Už se rodí nový Afghánistán?

16. 8. 2021 / Miloš Dokulil

čas čtení 4 minuty

 

Jak se píší dějiny? (Že se nehledí k neproplaceným účtům.)

Ještě před třemi dny (v muslimsky sváteční pátek byl takto islámský svátek!) se mnohde nepřehlédnutelně spekulovalo, zda Tálibán bude přichystán vojensky obsadit hlavní město státu k výročí masakru „z 11. září 2001“, k němuž došlo v New Yorku v teroristické režii al-Káida (operující tehdy z Afghánistánu). Byla tu následně židovská sobota, kdy v Afghánistánu došlo k dalším zvenčí překvapivým úspěchům v získávání vojenské kontroly Tálibánem nad Afghánistánem. Křesťanská neděle tomu dala informační korunu pravděpodobně jen tím, že se jen konstatuje, zda ti, které by definitivní okupace Afghánistánu Tálibánem mohla nějak ohrožovat, jsou již v bezpečí (prezident Ghání prchl ze země); a že třeba Rusko hodlá v Kábulu mít své diplomatické zastoupení. Není nesamozřejmé, že z tábora předchozího amerického prezidenta Trumpa už došlo k nepřehlédnutelné kritice toho, co a jak učinil současný prezident Biden, když plnil svůj slib, že letos odvolá americké vojenské síly z Afghánistánu. (V období maximálního nasazení vojenských jednotek USA šlo o sto tisíc vojáků. S partyzánsky operujícími silami Tálibánu si žádným definitivním způsobem americké velení neporadilo, i když navíc disponovalo moderní technikou, včetně letectva.)

 

Jako kdyby zároveň nebylo dlouhodobě kompetentním lidem známo, že Afghánistán je hornatá země, bez rozvinuté průmyslové struktury, jazykově velmi roztříštěná… dokonce s veškerým venkovem ovládaným kompletně tálibánským hnutím. Legální vládní struktura by se bez vydatné zahraniční pomoci u moci neudržela. Nemá ani pro svá města k dispozici žádné souvislé a vzájemně propojené zázemí. Ne že by tu nepřicházelo v závažný potaz, zda je pro dosavadní vládu v Kábulu ideově-politicky únosné opírat se o „Západ“, když se jedná o muslimskou zemi. A snad opět bez ohledu na to, že Tálibán má neblahou pověst radikálně teroristického islamistického hnutí.

Ne že je nutno čekat necelé čtyři týdny na nějaké vojenské operace k dobytí hlavního města Afghánistánu, když i jiná města v provinciích se bez boje vzdávala tálibánským orgánům; vždyť stačilo předem vyhlašovat, že půjde o normalizaci poměrů nenásilnou cestou. Těm nestálo nic jako překážka, když vojensko-politicky jako kdyby se předchozí „vládní moc“ vypařila…

Taky nezapomínejme, že tu máme islámské jeviště. A i když v Afghánistánu (s většinově tam žijícími možná 15 miliony Paštunů, kromě snad desítky dalších národností) dominuje sunnitská verze islámu, táž forma víry převažuje i v sousedním Pákistánu (čítajícím dokonce na 30 milionů Paštunů z 220 milionů obyvatel), který nejednou již fungoval jako možný a aktivní spojenec Tálibánu v jeho boji proti „Západu“.

Také si vzpomeňme, jak rychle se islám po svém vzniku rozšířil na východě až do Indie a na západě až po africký a evropský Atlantik. (Maurové byli definitivně vojensky vyhnáni z Pyrenejského poloostrova teprve v lednu 1492!) Přitom nositelé muslimské víry ji deklarují jako jedinou spásonosnou a od raných dob její existence ji účinně rozšiřovali vojensky právě „mečem“. Ani v 21. století nemá mít islám věroučně žádnou nábožensky prezentovanou konkurenci. (Není samozřejmostí, že se podařilo – právě s pomocí taky „Západu“ – poměrně nedávno na Blízkém Východě učinit konec tzv. „Islámskému státu“. Náboženská víra není mezi muslimy soukromou záležitostí věřícího a veřejná moc ji má všemožně podporovat. V prostředí radikálně prezentovaných politických projektů zvláště mezi mladými stoupenci může pak být v navenek teroristickém rouše její silová aplikace zvlášť přitažlivá.) Takže v afghánské „kauze“ byly nadarmo prohospodařeny nejen dva biliony dolarů USA, ale také příležitost k tolik potřebnému většímu vzájemnému porozumění „Východu“ a „Západu“, jehož se nám stále – žel – jen málo dostává. Jako kdyby takový kulturně-politický zázrak ani nemohl nastat.

0
Vytisknout
5744

Diskuse

Obsah vydání | 18. 8. 2021