická třída se státem dělá, cokoliv se jí jen zlíbí. Když ale už před lety došlo k prvnímu vážnému porušení nevysloveného sociálního kontraktu prudkým navýšením věku pro odchod do důchodu (takže při průměrné naději na dožití řada ruských mužů na penzi vůbec nedosáhne), instituty a instituce, které v období liberálně demokratického experimentu umožňovaly občanům domáhat se na mocných svých práv, již byly z velké části "odmontovány". Dnes průměrný Rus, kdysi Putinem pozvaný na večeři, rekordním tempem chudne - a zejména základní potraviny mu rekordně zdražují, což nemůže spravit ani regulace cen. Vedle toho ale vláda pod záminkou vnějšího ohrožení, k němuž připočítává i veškerou vážně míněnou domácí opozici, rekordní rychlostí utahuje šrouby.

Marxisté v případech, kdy dochází k recidivě feudálních či otrokářských poměrů, hovořívali o "mimoekonomickém přinucení". To se ovšem zdaleka nemusí týkat jen ekonomické sféry navracející se k nevolnictví. Zrovna tak i v politice může být voličstvo po éře uplácení najednou nuceno k poslušnosti hrubým násilím. Ba dokonce musí k tomu dojít v situaci, kdy uplácet voliče už není čím, protože horko těžko ještě zbývají prostředky k podmazání těch, kdo politiky samotné drží u moci.

Slavná věta z Heinleinova románu The Moon Is a Harsh Mistress, "There ain't no such thing as a free lunch" ("Neexistuje nic takového jako oběd zdarma"), skutečně platí - a vztahuje se na obědy, večeře, koblihy, zmrzliny, cokoliv si jen vzpomenete.

Každé "zdarma" má své náklady. Někdy je lze považovat za relativně přijatelné - kdo by třeba odmítal jídlo zdarma pro děti z chudých rodin, pokud ovšem násobek skutečně rozdělené sumy neschlamstne kontrahovaný dodavatel - ale jindy rozhodně nikoliv.

Proto je někdy mnohem rozumnější "večeři zdarma" raději nepřijímat.

Dámy vědí, že přijetí "nezištného pozvání" lze také vykládat jako jistou formu smlouvy, která pro ně v konečném důsledku ani zdaleka nemusí být výhodná.

Zvlášť pokud existuje vážné podezření, že by při jejím vynucování nakonec mohlo dojít na násilí.

Jedním z paradoxů některých "vyspělých" společností však bezesporu je, že ač se voliči z více jak 50 % skládají z žen, jejich kolektivní inteligence často ani zdaleka nedosahuje důvtipu běžné jednotlivé dámy.

Proto radostně - a dokonce nikoliv jen jednorázově, což ukazuje na pozoruhodnou neschopnost poučit se ze zkušenosti - kývají i na smlouvy, jaké by dáma dbalá vlastních zájmů a pověsti musela odmítnout.

1
Vytisknout
8480

Diskuse

Obsah vydání | 3. 9. 2021