Zádušní mše za Afghánistán?

13. 8. 2021 / Miloš Dokulil

čas čtení 4 minuty
Své neblahé zkušenosti s pokusem ovládnout Afghánistán měli již v 19. století opakovaně Britové. Též ruská „karta“ zde měla svou jistou platnost. Nezávislým státem se Afghánistán stal po třetí válce s Velkou Británií roku 1919. V zemi bylo též konečně navíc brzy nato zrušeno i otroctví (roku 1923). Nábožensky to byl i zůstal muslimský stát; jazykově hodně roztříštěný (největším společenstvím jsou – s 15 miliony – Paštunové, ale dvakrát tolik jich žije dnes v Pákistánu; 30 milionů z celkem 45). Hospodářsky to byla a zůstala hodně nevyvinutá země. Jako království se země roku 1973 změnila v „republiku“ vyhlášenou příbuzným posledního tehdy krále Muhammada Záhir Šáha, což ale nevedlo ani k demokratizaci, ani – po nedávném tehdy hladomoru – k výraznému zlepšení hospodářského postavení obyvatelstva. Navíc zrovna tehdy také končila 10-letá éra americké hospodářské pomoci (1963-73).

 V zemi se brzy zvýšil vliv SSSR; vznikla i komunistická vláda v Kábulu. Dokonce došlo k sovětské intervenci (roku 1979) a deset let trvajícím vojenským střetům s postupně rostoucím islámsky se prezentujícím ozbrojeným odporem mudžahedínů vůči přítomnosti sovětských vojáků v zemi. USA začaly rozmanitě tyto povstalce podporovat. Stěží si lze představit, kolik obětí ty boje stály; odhaduje se, že takto mohlo přijít o život až 1,5 milionu lidí (snad až 10 milionů jich prchlo mimo vlast do exilu). Sovětská intervence v Afghánistánu skončila v únoru 1989. V zemi ale neexistovala žádná obecně uznávaná centrální moc; venkov zůstal v moci jednotlivých kmenových frakcí. Hnutí Tálibán (v čele s Muhammadem Umarem), které se předtím uchýlilo do exilu v Pákistánu, začalo mít nepřehlédnutelný vliv ve vojenskými akcemi rozvráceném státě v jeho širých venkovských oblastech od konce první třetiny 90. let 20. století. Ještě před koncem století dosáhl významného vlivu v citovaném hnutí předák autonomně působící organizace al-Káida, Usáma bin Ládin (nábožensky sunnita).

A máme tu již zhruba posledních dvacet let historie, která je naší generační paměti již mnohem blíž. Takže teď již jen heslovitě: Stále se připomíná teroristický útok na Světové obchodní centrum z 11. září 2001 (brzy budeme vzpomínat na 20. výročí od této události, připisované bin Ládinovi). Nedávno bylo 10. výročí od zavraždění bin Ládina v Pákistánu na dálku řízenými prostředky USA (2. května 2011). V dalším mezičase vznikl na Blízkém Východě mj. také tzv. Islámský stát (3. ledna 2014; zprvu s nepřehlédnutou řadou úspěšných vojensko-politických akcí. Nezapomeňme, že v rámci islámu se počítá s tím, že politika i vojenství především musí sloužit náboženství a jeho rozvoji (takže víra není jen „soukromou záležitostí“ věřícího!).

Viz v BL z 9. 8. 2021 příspěvek autora této stati: Příklad perspektivy zahraniční politiky? Ve zrovna citovaném příspěvku byla tehdy aktuální informace, že se hnutí Tálibán podařilo vojensky nyní – po stažení vojáků USA a NATO z Afghánistánu – obsadit zatím první provinční centrum. Ve čtvrtek (12. 8.) bylo takových Tálibánem dobytých měst již 10. (V pátek Tálibán ohlásil, že v jeho moci již je i druhé nejvýznamnější město státu, Kandahár!) Někteří novináři spekulují již jen o tom, zda se Tálibánu podaří zlikvidovat stávající domácí mocenskou strukturu v Afghánistánu (podporovanou nemálo desetiletí ze strany USA) do symbolicky oslovujícího 11. září. Přitom tento zvláštní vojensko-politický projekt již americkou kapsu stál dva biliony do ztracena rozptýlených dolarů (což jsem citoval též na začátku tohoto týdne: „…už 2 biliony (tj. dvakrát 1000 miliard) dolarů!“). Ne že by to nevyhodnocovali další kandidáti o hegemonii v tomto našem dnešním klimatickými změnami a koronavirem postiženém světě. (Jak to, že se od 7. století našeho letopočtu ještě nenašel funkční a mírově zakotvený „modus vivendi“ /tj. „způsob soužití“/ původně křesťanského světa s tím muslimským? Budou lidé dál zbytečně umírat, místo aby zázrak života s obdivem prožívali?)

1
Vytisknout
5875

Diskuse

Obsah vydání | 17. 8. 2021